Ani italští NOVEMBRE už nepatří ke zrovna nejpilnějším hudebním formacím. Jejich letošní nahrávka přichází po dlouhých 9 letech. To už je zároveň tak trochu i pravidlem, neboť tu předchozí – „Ursa“ z roku 2016 dělilo od jejího předchůdce „The Blue“ rovněž časové rozmezí devíti let. Masivní časové rozestupy mezi řadovými deskami jsou jedna věc a jejich stylové uchopení pak druhá. Chci tím říct, že skupina z italského hlavního města své žánrové vymezení definovala už dávno v devadesátých letech a drží se jej dodnes, bez ohledu na to, jaký rok se aktuální píše v kalendáři.

Je úplně jedno, jak dlouhou pauzu si NOVEMBRE dají, když nakonec přijdou s očekávaným materiálem, který v zásadě ničím nepřekvapí. Ale ještě než začneme kritizovat jejich tvůrčí strnulost, dejme albu „Words Of Indigo“ šanci, kterou si bezpochyby zaslouží. Možná pak zjistíme, že ten devadesátkový doom/rock má stále něco do sebe. Stále se v něm najde dostatek tvůrčí inspirace, stále ze svých dávno probádaných útrob vyvrhne nejednu zajímavou, neřku-li přímo výbornou skladbu. Ano, tak je to přesně i s letošním albem této italské skupiny.

Pokud jste s její tvorbou neměli doposud tu čest, tak si možná budete chvíli zvykat na vokál Carmela Orlanda. Teda vlastně popravdě jsem si na něj musel po těch letech zvykat i já, coby jinak fanoušek desek „Materia“ (2006) a „The Blue“ (2007). Jeho lehce „nosový“ a zastřený zpěv však postupně nabírá na síle, aby byl výsledný dojem totožný s poslechem starších nahrávek NOVEMBRE. Tedy, že posluchač dospěje k jednoznačnému závěru – sedí to tam naprosto dokonale. Nástup do úvodní skladby „Sun Magenta“ je však tradičně lehce rozpačitý. Jakoby se Carmelo nevěděl rozhodnout, zda-li se má do hlasivek hned opřít anebo si postupně připravovat půdu pro vypjatý refrén. Ten naštěstí přichází přesně včas, aby náladu písně povznesl na očekávanou emocionální úroveň a zahnal všechny úvahy ohledem jejího vokálního provedení do autu.

NOVEMBRE jedou opět ten svůj standardní vzorec. Doomem podbarvený tvrdší rock, silné emoce a půvabný italský sentiment a sladkobol, se kterým to však nijak nepřehánějí. Skupina dokáže udržet balanc skladeb mezi tvrdostí a „medovinou“ tak, že to je ve výsledku (opět) velmi atraktivní posluchačská záležitost. Ležérní nálada jednotlivých skladeb jen klame tělem. Samozřejmě jí k tomu pomáhá právě již zmiňovaný vokál, který střídá hrubé polohy s až flegmaticky znějícími zpěvy, ale to není v muzice této kapely žádná novinka. Právě na těchto kontrastech vždy stála a plně se o ně opírá i v současnosti.

Deváté studiové album italské skupiny tak představuje velmi příjemný teleport do minulosti, který však (naštěstí) nepůsobí jen jako samoúčelné retro v čase zamrzlé hudební formace. NOVEMBRE prostě stále dokážou kreativním způsobem vytěžovat svoje nejsilnější stránky a zkrátka a jasně zůstávají svému stylu neochvějně věrni. Samozřejmě, že se poslechem skladeb jako „Neptunian Hearts“ derou na mysl reminiscence starších nahrávek, ale stále se zde pohybujeme dalece od hranice vykrádání vlastních nápadů z minulosti.

ČTĚTE TAKÉ

NOVEMBRE - The Blue

Po poměrné dlouhé tvůrčí pauze mezi deskami „Dreams D´Azur“ a „Materia“ jakoby se do žil NOVEMBRE vlila nová dávka energie a další nahrávka melancholických Italů na sebe skutečně nenechala dlouho čekat. Přiznám se, že prvotní seznámení se s obsahem „The Blue“ ve mně vzbudilo spíše skeptické pocity a jednotlivé skladby se pouze svezly po povrchu, aniž by zanechaly hlubší dojem. Nicméně podobně jako u alba „Materia“, i zde onen prvotní závoj nevýraznosti pomalu ustoupil a odkryl příjemné nálady a hudební polohy, které jsou pro NOVEMBRE tolik specifické. „Materia“ představovala výrazný odklon od dřívější rozvláčnosti a poměrně bohatě strukturovaných skladeb směrem k modernějšímu zvukovému výrazu a hudební přímočarosti.

NOVEMBRE - The Blue

Po poměrné dlouhé tvůrčí pauze mezi deskami „Dreams D´Azur“ a „Materia“ jakoby se do žil NOVEMBRE vlila nová dávka energie a další nahrávka melancholických Italů na sebe skutečně nenechala dlouho čekat. Přiznám se, že prvotní seznámení se s obsahem „The Blue“ ve mně vzbudilo spíše skeptické pocity a jednotlivé skladby se pouze svezly po povrchu...

Italové to s přehledem uhrají na atmosféru a silné nosné motivy, které nechybí žádné ze zde zastoupených písní. Dokonce si troufám tvrdit, že jimi alespoň v jednom případě i zbytečně mrhají. Poslechněte si závěrečnou vyklidněnou věc „Onde“. Nádherná ústřední melodie a patřičně procítěný Carmelův zpěv postupně graduje v… Bohužel skladba končí „fadem“ přesně v momentě, kdy by mohl přijít emocionální uragán a rozvinout ji v monumentální a velmi náladotvornou kompozici. Znáte ten pocit, kdy ochutnáte něco hodně dobrého, ale je toho strašně málo?

I přesto přinášejí NOVEMBRE další sbírku tklivých a podzimní atmosférou prodchnutých písní, které krom jiného říkají světu, že v 90. letech tolik populární žánr křížení těžkého (spše těžkopádného) doom metalu s rockovou písní stále neřekl poslední slovo. Pravda, už se o něj moc často nehlásí, ale když se jej ujmou ti praví, je z toho pořád velmi dobrá muzika. Přesně taková, jakou najdeme na tomto albu!