Cítíte to? Ve vzduchu je cítit břitva! Natěšení hoši s holými lebkami kráčí ulicí  lemovanou z obou stran zchátralou zástavbou. Na kloubech boxery, v rukou dřevěné pálky a chodidla chráněná ocelovou špičkou těžkých bot. Zvonkohra řetězů a rasistická hesla se mísí s nadávkami zástupu snědých chlapů, jejichž nazlobené tváře zdobí lesy pěstěných černých kartáčů pod nosy. Krvavý střet je nevyhnutelný. Drsný buchar s tváří Jiřího Krampola si masíruje bicepsy a připravuje se na krizovou situaci. To není popis apokalyptické vize. Máme tu prosinec, což je znamení pro předvánoční nadílku filmových kuriozit. Tuhle konkrétní si vychutnejte i s výběrem ikonických hlášek.

Bez pravidel a naplno

Zaslouží si být akční kriminálka Nahota na prodej (1993) pravidelně zařazována do žebříčků nejhorších filmů tuzemské kinematografie, nebo ji lze omluvit jako čistokrevný produkt doby, který dojel na nezkušenost svých tvůrců? Osobně souhlasím spíše s druhou částí souvětí. Řekl bych, že jsem za svůj život viděl spoustu o poznání horších filmů (i těch českých) a naopak jen zlomek takových, které se staly tak signifikantním emblémem své doby. Bez tvůrčího dohledu Barrandova, restrikcí a jakékoliv dramaturgické brzdy, se českoslovenští režiséři na začátku 90. let nemuseli držet zkrátka. Filmovým tvůrcům sice chybělo know-how zahraničních produkcí, technické zázemí i pořádné rozpočty, ale rozhodně jim nešla upřít odhodlanost bičovaná nově nabytou svobodou. I z těchto důvodů vypadá naivní krimi Víta Olmera přesně tak, jak vypadá. Jako ambiciózní pokus o vytvoření hollywoodského produktu v samotném srdci Evropy zmítaném nástupem divokého kapitalismu.

„New Yorku a Libni, zdaleka se vyhni.“

V Olmerovi to tehdy muselo být opravdu jako v koze. Režisér chtěl na stříbrném podnose dodat divákům všechno naráz, protože teď už zkrátka mohl. Nahota na prodej má všechny důležité atributy amerického bijáku transformované do domácího prostředí. Místo drsného Bronxu disponuje zchátralými uličkami Žižkova. Fuckující Afroameričany s těžkými kvéry nahradili pičující čeští Romové s vystřelovacími noži. Máme tu i investigativního novináře se slušivou ledvinkou u pasu a rádoby tvrdého borce disponujícím hlasem, který daboval největší akční hvězdu evropské kinematografie. Nad tím vším se vznášejí sekané kytarové riffy, pseudorap a vřeštivé árie budoucí sběratelky českých Slavíků. Jo, a Jiří Pomeje ve vrcholné akční scéně sestřeluje cikánské pasáky bazukou. Bizár, ale zcela legitimní.

Nebýt svazován pravidly a politickou korektností nahrávalo filmovým experimentům a dříve nemyslitelné možnosti být šokující. Provokativní erotika, prostituce, obchod s bílým masem, narkotika, hrubozrnný humor atd. Absence jediného státem stanoveného systému na výrobu filmů a nezorané tržní prostředí hrálo do karet malým soukromím subjektům a novým producentům, kteří se v rámci konkurenčního boje nebáli podpořit sebešílenější nápady. Odstrašujících příkladů není málo.

Pokus o vážnější story v pokračování Kamarád do deště II - Příběh z Brooklynu (1992), otřesná gangsterská komedie Kanárská spojka (1993), laciná erotická šmíra Playgirls (1995) nebo taškařice Byl jednou jeden polda (1995) otevřeně parazitující na Policejní akademii (1984). V Nahotě na prodej se ale koncentruje všechno naráz. Snaha vypadat světově, vtipné vsuvky, spousta odhalených penisů, regulérní porno momentky i přestřelky. Je zábavné sledovat, jak se tyto neslučitelné ingredience tlučou mezi sebou. Film se ještě navíc tváří, že kromě žánrového guláše nabízí i seriózní příběh o záchraně zneužívané dívky. Kritikou nenáviděný, diváky vzatý na milost. Dekadentní, kýčovitý, rasistický, bažící po senzaci, ale v některých ohledech i pravdivý a svým způsobem geniální. Račte vstoupit.

