Je to scéna absurdní, zvrhlá, ale dokonale typická pro 90. léta. Sledujeme ukázkového darebáka, a protože víme, že jde o darebáka, tak ve vzduchu tušíme i jeho neodvratný skon. Povolná dívka v upnuté sukni s ním flirtuje. On se nebrání. Dvojce spolu cukruje a děj pokračuje v motelovém pokoji. Nadržený darebák kontroluje pohmatem kvalitu matrace, odhazuje svršky a začne se lísat k atraktivní ženě. V tu chvíli přijde nečekaný „Fantomas“ efekt. Žena si strhne elastickou obličejovou masku a šokovaný muž pozná tvář, kterou před lety pomohl ponížit a znásilnit. Chce utéct, ale sevření ženy je neobvykle silné a kovově chladné. Pevně ho přitiskne k sobě, pak aktivuje obří hrudní vrták a udělá do něj díru velikosti fotbalového míče. Inu, jak jednou řekl klasik... Pomsta chutná nejlépe za studena a s integrovanou vrtačkou Black & Decker ještě více.

Dnešní retrospektiva bude nezvykle krátká, jelikož na video béčko Ocel a krajky (1991), za nímž stojí prakticky neznámý Ernest D. Farino, je upřímně řečeno zbytečné plýtvat slovy. Důvod výběru spočívá především v tom, že toto zapomenuté kriminální sci-fi má z dnešního pohledu nádech rarity, snoubí v sobě hned několik žánrových proudů a vzniklo v době, kdy každé druhé studio bezostyšně parazitovalo na slávě Terminátora (1984). James Cameron je však pouze jeden, což se výmluvně odrazilo na mizerné kvalitě takřka všech imitací, které se pokoušely o to samé. Tedy pod rouškou sci-fi vsadit na kyborgy a udělat s malým rozpočtem velkou díru do světa (nebo alespoň zaplatit vynaložené náklady).

S výjimkou satirického skvostu RoboCop (1987) se v tom vzniklém žánrovém vrakovišti můžeme přehrabovat do zblbnutí. Policejní strážce zákona zvaný R.O.T.O.R. (1989), naivní blbůstka Circuitry Man (1990) českou distribucí překřtěná na Muže s elektronickým mozkem. Zapomenout nelze ani na Cyborga (1989) s bruselskou mlátičkou Jean-Claude Van Dammem v hlavní roli či kultovní postapo Exterminátor (1990), ve kterém kolektiv kybernetických kantorů rovná do latě zkaženou mládež budoucnosti. Jde jen o letmý výčet, jaký ale dostatečně vypovídá o tehdy dominantním trhu s VHS kazetami. Malá studia se nemusela pokoušet nasadit filmy do kinosálů a platit nákladnou distribuci. Stačil mrzký rozpočet, pár herců, někdo, kdo umí držet kameru a námět postavený na komerčně úspěšnějších velkoprodukcích. O zbytek se postarala kombinace sítí videopůjčoven a nenáročných preferencí většiny spotřebitelů. Sci-fi Ocel a krajky z nastíněné situace na přelomu 80. a 90. let nikterak nevybočuje, pokud jde o řemeslnou kvalitu. Naopak. Film je to směšný snad v každém ohledu. Několik nepatrných "ale" se tu však najde. Ledacos vám napoví shrnutí příběhu.

Gaily Morton (Clare Wren) je talentovanou koncertní pianistkou. Kromě hudebního nadání je obdařena i fyzickou krásou. Zřejmě proto se jí v temné městské uličce zmocní partička bezskrupulózních developerů vedená slizákem Danielem Emersonem (Michael Cerveris). Brutálně znásilněná Gaily později bezmocně přihlíží soudnímu procesu. Vlivem křivého svědectví je Daniel zproštěn obvinění a odchází jako svobodný člověk. Psychicky zlomená žena takové ponížení, nespravedlnost a křivdu neunese. Skokem ze střechy soudní budovy ukončuje svůj život. Tím ale vše teprve začíná, neboť je tu ještě milující bratr. Špičkový robotický inženýr Albert Morton (Bruce Davison) se s rozstříknutým mozkem sestry na chodníku nehodlá smířit. Pomocí pokrokové technologie a počítačových čipů přivádí Gaily opět k životu. Blonďatého kyborga obdaří sadou smrtících nástrojů a vyšle ho na cestu pomsty. Gaily začne vraždit všechny, kteří u soudu křivě svědčili, a na závěr si nechá proradného Daniela. Hell Yeah, Baby!

