SUN OF THE DYING jsou španělská doommetalová kapela, která svůj projev opírá o základy vybudované mnohem dál na sever. Hutné riffy, growling a teskné melodie, ale i vkusný a citlivý klávesový doprovod. Jsou sdruženi okolo kytaristy Daniela Fernándeze Casusy, avšak jednotliví členové si ventilují svůj iberský temperament v různých power a symfo-metalových kapelách (kupříkladu zpěvák Eduardo Guilló svým drsným growlingem kontrastuje zpěvačce ve spolku CRUSADE OF BARDS, klávesista David Muñoz působí v kapele s všeříkajícím názvem ARWEN a tak podobně). V SUN OF THE DYING jsou však svázání pevnými útrpnými řemeny a flagelantským bičem srovnáni do latě. Na své osm let staré prvotině se prezentovali jako těžkotonážní, pomalu se sunoucí doom metal, hrubý a zvukově neučesaný. Ale také nijak vyčnívající z žánrového průměru. Na svém druhém albu zvuk poněkud uhladili, nicméně základ – pomalá, tíživá hudba zůstal nedotčen. Stále to znělo jako těžký underground, hudba ze sklepení, která nemá za cíl se líbit masám, jen jim ukázat svou depresivní hudební vizi. Smýt ze sebe nános špatných myšlenek a do tónů a textů vepsat své chmury.

Za posledních šest let však kapela udělal velký skok kupředu. Především po kompoziční stránce, kdy jednotlivé skladby už skutečně píší svůj hudební příběh. Zároveň si dali i více záležet na technické stránce a celé je to čitelnější. Album začíná pozvolna, nenásilně. Úvodní skladba „Martyrs“ zároveň ukazuje i silnou stránku této kapely. Její projev stojí na pevných základech pomalého deathu. Vrství na ně silné melodie a své kompozice dokáže patřičně vygradovat, což je patrno už v „Martyrs“, které se z utahaného cajdáku propracují až v blacková tremola. Ve své druhé skladbě, „Black Birds Beneath Your Sky“, se kapela přesune do rozevláté až disharmonické polohy, která se umoudří pouze v melodickém refrénu. Je to zajímavá věc. Takto rozháranou skladbu už na albu znovu nemají, ale některé podobné motivy občas zazní. Ono to trochu připomíná dřevní a technicky nijak dobrý zvuk jejich prvotiny, jen se do toho nyní dostaly záměrně. V následující položce, „With Wings Aflame“, naopak ukazují svojí uhlazenou a laskovou tvář, které je umocněna hlasem hostující zpěvačky Antinoë. Je to další podařená skladba, která v závěru patřičně graduje.

„The Greatest of Winters“ je rozvláčná lehce epická kompozice, která pomalý rytmus příliš neopouští a kde vedle Guillóva vokálu dostanou dostatek prostoru i klávesy, aby svým zvukem trochu rozčísli tíživou atmosféru. Jestli mě nějaká skladba přesvědčila o kompoziční vyzrálosti téhle španělské party, pak to je „The House of Asterion“. Eduardo Guilló se překonává ve svém čistém vokálu, hudba od lehkého akustického vybrnkávání graduje a kondenzuje atmosféru, kterou umocňují zvuky smyčců. Hezká záležitost, samozřejmě nic nového pod sluncem, to však na působivosti neubírá. Závěrečná „Of Absence“ je úplně obyčejný a přitom povedený doom, jak to předvádí třeba OFFICIUM TRISTE. Ve své obyčejnosti a současně žánrové poctivosti a preciznosti vykreslují obraz ponuré atmosféry rukou zkušeného malíře, jehož obraz dokáže zaujmout i přesto, že podobných děl má plnou půdu.

Španělský doom metal oproštěný od elementů jižanského temperamentu. Jen čistá trýzeň a ponurá atmosféra. „A Throne of Ashes“ je velmi solidní počin. Ze svého doom metalového šuplíku nijak nevyčnívá, přesto se v hudbě této kapely vyskytují jisté neokoukané elementy, díky kterým je tahle nahrávka hodná pozornosti.