Divoký západ

Ta doba už se nevrátí. Mnozí na ní vzpomínají se slzou v oku, jiní si znechuceně odplivnou. Co naplat? Potlačované pnutí, které dlouhá léta přiškrcovala rudá podrážka na krku národa, bylo potřeba nějak ventilovat. Nasát čerstvý vzduch do zatuchlých plicních sklípků. Kupředu se drala touha dohnat ztracený čas, odjištěná pádem zkornatělého režimu. Konec cenzury, konec buzerace, konec starých pořádků. Vzduchem se nesla fráze „konečně můžeme - nikoliv musíme“. Možnost cestovat a říkat nahlas to, co jsme si dříve mohli jen myslet, měla příchuť opiátu s euforickými účinky. Pravdou je, že 90. léta s sebou kromě svobody přinesla i společensko-kulturní chaos. Zpočátku vratká regulace finančního trhu otevřela prostor pro podvody. Veksláci na sebe hodili kvádra a zaujali image uhlazených podnikatelů. Vyhrával ten, kdo měl ostřejší lokty a neobtěžoval se s vyčkáváním. Pískoviště pro velké děti. Kapitalismus bez zkušeností, bez pravidel, bez velkých hráčů. Bylo to dravé, chaotické a někdy šlo vyloženě o kejhák, jak dokazovala obliba nově otevřených jatek určených výhradně bílým koňům.

„Já jsem Nancy fucking Spacek, You sexist, You pig!“

Podobně si stál i film, který v tom zmatku hledal svou identitu. Dramaturgické skupiny schvalující podobu scénářů byly pasé. S patřičným kapitálem a kamerou v ruce si mohl libovolný zájemce točit, co chtěl. Zaplnit díru na trhu se doslova nabízelo a každý v branži moc dobře věděl, kde se nachází. V preferencích diváků. V jejich fascinaci západní kinematografií různorodých kvalit, jaká šla nyní konzumovat po tunách. Proč sledovat stokrát okopírované akčňáky s jednostopým dabingem, když konečně ožil trh s VHS kazetami? Tuzemské distribuční firmy jako Intersonic, Bontonfilm, Vapet a později třeba Hollywood Classic Entertainment zahrnovaly obývací pokoje akčními bijáky, lechtivou erotikou i totálním brakem. Bez ohledu na kvalitu šlo na odbyt absolutně vše. Pokud se dá zlato dolovat zvenčí, jistě to půjde i zevnitř. Přesně na téhle myšlence se v průběhu roku 1992 začala rozvíjet geneze filmu, který měl stát na faktech, atraktivním lesku zahraničních produkcí a něčem, co bychom s trochou nadsázky mohli nazvat společenskou kritikou.

Článek za všechny prachy

Bylo, nebylo. Za komárů měla prostituce status zakázaného slova. Tedy oficiálně. Neoficiálně pochopitelně existovala a běžně se provozovala. Někdy tajně, jindy se státním dohledem. Některé prostitutky měly ze shora přiklepnutý punc určitého luxusu, neboť se podpisem o spolupráci s STB dostaly k exkluzivním zahraničním klientům, od kterých kromě valut získávaly i pro režim užitečné informace. Situace prošla změnou, jakmile se docinkalo klíčema. Obratem začal mimo jiné bujet organizovaný zločin. Drogy, zbraně, pasácké gangy. Společně s neokoukanými protizákonnými praktikami jakožto vedlejšího produktu demokracie se naštěstí otevřely dveře i nezávislé novinařině.

Začátkem zlatých devadesátých napsal investigativní novinář Josef Klíma reportáž „Cikánský zločin“ pro svůj domovský časopis Reflex, jež mapovala únos dvou mladých dívek z jedné pražské diskotéky. Hlučná hudba, blyštivý parket, dva sympatičtí hoši a pozvání na drink s překvapením na dně sklenky. Brzy po probuzení z chemického opojení holky zjistily, že trčí ve vlhkém sklepě pod dohledem romských pasáků desítky kilometrů od bydliště. Psychickým a fyzickým nátlakem si věznitelé vynutili poslušnost. Unesené dívky nastoupily na chodník a v okolí Teplic začaly vydělávat. Barvitě podaná série textů od zapáleného novináře obsahovala ty správné ingredience. Bylo v nich skutečné drama, zápletka, náhled do podsvětí, zločin a někdy, jako v případě dvou unesených dívek, i šťastný konec. S pomocí policie a vlastně i díky reportáži se obě dívky nakonec vrátily domů.