Ernest D. Farino není úplně prvním režisérem, který koncept vražedné kyber ženy zhmotnil. O něco podobného se pokoušel Wes Craven v hororu Smrtící přítelkyně (1986) nebo Mark L. Lester ve zmiňovaném snímku Exterminátor, kde jednoho z kyber kantorů ztvárnila legendární dračice Pam Grier. Sci-fi Ocel a krajky však přeci jen dělá něco jinak, nebo se o to přinejmenším pokouší. Za prvé, je zde přítomen určitý feministický podtón využívající principy klasického slasher hororu. Jakási ultimátní (rozuměj smrtící) odpověď ženy na příkoří způsobené muži. No a za druhé, film Ocel a krajky i přes nepopiratelný sci-fi element spadá do kategorie podžánru „rape and revenge“. Tedy do kategorie exploatačních thrillerů, v nichž je hlavní hrdinka nejprve krutým způsobem znásilněna, aby v druhé polovině děje povstala a mohla se mstít svým trýznitelům.

Režisér Meir Zarchi tuto žánrovou větev charakterizoval svou šokující nízkorozpočtovou prvotinou Plivu na tvůj hrob (1978). Rozdíl spočívá pouze v tom, že mladou pohlednou spisovatelku znásilněnou tlupou vesnických rednecků Farino nahradil blonďatou pianistkou, hi-tech technologií a partičkou proradných podnikatelů. Plivu na tvůj hrob sice není žádné veledílo, ale Zarchi si dal alespoň práci s expozicí. Důkladně nám představil hlavní ženskou postavu a kdysi velmi kontroverzní scénu znásilnění roztáhl do neúnosné délky. Díky tomu mohl divák prožít intenzivní emoční otřes, posléze si vybudovat sympatie k psychicky zlomené oběti a všem těm zlým mužům přál po zásluze bolestivý odchod ze světa. Farino ale na nic nečeká. Trauma, soud, sebevražda a přerod v robotickou řeznici se odehraje během prvních patnácti minut, přičemž inkriminované znásilnění se skládá z úlisného úšklebku hlavního záporáka a detailu na rozepnutý poklopec. Vlastně je nám zapovězeno i znovuzrození Gaily, které se odehraje mimo záběr.

Farino chtěl patrně docílit momentu překvapení. Zdánlivě mrtvá žena se nečekaně zjeví na scéně a začne konat. Abych to upřesnil, schopnosti Gaily zahrnují i práci s rafinovanými převleky. Prvního bídáka tudíž svede jako povolná dívka v nesnázích, načež si z obličeje strhne latexovou masku a pustí se do krvavého díla (trapák Ethan Hunt byl předběhnut o plných pět let). Tím se dostáváme k tomu podstatnému, jelikož kreativitu, s jakou kovová „Valkýra“ vyřazuje záporáky, by jí mohl závidět i Jason Voorhees. Provrtání bachoru obřím hrudním vrtákem, vycucnutí veškerých tělních tekutin pomocí tříslového vysavače, hlava narvaná do rotoru vrtulníku, upálení zaživa atd. Jde vlastně o celkem svěží přístup zpochybňující zavedená žánrová pravidla. V klasickém slasheru je zabiják zástupcem čirého zla, jež vraždí nevinné. Zde je tomu naopak. Ano, zabíjení je sice z principu špatné, ale motivace Gaily dokážeme bez problémů pochopit, stanout na její straně a přitom pociťovat i určité zadostiučinění při prezentaci krvavých mordů.

Zůstává jen otázkou, jestli se mstí doopravdy Gaily a do jaké míry ji využívá její bratr Albert. Rozhoduje Gaily ještě vůbec sama za sebe, nebo je jen plně kontrolovaným nástrojem pomsty? Kdo ví? Zajímavá témata o motivacích a morálních otázkách pomsty film příliš neřeší a je to škoda. Ani letmo načrtnutá krize identity (okatě vypůjčená z RoboCopa) příliš neobstojí, neboť Ocel a krajky ubíjí scénář, který je tupý jako dlabané necky. Ústřední sourozenecká dvojice a výchozí zápletka jsou asi tím nejzajímavějším na celém filmu. Jinak je to bída. Dialogy šustí papírem, vedlejší postavy jsou dokonale jednorozměrné (záporáci jsou účelově zlí a policie hloupá), pro logiku ani psychologii tu nezbývá místo a několik motivů volajících po prohloubení je zahozeno do autu. Jeden z přisluhovačů Daniela třeba donáší na FBI. Sice není vysvětleno, jak se s FBI spojil, ale přeci jen jde o náznak, že i špatný člověk se může pokusit vykoupit z nečestných skutků. Vede to někam? Nikoliv, neb mužský federální agent je ve skutečnosti Gaily v přestrojení, která překvapenému informátorovi okamžitě utrhne kebuli.

