Už půl hodiny před tím, než spustí DELFÍNI V BRNĚNÍ, se na vyprodaném koncertu japonských náladotvůrců tísní před scénou celkem neprostupný hlouček natěšených fanoušků, takže zabírám místo z boku, což teda není ideální úhel na focení, ale zase je to stále první řada. DELFÍNI V BRNĚNÍ jsou z pětice ořezány na dvoučlennou verzi kapely. Je to hlavně díky poněkud stísněným podmínkám na pódiu v klubu Rock Café. A pro původně pětičlennou kapelu to je celkem výzva. Na scéně se objevuje jen zpěvačka Klárka, která obsluhuje i syntezátor, a kytarista Radovan, před kterým je stolek se synťáky a počítačem, který by měl nahrazovat zbytek kapely.

Prvotní nervozita z toho, jak to celé bude znít, se rozplynula velmi rychle. Znělo to skvěle, nástroje byly vyrovnané a snad jediným problémem byly situace, kdy byl zvuk příliš napěchovaný vstupy a sléval se do koule. Ten samý problém ale měli i MONO.

DELFÍNI V BRNĚNÍ si připravili čtyřicetiminutový program, který jen z poloviny stál na standardních písničkách a jenž se nachází na stylovém soutoku shoegaze, postrocku a dream popu. Po zbytek času sahal do dalších stylových zákoutí. Spojnicí mezi písničkami byly mlhavé ambientní plochy, které v některých pasážích přepadávaly až do hlomozivých noisových stěn, které dokázaly rozvibrovat celý klub. Experiment se vydařil, ale příště chci rozhodně vidět a slyšet plnou sestavu.

V devět hodin do našlapaného klubu přichází MONO. Přímo přede mnou je Takaakira Goto a zbytek kapely se trochu ztrácí v mlze někde nalevo ode mě. Otevírákem je „Run On“ a „We All Shine On“ z novinkového alba „Oath“. Album bylo celkem vlažně přijato fanoušky i kritikou, nicméně naživo si opravdu nemohu stěžovat na to, že by materiál byl příliš uspávající. Naopak, jako vstupní brána do světa japonské postrockové veličiny to fungovalo více než skvěle.

Další skladbou začínáme kraulovat proti směru času a dostáváme se k předchozímu albu „Pilgrimage of the Soul“. Díky tomu, že je Takaakira asi půl metru přede mnou a jeho bedny burácí přímo mým směrem, vnímám trochu intenzivněji co v písničce hraje a musím říci, že ten člověk je fakt kouzelník. „Innocence“ je skladba, kterou rozhodně nemám mezi nejoblíbenějšími, ale tímto koncertem se katapultovala na špičku. MONO se při ní hlavně v první polovině přímo stali těžební stanicí na emoce. S následující „Sorrow“ z alba „Nowhere Now Here” to bylo podobné. Už jen úvod mě rozebral na prvočinitele. Neopakovatelný pocit melancholie a tesknoty zaplavil celý klub a dal vyniknout jednomu z nejvýraznějších momentů celého večera. Právě tyto intimnější skladby v Rock Café fungovaly nejlépe, a to hlavně kvůli zvuku. Jakmile MONO sešlápli pedál s plynem a více se do toho opřeli, začal se na mém místě sound slévat a pocit výjimečného večera trochu drolit.

Dalším opusem je „Pure as Snow”, při níž na závěr Takaakira Goto sundává kytaru a kleká si k efektovým krabičkám. Stroboskopy pumpují do lidí dávky oslňujícího světla a tmy a zvuk zaplavují vlny kytarového syčení a bzučení, při kterém se moje myšlenky zatoulávají k nejznámějším výjevům, zachycených Hokusiem Kacušikou. Set si ještě odskočí k novice „Oath“, ale pak už jde na jistotu z roku 2009.

Ve dvou třetinách koncertu se vzduch začíná chvět. Už když si baskytaristka Tamaki Kunishi bere do ruky paličky a otáčí se k bicím, kde je umístěný glockenspiel, lidé začínají tleskat. Kovově křišťálové zvuky pak uvádějí další z vrcholů setu, kterým je otevírák „Ashes in the Snow“ z alba „Hymn To The Immortal Wind“. Příkladná ukázka toho, proč mají MONO statut kultu. Jedenáctiminutová kompozice je učebnicovým příkladem hudební estetiky kapely, ve které hraje roli vrstvení a práce s napětím a očekáváním.

Zavírákem setu je „Time Goes By” z nového alba, což chápu, přeci jen se ho MONO snaží co nejvíce propagovat, nicméně bych si dokázal představit i silnější závěr. Po koncertu je jasné, že narvané Rock Café nepropustí MONO tak snadno, takže dochází ještě na přídavek ve formě „Recoil, Ignite“ z alba „Rays of Darkness“.

Odcházím spokojen a pln dojmů. DELFÍNI V BRNĚNÍ se statečně popasovali s redukovanou sestavou a nabídli odvážný experiment, který potvrdil jejich kreativní potenciál. MONO pak předvedli, proč patří mezi nejvýraznější postrockové kapely současnosti – od jemných, melancholických pasáží až po monumentální hlukové stěny, které hřměly celým klubem. Přestože zvuk místy ztrácel čitelnost, intenzita zážitku zůstala nezpochybnitelná.