„Za Julka - Fučíka!“

Ideální matroš pro základ filmového scénáře, a protože Klíma ze svých reportáží vykřesal i námět pro úspěšné psychologické drama Requiem pro panenku (1991), napadlo Petra Soukupa, zástupce nové produkční společnosti Heureka Film, že by reálné téma obchodu s bílým masem mohlo konečně podnítit vznik prvního domácího filmu západního střihu. Podobné nadšení sdílela i producentka Daniela Stašková, která se v 80. letech podílela na vzniku úspěšných filmů Vrchní, prchni (1980), S tebou mě baví svět (1982) nebo Jára Cimrman, ležící, spící (1983), přičemž menší úlohu sehrála i při natáčení megaúspěšného Amadea (1984). Oslovený Josef Klíma nebyl ani tak zaslepen vidinou zisku, ale spíše si namlouval, že připravovaný film by mohl upozornit stát a příslušné orgány na problém, který z jeho pohledu neměl dostatečnou pozornost. Stačilo sehnat spolehlivého fachmana s vrozeným talentem pro natáčení kasovních trháků.

Bony, klid a Olmer

Přiznejme si to na rovinu. Rodilý Pražák Vít Olmer nemá mezi filmovými publicisty zrovna pověst dobrého režiséra. Společně se Zdeňkem Troškou, Jaroslavem Soukupem a Tomášem Magnuskem je naopak řazen mezi pekelné jezdce tuzemské kinematografie. I přes takové příkré (byť pochopitelné) soudy se však domnívám, že s výjimkou posledního jmenovaného pána mají všichni režiséři na kontě alespoň jeden či dva dobré filmy. Olmer na přelomu 80. a 90. let navíc platil za někoho, koho bychom dnešní terminologií mohli označit jako hitmakera. Jeho vekslácké krimi Bony a klid (1987) i komedii Tankový prapor (1991) navštívilo v obou případech něco málo přes dva miliony platících diváků, což byl v kontextu dané doby nadstandardní výsledek. Zhrzen faktem, že mu mezi prsty (naštěstí) proteklo režírování na Oscara nominované Obecné školy (1991), se čerstvá nabídka od společnosti Heureka Film jevila jako vítaná náplast. Jméno Olmer do kin lákalo davy. Proč ho tedy nespojit s realizací akčně laděného filmu. 

Jedna velká rodina

Novinář Klíma a odhodlaný režisér Olmer začali kuchtit scénář, jehož převedení do filmové podoby mělo producenty dle dostupných zdrojů vyjít na dvanáct až patnáct milionů korun (včetně reklamní kampaně spojené především s pozdější video distribucí). Nahota na prodej má sice pověst laciného braku, ale jak vidno, rozpočet odpovídal spíše středně velké produkci. Honoráře pro herce, účast dvacítky profesionálních kaskadérů, zvláštní efekty od čerstvě založené společnosti Flash Barrandov, marketing, ale třeba i hudební vklad v té době syntezátory posedlého Ondřeje Soukupa, který se nacházel na tvůrčím vrcholu a rozhodně nebyl levný. Ušetřilo se na dekoracích a kulisových setech, neboť Olmer rád pracoval v reálných lokacích, bez zbytečných ozdob a umělých serepetiček. Natáčení probíhalo koncem léta roku 1992 výhradně na území našeho hlavního města. Žižkov, Karlín, Václavské náměstí, Ruzyně atd. Mimochodem, interiéry kanceláří fiktivních novin Rex, pro které píše hlavní postava filmu, se nacházejí na Praze 1 v ulici Vodičkova 30, kde tou dobou údajně sídlila redakce časopisu Reflex. Ostatně kromě Klímy a Jiřího X. Doležala se ve filmu mihne takřka celá tehdejší redakce populárního společenského týdeníku.

