Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Již dopředu avizovaný poslední „nefestivalový“ koncert od Thrash Nightmare promotion v jejich domovské scéně píseckého Divadla pod Čarou přilákal do jeho útrob velmi solidní diváckou kulisu. Festivalová backstage tentokráte posloužila jako hlavní scéna a osobně mě překvapilo, jak ten prostor dokáže nakonec působit útulně. Přímo ideálně na takový undergroundový metalový koncert, jaký se poslední listopadový čtvrtek konal na tomto místě.
Takřka domácí MOROUS, v jejichž původné trojčlenné sestavě najdeme osvědčená jména z kapel jako LAHAR anebo KAOSQUAD byla ještě vyztužena basákem Rámusem z rovněž jihočeských BOHEMYST. Své nástroje nechává tato čtveřice poprvé promluvit přesně ve stanovený čas, tedy v sedmou hodinu večerní, a její počínání sleduje již poměrně slušně zaplněné hlediště.
V posledních letech registrujeme poměrně silnou inklinaci tuzemských kapel nebát se v svých jménech použít roztodivná slova z naší mateřštiny, ale název MOROUS by v porovnání s takovou SNĚTí neměl polámat jazyk ani posluchačům z neslovanských zemí. A tenhle morous svému jménu nezůstává pranic dlužen. Kvarteto hudebníků si situaci příliš nekomplikuje. Od začátku zde byla vize hrát zemitý old school (death) metal silně omsdesátkového ražení; rozuměj bez těch zbytečných technických fines a zahušťovadel. Dvojice vokálů dodává potřebnou variabilitu tam, kde se nedostává přílišného počtu not a rychlá tempa rovněž nejeví snahy o zbytečně přehnanou pestrost. Je to prostě morous, který moc nekouká, co zrovna frčí a co si o něm kdo myslí. On si prostě jede to svoje bez jakékoliv pózy, a tím pádem je v tom svém postoji prostě autentický a uvěřitelný.
Na poslední chvíli prohozené pořadí dvojice „hlavních“ brazilských akvizic způsobilo, že vrchol večera pro mě osobně přišel v jeho prostřední části. Zkrátka WHIPSTRIKER měli hrát až jako poslední, ale z nějakého důvodu si vyměnili pořadí se svými touringovými souputníky z APOKALYPTIC RAIDS. Nebudu to natahovat, neboť ani samotná příprava brazilské čtveřice nezabralo příliš mnoho času. Kapela dle všech předpokladů vycházejících z její studiové tvorby nasadila velmi ostré tempo a až na sporadická zvolnění do středních temp v této fazóně setrvala během celého svého vystoupení.
Na podobné bandy se prostě nechodí kvůli jejich hráčské ekvilibristice anebo kompozičnímu novátorství. Nic takového tady nemá místo! Tady se jede podle pevných a samozřejmě i značně archaických pravidel. Tahle tvorba dává definitivní smysl klišé o metalové muzice - tedy mlácení a mydlení do nástrojů. WHIPSTRIKER jsou parta, kterou někdo v roce 1985 naložil do DeLoreana profesora Emmeta Browna a poslal ji poutí časem do daleké budoucnosti, do roku 2025. Vlastně by na tomto tvrzení i něco bylo, ale faktem zůstává, že v polovině osmdesátých let podobnou muziku hoblovala omladina kolem 20 let, zatímco sestava brazilské bandy už patří do kategorie zasloužilých čtyřicátníků. Její nasazení však o ničem takovém rozhodně nevypovídalo. Litry potu a naprosté vyčerpání v závěru. Tady nebyl ošizen ani jeden riff, ani jedno gesto směrem do publika.
Jestliže se předchozích 40 minut drhnul pravěký vysokorychlostní metal, s nástupem druhé brazilské kapely – APOKALYPTIC RAIDS - jsme se přesunuli možná až někam do druhohor. Brambory se sypou do sklepa, dřevní a ještě dřevnější kytarové riffy lítají éterem a cesta proti proudu času snad už nemohla zajít dál. Za mě v tom i přes dostatečně rychlý tep pravého metalového srdíčka bylo přeci jen o něco méně energie a to prohození vzájemného pořadí hlavní vystupující dvojice nakonec spíše urychlilo gradaci večera, než že by na ní systematicky zapracovalo. Velký respekt k bicmenovi Pedro Moraesovi Rochovi alias Skullkrusherovi, jenž coby aktivní člen obou vystupujících brazilských kapel odehrál v krátkém sledu obě intenzivní vystoupení. Bylo to sice především ve druhém případě nekomplikované „bum – čvacht“, ale v patřičné intenzitě to prostě není nikdy žádná oddechová záležitost.
"Nikdy neříkej nikdy" bezpochyby bude platit i pro písecké pořadatele, kteří, jak již bylo i v úvodu článku naznačeno, se rozhodli prozatím ukončit pořádání menších koncertů a soustředit se pouze na dvojici vlajkových festivalových lodí. Tíhu marného boje s menším zájmem fanoušků o koncerty uprostřed týdne paradoxně na závěr odlehčila solidně navštívená akce, která může nakonec zapůsobit jako argument ke změně původního záměru ukončit tuto část pořadatelské činnosti. Uvidíme. Prostě "nikdy neříkej nikdy!"
Divoká mathcore/hardcore rubanice plná neurovnaných postupů a kontrastů. Surové a vzteklé skladby skupina nijak neuhlazuje a vypjatý vokál kouše s nenasytností dravce. Chvílemi jsem vzpomenul i na klasiky CONVERGE.
Američani po dlouhé odmlce navázali tam, kde kdysi skončili – u neurvalého brutálního death metalu s odérem milénia, kdy se podobným kapelám dařilo nejvíc. Pro mě LOD zůstávají špatně stravitelnou úderkou i po odležení.
Death metal od majstrov remesla a rozhľadených umelcov, ktorí šikovne siahnu hneď do niekoľkých žriediel smrtonosnej nákazy. Vplyvy starej školy, SLAYER, švédske chrastenie aj americké krvavničky. Všetko tam je vo veľmi podarenom ostravskom balení.
"A Last Prayer In Gethsemane" a "Chaos.Fire.Devotion" poslouchám už týden a pořád dobré, ostatní položky defilují se střídavými úspěchy. Rock´n´rollem, sazemi a potem nasáklý black metal rezonující někde na půl cesty mezi peklem a motorkářským klubem.
DRAWN AND QUARTERED, zasloužilí veteráni obskurního USDM, tentokráte natočili ještě přímočařejší desku, než jsme normálně zvyklí. Místy dost repetitivní dílo určené spíše pro skalní příznivce. Kolekci zachraňuje předposlední, konečně více členitá skladba.
Po 2 úžasných albech, s nimiž rozvrátili český metal, je cítit, že PANOPTIKO stagnují. Nové skladby začínají být těm starším až nápadně podobné a tuzemský úspěch si zřejmě vyžádal také úkrok k mainstreamu. Bavím se, ale na PANOPTIKO fakt zoufale málo.
Leitmotivem "Padlého krále" je návrat Mirka Spilky za mikrofon a to, že CALIBOS ještě stále dokážou natočit pořádné heavymetalové album. Občas to není úplně originální, občas trochu jednodušší (sic!), ale je to prostě nový CALIBOS a to je, oč tu běží!