Problematický je i nevyvážený tón filmu. Bizarně zpracovaná úmrtí mají správně odlehčený feeling a mafiánské praktiky, s nimiž Daniel a jeho kumpáni přinutí starého důchodce k prodeji pozemku, jsou až karikaturního rázu. Nechtěně vtipný je i pietní moment, ve kterém padouši drží minutu ticha za zesnulého kolegu, přičemž zjevně otrávený Daniel se musí vyloženě nutit. Na druhé straně spektra stojí Gaily a Albert. Clare Wren i Bruce Davison (jak se ocitl držitel Zlatého glóbu v béčkové videoprodukci, se mě neptejte) do svých rolí vnášejí vážnost, mnohdy přehnaný patos a téměř umanutou zarputilost, která se marně snaží pozvednout brakovou podstatu filmu a jinak podprůměrné herecké výkony ostatních postav. Dokonce tu máme i nečekaně temné finále. Ale brát jej seriózně a ještě si udržet vážnou tvář je téměř nemožné. Obzvláště, když několik minut před tím rozšmelcoval vrtulník hlavu jednoho z padouchů, načež někdo zvolal: „Rychle, zavolejte záchranku!“

Na ultra levný video produkt určený k okamžité spotřebě mají Ocel a krajky až překvapivě dobře zpracované efekty. Opravdu se zdá, že veškeré finance poskytnuté Cinema Home Video padly na vývoj trikových záběrů. Ernest D. Farino je špatný režisér a jeho další dva pokusy dopadly ještě hůře, než v případě debutu, ale rozhodně jde poznat, že se v minulosti motal kolem vývoje speciálních efektů. Jako designér pracoval kupříkladu na hororu Věc (1982), povídkovém projektu Creepshow (1982) a pro oba první Terminátory vytvořil kromě několika animací i úvodní titulkové sekvence. Jde o totožný příběh, jako v případě talentovaného maskéra Chrise Walase, který také zatoužil po režii, leč debut Moucha 2 (1989) naznačil, že tudy cesta opravdu nevede.

Na Ocel a krajky jsem si pamatoval jen v letmých konturách. Šlo o ten typ filmu, jaký v začátcích vysílání nasazovala TV Nova do pozdních pátečních hodin. Jelikož jsem teď nic nového neviděl a do kina se mi nechce, došlo na menší risk spojený s proradnou nostalgií. Ne, nebyl to dobrý nápad, nicméně skromná stopáž neučinila ze sledování vyložené utrpení. V retro sekci bodové ohodnocení neuděluji, ale mimo protokol bych této robotické revenge story napálil tak pět bodů z deseti. Ústřední herecké duo má něco do sebe a potěšilo mě i pár dalších známých tváří. Kromě sympatické Stacy Haiduk, především David Naughton známý z kultovky Americký vlkodlak v Londýně (1981).

Ocel a krajky, to je závan dávno ztracených časů, kdy člověk bloudil mezi regály videopůjčoven. Výsledný výběr byl tehdy podmíněn spíše stylovým názvem filmu a nápaditým obalem kazety, nežli jménem režiséra. Solidní triková stránka, nápadité vraždy, nějaká ta nahota, nekompromisní hlavní hrdinka, ale také salátový scénář, nevyužitý potenciál a nedotaženost v každé minutě. Není to sice mnoho, ale na přelomu let 2021/2022 se společnost Vinegar Syndrome postarala o restaurované vydání filmu na Blu-Ray nosičích, což jej k radosti fanoušků vytáhlo z dávného zapomnění. O čem to svědčí? Nějakou tou kvalitou Ocel a krajky přeci jen disponují, a pokud máte rádi pátrání po raritních produkcích z počátku 90. let, třeba vám do noty padne i tahle ostrá cirkulárka. Věřte, že podobné filmy se dnes už netočí.