Ze zpětného pohledu to vypadá, že se obličej do filmu Olmera snažil nacpat snad každý, kdo v Praze tehdy něco znamenal. Kromě reportérů třeba i hlasatel Jiří Šolc či Ivo Jonák, majitel legendami opředeného klubu Discoland Sylvie, který si v rozsahem malé, fyzicky však nepřehlédnutelné roli, střihl sám sebe. Samotný Olmer projekt vnímal jako duchovního nástupce snímku Bony a klid. Vizuální a tematická pojítka (špinavé ulice, kriminalita, Praha) doplňuje i typologie postavy ztvárněné Romanem Skamene, jehož vychytralý vekslák z prvního filmu prošel porevolučním vývojem. V Nahotě na prodej už prezentuje kapitalistický pokrok, tedy podnikatele a vlastníka erotického klubu. Zmínit jistě můžeme i opakované angažmá hudebníka Ondřeje Soukupa a nelze si rovněž nevšimnout, že scénář k filmu Bony a klid napsal publicista Radek John, budoucí parťák Klímy.

„Čurák. To byla Štrougalova ochranka, vole.“

Natáčení filmu Nahota na prodej se obešlo bez výrazných komplikací a štáb, včetně herců, jej s odstupem let popisoval jako jedno velké dobrodružství a učení se za pochodu. V čase postprodukčních úprav se městy začaly šířit stylizované plakáty, do vysílání České televize se vloudily krátké asi třicetivteřinové upoutávky a v opravdu velkých metropolích bylo možné narazit na velkoplošné reklamní bannery zvoucí na premiéru filmu. Režisér byl tou dobou v jednom kole. Dohlížení na dokončovací práce, rozhovory pro tisk a dokonce i pro Český rozhlas. V rámci možností šlo o nadstandardní propagaci prvního tuzemského akčně laděného bijáku. Bohužel, nadšení mělo za pár měsíců opadnout. Třeba Reflex v krátkém článku nezapomněl zmínit symbolickou účast svých redaktorů ve filmu. Něco, k čemu se po premiéře už příliš hlásit nebude. Vzhůru do pražských ulic!

Made in ČR

Pokud bychom Nahotu na prodej chtěli zkoumat optikou dobové/sociální reflexe, tedy oním okřídleným probuzením z polistopadové kocoviny, vyvstala by před námi otázka, zdali k filmu stejným způsobem přistupovali i jeho tvůrci při natáčení, nebo se tak stalo mimoděk. V případě komedie Dědictví aneb Kurvahošigutntag (1992), jsou pochyby zbytečné. Satiricky zobrazený porevoluční kapitalismus z filmu Věry Chytilové doslova čiší. U akčně laděné kriminálky s pulpovým nádechem si však nejsem jistý, jestli užité narážky na sociální problémy, byrokracii, podsvětí a kuplířství měly dopředu zamýšlený „dokumentaristický“ esprit raných 90. let. Olmer mohl tyhle nešvary vyvěrající z nové doby docela klidně zneužít jako funkční roznětky pro implementaci atraktivních čísel, které diváci hledali v hollywoodských produkcích. Sex, násilí, krev, přestřelky, exploze. Možná chtěl ale režisér vyhrát na dvou frontách. Zanadávat si na bordel a nabídnout i nenáročnou zábavu.

Bez ohledu na tvůrčí záměr či pouhou shodu okolností se Nahota na prodej opravdu stala jakýmsi zakonzervovaným svědectvím o zvláštním bezčasí, v němž vyčpělý závan starého ještě úplně neodezněl a dotek nového kolem nás zatím jen zlehka našlapoval. Na jedné straně nedostatek součástek do omlácené škodovky („pozůstatky socialismu,“ jak podotýká hlavní postava filmu), na straně druhé žlutou barvou zářící reklama lákající do čerstvě otevřené pobočky McDonald's.

Na přístupu Olmera k látce je zřetelně vidět schematičnost, zkratkovité zjednodušování problémů a laciné podbízení diváckým chutím, což bylo příznačné pro nemalou část porevoluční kinematografie. Umělecké ambice šly stranou, stejně jako rafinovaně ukryté narážky na socialismus, oblíbený to cíl normalizací zasažených filmařů. Problém částečně ležel v tom, že úhlavní nepřítel po listopadu roku 1989 ztratil moc. Vděčný terč zmizel. Možná proto střílí Nahota na prodej nalevo i napravo. Nepotřebuje se po vzoru svých předchůdců skrývat za symbolismem, protože může hrát bez pravidel a bez obav z persekuce. Tato otevřená stavidla se projevují absurdní mírou sexismu, explicitní nahoty a rasismu. Oficiálně vnucované odmítání rasismu komunistickou ideologií zaštítěné heslem: „Všichni dělníci světa jsou bratři,“ trhá scénář Víta Olmera a Josefa Klímy na kusy. Démonizovaní romští spoluobčané jsou zde označováni jako cikáni. Zkažení, násilničtí, zlodějští, automobilové výfuky šukající cikáni.

„Ty chuj! Toto nám tu robit nebudeš.“

Nahota na prodej nepracuje jen se stereotypním zobrazením romského etnika. Značná část příběhu stojí rovněž na postavách zobrazujících klasické archetypy převzaté ze zámoří. Příkladnou ukázkou budiž investigativní novinář Egon Hoza (Lukáš Vaculík) pracující pro časopis Rex, který se na vlastní pěst pustí do pátrání po dívce Ditě unesené gangem romských pasáků. Společnost mu dělá Američanka českého původu Nancy Spacek (skvostně špatná a tím pádem geniální Kája Třísková) zpracovávající studii o nezávislosti českých sdělovacích prostředků. Trojici dotváří bývalý policista zvaný Joe (kouzelný Jiří Krampol), který na začátku Egona a Nancy ochrání před útokem romských kapsářů. Nesourodá parta hrdinů se přes tmavá parkoviště, kde bují prostituce, dostává k černému obchodu s tvrdou pornografií, pasákům a nakonec až k uhlazeným obchodníkům s bílým masem, kterým Romové dodávají zboží. Pochopitelně, že vrcholný gangster v karikaturním podání Ivo Jonáka má přímé napojení na vedení časopisu Rex. Doslova „daň z demokracie,“ jak podotkne šéfredaktor (Oldřich Navrátil). Některé věci zůstávají stejné za každého režimu.

Na každý pád zde máme ukázkový mustr zapáleného idealisty a šedivějícího strážce zákona ve výslužbě. Mozek a svaly. Nejdříve si nerozumí, ztrácejí motivace, ale nakonec najdou cestu k sobě i chuť dotáhnout případ až do konce. Jak jinak. Zakomponování Nancy má dvojí využití. Díky její přítomnosti získal Olmer onen „made in America“ element, ale současně mu slouží jako naivní pozorovatelka zvenčí, které dva čeští knedlíci ukazují, jak to v zemi bývalého východního bloku chodí. Nancy, permanentně udivená tím, co v srdci Evropy vidí, papouškuje bez ustání morálně čisté americké rozumy, respektive jejich imitace vzešlé z představ Olmera a Klímy. Pohoršuje se třeba nad tím, proč zde prostitutky nemají své vlastní odbory a proč se sociální systém nestará více o menšiny. Tyto scenáristické výplně nejsou vůbec důležité pro příběh. Jsou tu proto, aby se úderná dvojice mužských zastánců konzervativních postojů mohla vysmívat západnímu způsobu života. Aby Olmer ukázal, že volný trh a cizokrajné vůně se možná stávaly realitou, avšak nikoliv něčím, co by pohřbilo naší slovanskou náturu.

Jde o zajímavě nastavenou dualitu. Film otevřeně replikuje (byť velmi kostrbatě) žánrové prvky ze zámořských produkcí, ukazuje průnik moderních technologií (obří mobilní telefon) do starého světa a oblažuje slechy diváka anglicky zpívanými texty od domácích interpretů. Současně však nedá dopustit na poctivou českou sekanou, zavináče a odmítání pokrokového přístupu v partnerském soužití, což je zjevně vidět na Egonovi, který sabotuje psychoanalytické manýry své manželky Evy (Ivana Velichová). Rovněž pointa obrací očekávaný americký happyend naruby. Unesená Dita (Kateřina Winterová), která je objevena během finálního krveprolití mezi obchodníky s bílým masem a romskými pasáky, chce zůstat se svým německým kunčaftem, jelikož jí nabízí naději na luxusní život v zahraničí. Olmer v zásadě naznačuje spojení s americkým kontinentem užitím akčních scén, typickou krimi zápletkou, případně intimním splynutím Egona a Nancy (k němuž dojde jen tak mimochodem, bez jakéhokoliv vývoje), ale po filmové stránce zároveň říká, že tohle je český produkt s ryze českým hřištěm, kde zůstává prostor pro vlastní iniciativu.

„Vodjeď, bratwurste.“

Nahota na prodej je film, který nepopírá vnější vlivy, ale zároveň si snaží zachovat svébytnou integritu. Křiklavě ukazuje na ošklivé věci vyvěrající z porevoluční deziluze a nabaluje na ně šestákovou detektivní historku o mladé dívce v nesnázích. Zápletka přitom není až tak směrodatná. Spíše uvádí do pohybu jednotlivé obrazy slepené vratkými dialogy, které s dějem častokrát vůbec nesouvisejí. Někdy se rozebírá ruská invaze, jindy práva žen, tu a tam přijde řeč na řídce naznačené stíny z minulosti trojlístku postav či na prostoduchou úvahu: „Praha je jako žena. Vždycky trochu mystery.“ Je to nesourodé, roztěkané, matoucí, občas trapné, ale tím spíše i vtipné (nechtěně). Úplně miluju schizofrenní přepínání nálad, kdy si v jednu chvíli slyšíme stěžovat romské prostitutky na průvan, od kterého jim prý může nastydnout spodek, ale hned za minutu vypráví zasmušilý Joe smutný příběh o své zesnulé manželce. Naprosto boží!

Herecké výkony jsou vůbec kapitola sama pro sebe. Vaculík tady sice ještě stále disponuje svým chlapeckým charismatem, ale bez Sagvana Tofiho je jeho účinek sotva poloviční. Kája Třísková a její „anglická čeština“ je něco neskutečného. Hádám, že jako dítě vyrůstající v USA svou dikci nemusela předstírat, ale právě kombinace přízvuku, jalových replik a - přiznejme si - skromného hereckého rejstříku, činí z postavy Nancy "fucking" Spacek nezapomenutelnou figuru naší kinematografie. Pak je tu Jiří Krampol, který v poloze drsného poldy s pohnutou minulostí působí jako pěst na oko. Učinit z něj akčního hrdinu mělo smysl možná na začátku 80. let, nikoliv ve čtyřiapadesáti, kdy byl herecky za zenitem. Já osobně ho měl navíc vždy spojeného s komickými rolemi (Dva lidi v ZOO) nebo se zábavnými televizními estrádami. Uvěřit mu polohu lamače kostí je tedy velmi obtížné. Přesto musím podotknout, že do svého výkonu vložil srdíčko a blaženě si užívám každou hlášku, kterou procedí mezi zuby. Naopak sázka na autentické Romy filmu propůjčuje syrový feeling. Nechci vůbec naznačovat, že Olmer je snad pokračovatel Jaroslava Papouška, ale minimálně familiární kuplířka Judita (Marie Reisnerová) působí přirozeně a uvěřitelně.

Technická stránka filmu je, upřímně řečeno, tristní. Ano, lze zřetelně poznat, že za tímto trashem nestojí banda nadšených amatérů, jak tomu v podobných případech bývá, ale i tak mi výsledek režiséra, který má na svědomí drama Co je vám, doktore? (1984) přijde chabý. Scény na sebe někdy ani nenavazují. Jakoby mezi nimi něco scházelo. Jeden záběr třeba končí detailem na posranou sloní prdel a  následuje noční projížďka po parkovišti tiráků. To vše za doprovodu vřískající Lucie Bílé, která evokuje nářek kočky, jejíž ocas se dostal do mlýnku na maso. Jestli mělo jít o umělecký záměr, pak jsem ho nerozluštil. Skutečnou Achillovou patou filmu jsou ale jednoznačně noční scény. Oceňuji, že Olmer natáčel opravdu v noci a neměl potřebu vydávat den za noc jako jeho kolega Zdeněk Troška. Ale co nějaké nasvícení? Vždyť tam mnohdy není skoro nic vidět. To štáb používal čajové svíčky? Omlouvám se za svou nekorektnost, ale ve filmu, kde jednu z hlavních složek tvoří Romové, jsou špatně nasvícené noční scény docela problém. Body navíc za toho metače granátů, kterého Olmer aspoň navlékl do bílého trička, ale jinak člověku opravdu nezbývá, než se orientovat hledáním bělma ve tmě.

Společnost Heureka Film se od svého založení netajila zájmem expandovat do světa, což zahrnovalo i investice do nákladného technického vybavení, speciálních efektů a prvních počítačových animací. Kromě "3D" úvodních titulků tady ale nějaký viditelný nadstandard srovnatelný s dobovým americkým béčkem prostě není. Čert vem, že jsou obě dvě akční scény do děje nacpány na sílu. Aspoň kdyby bylo na co koukat. Finální jatka mezi Romy a mafií jsou vlivem špatného střihu už tak zmatená, ale ta prokletá noc z celé sekvence činí opravdový bordel. Hlavně, že tvůrci stihli prodat všechny ty rekvizity v podobě samopalů, granátů, několika prskavek a jednoho výstřelu z bazuky. Je však pravdou, že první scéna založená na střetu mezi skinheady a Romy má něco do sebe. Odehrává se ve dne (díky), koncentruje v sobě specifický syrový náboj, choreografie je solidní (pokud se zrovna nepere Krampol) a kaskadérské kousky ucházející. Občas potěší i delší dynamický záběr s měnící se perspektivou natočený pomocí kamerového jeřábu.

Nahota na prodej je díky obsahu a době vzniku hermeticky uzavřenou časovou schránkou. Můžeme se jí posmívat, podivovat se a fascinovaně jí zkoumat. Je jako bizarní druh exponátu vystavený ve skleněné vitríně muzea kuriozit. Nepochybuji o tom, že tvůrci brali natáčení vážně, ale z toho, co mělo působit aktuálně a provokativně, zbyl jen nechtěně komický škvár. Obzvláště s odstupem let. I proto dnes působí užitý rasismus a koňská dávka sexistických narážek neškodně, vtipně, skoro až nevinně. Asi jako když pozorujete hlouček předškolních dětí, které se baví opakováním nějakého sprostého slovíčka. Nahota na prodej chtěla ukázat západní žánrové prvky v prostředí se zcela odlišným kulturním vývojem. Chtěla být filmem, který skrze populární fasádu akčního filmu poukáže na temná zákoutí neotesaného kapitalismu. Dnes ale film Víta Olmera více než co jiného připomíná listování zmuchlaným, od turisťáku umaštěným bulvárním plátkem z kraje 90. let.

Pravý hák okovaným boxerem

Okázalá slavnostní premiéra se spoustou novinářů a V.I.P. osobností proběhla v Praze 27. 1. 1993. Hned následující den vzala Nahota na prodej útokem všechna kina ve velkých a středně velkých městech. O distribuci a značnou část marketingu se postarala Heureka Production PF, přičemž akční detektivka obdržela doporučenou přístupnost od 18 let. I přes mé rýpání na adresu technického stavu je fér uvést, že film získal téhož roku Českého lva za nejlepší střih. Nahota na prodej si v kinosálech vedla dobře. Solidní reklamní kampaň, předešlé úspěchy režiséra, příchod v ideální čas. Olmer do svého produktu nacpal západní žánrové koření, čímž nakrmil hladové publikum a ještě se stihl otřít o problémy, které tehdejší Českou republikou rezonovaly. Těsně před uvedením filmu do širší distribuce se dokonce uvažovalo o jeho případném pokračování. Tím ovšem výčet pozitiv končí, jelikož věci začaly nabírat docela jiný směr.

„Hele, u nás je ženská člověk. To je... občas.“

V kinech film navštívilo něco málo přes osm set tisíc diváků. Tudíž se zaplatil a ještě něco málo vydělal. Byl to sice úspěch, ale při srovnání s Tankovým praporem, který při podobném rozpočtu navštívili dva miliony diváků, šlo přeci jen hovořit o ústupu z vytyčených pozic. Daleko horší ale byla reakce filmových kritiků, recenzentů a novinářů. Tehdejší recenze lze s výjimkou rozporuplně přijatého soundtracku označit za zdrcující, výsměšné, neřkuli nenávistné. Periodika jako MF Dnes, Film a doba, Lidové noviny, Cinema, ale i Reflex si nebrala servítky. Nejčastěji skloňovaný verdikt (v různých variacích) zněl: „Trapný pokus o imitaci amerického akčního filmu, který si hraje na něco, čím není.“ Jedovaté šípy nevynechaly žádnou položku. Děravá detektivní zápletka, mizerné dialogy, samoúčelná, nevkusná a z pouhé povinnosti zakomponovaná nahota, jež neslouží příběhu. Brutálně naloženo dostaly i herecké výkony. Nevýrazný Vaculík, směšný Krampol, ploché vedlejší postavy. V souvislosti s Kájou Třískovou se zase hovořilo o protekci a nepřesvědčivém projevu.

A režisér? Vít Olmer dle dobových článků ztratil cit. Neohrabaně se snažil napodobit zámořskou produkci, kterou však nezvládl uchopit řemeslně ani režijně. Zatímco ve filmu Bony a klid vystihl přesnou diagnózu pozdního socialismu, zde se zmohl jen na trapný výkřik do porevolučního chaosu. S takovými ortely se pochopitelně smiřuje těžce. Velmi těžce. Není snadné odhadnout, jestli za to mohlo jednotné odmítnutí filmu a ostrá kritika režijních schopností, ale při pohledu na pozdější filmografii se opravdu zdá, že Vít Olmer jednoduše rezignoval. Na Nahotě na prodej je ještě vidět nějaká snaha a vlastně i nadšení, o čemž se v souvislosti s opusy typu Ještě větší blbec, než jsme doufali (1994), Playgirs II (1995) a Waterloo po česku (2002) hovořit opravdu nedá.

Guilty pleasure?

Na filmové databázi CSFD si Nahota na prodej drží stabilních 36%. Je to hodně nebo naopak málo? S pravdou ven. Někteří lidé si oblíbenost špatných filmů omlouvají názvem této závěrečné kapitoly, který můžeme přeložit jako provinilé potěšení. Jde o obranný mechanismus, užitečnou výmluvu, štít, jímž ospravedlňujeme své sympatie k něčemu pokleslému. Znáte to. Před někým bez rozmyslu zmíníte, že se vám líbí třeba Kameňák (2003), načež protistrana nevěřícně vytřeští oči. Následuje uvědomění a rychlý dovětek: „Je to takové moje guilty pleasure, víš?“ A máme tu oboustranné pochopení. Stud je zažehnán. Já sám tuhle výmluvu často používám, ale s přibývajícím věkem mi začíná lézt krkem. V tom kouzelném termínu je ukryt malý kousek pokrytectví. Taková ta snaha zachovat si image a nevypadat přitom špatně. Vypouštíme tu frázi z úst spíše kvůli druhým, nikoliv kvůli sobě.

Já tedy otevřeně přiznávám, že Nahota na prodej je zábavná. Mimořádně špatná, ale právě tím i zábavná. Je to ideální párty film. Dejme tomu, že celý rok čučíte na náročná artová veledíla, precizně vybroušená dramata a inteligentně vystavěné politické satiry. Ideální čas upustit páru, svolat partu, dát na stůl občerstvení a pustit si tento majstrštyk. Jsem přesvědčen, že pro našince má Nahota na prodej i jedinečnou výpovědní hodnotu. To, kvůli čemu dostával film tak naloženo, je na něm dnes lákavé. Současní režiséři jako Martin Pohl si také nelámou hlavu s politickou korektností, ale v případě snímku Na plech (2025) jasně rozumíme nadsázce, ironii a černému humoru. Snímek Víta Olmera je však geniální tím, že se snažil být opravdový. Něco takového lze dnes jen těžko zopakovat. Nahota na prodej je zkrátka neobvyklý crossover mezi nakládanými buřty s cibulí a hovězím cheeseburgerem. Že si takovým mixem pokrmů koledujete o žaludeční potíže? Ale no tak. Dopřát si jednou do roka poctivou srajdu přeci nemůže uškodit.

„Já tě upozorňuju, že Bronx je proti tomuhle jahodovej pudink.“