Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Do klubu slavícího v těchto dnech výročí vcházím ve chvíli, kdy končí slavností intermezzo, ve kterém bývalí i současní crew z Divadla pod Lampou vzpomínají na odžitých třicet pět let tohoto plzeňského hudebního svatistánku. Následně na scénu přichází THE FLOOD. Mladý alternativně rockový kolektiv má ve svém středu kytaristku a zpěvačku Luisu. Kapela se nevyhraněně brouzdá i v indie a někdy i v pop rockových vodách v obsazení dvě kytary, klávesy, bicí, basa a ženský vokál. Tu stylovou nevyhraněnost odráží i poměrně silná nesourodost vizuální. Kytarista hrající na nástroje, jež si sám vyrobil, vypadá jako by nejraději zdrhnul do nějakého pravověrného thrash metalu, zpěvačku a kytaristku to táhne k neofolku nebo klasickému písničkářství, klávesák i bubeník mají vibe alternativních spolků motajících se dřív kolem labelu Stoned to Death a basák má lehce zhulenecky punkový odér. Nicméně to dohromady nezní jako nějaký kočkopes, ale celkem příjemná lehká rocková alternativa s romantickým nádechem. Navíc je vidět i cítit, že je to spolu baví. Jediné, co trochu drhne, je zvuk, díky němuž kapela nezní ve všech případech zcela konkrétně.
Následuje výraznější přestavba scény, protože THE FLOOD hráli na miniaturní kombíčka a na scénu se stěhují hned tři basové bedny pro někdejší hegemon plzeňské scény. Když jsem se dozvěděl, že se DIVE dávají dohromady kvůli narozeninovému koncertu pro Romana z dávné crossoverové stálice BAHRAINN, měl jsem velkou radost. A současně starost. Přeci jen je to více jak dvě dekády, kdy DIVE vystřelili do světa svoje eponymní EP. Devatenáct let, kdy vyšla první a také zatím poslední „velká“ deska „Songs To Be Afraid Of“. DIVE v té době vládli plzeňské scéně, do jejíhož plamenu silně foukal dech pravidelných eventů pod hlavičkou x-core sessions. Kvartetu v té době trochu chyběly ambice, ale kdyby je měli, jsem přesvědčen o tom, že by z nich mohla být opravdu velká věc. Nicméně nestalo se. Jejich návrat mohl skončit dvěma extrémy. Koncertním uragánem, ve kterém zafunguje mnohem víc, než jen nostalgie a všichni se budou následně pídit po tom, proč to tenkrát vlastně vyhnilo v nečinnost kapely. Nebo rozpačitým přešlapováním, ze kterého zůstane trochu hořký pocit, že těch pár šedoufoustaých a pavučinami obrostlých písniček zub času výrazně ohlodal.
Už při zvukovce je jasné, že to bude pecka. DIVE vsadili na ty nejvíce okoralé skladby z prvního EP a k nim přidružili třeba „Slona“ ze „Songs To Be Afraid Of“. Cením, že vedle nejvýraznějších hitovek zařadili i méně prvoplánové skladby z pozdějšího období. V každém případě „to tam stále je“. DIVE spustili stroj času a vykouzlili stejnou atmosféru, která v klubu vládla dvě dekády zpátky. Sofistikovaný stylový měňavec, který ovlivňovaly kapely jako jsou TOOL a EPHEL DUATH, ale i SKINDRED nebo SYSTEM OF THE DOWN, vystřihnul funkční set, který obsahoval dvaadvacet minut hudby, spoustu úsměvů a potu. A ano, bylo tu pár drobných vad na kráse, jakože třeba basa byla lehce utopenější, než si ji pamatuji z desek, ale já při setu hořel ne jako svíčka, ale jako žhavý oceán terpentýnu. Jestliže byla na začátku na kapele trochu patrná nějaká nervozita z toho, jak že to bude po tak dlouhé fungovat, tak byla rozpuštěna během první skladby. Bylo to super, Dáda bez přestání zaléval první řady čirou a nakažlivou radostí z toho, že je s DIVE zpátky na jednom podiu, a z této živé vody klíčilo více než jen vzpomínky lidí s více jak čtyřmi křížky na zádech. Nezestárlo to a bylo tam srdíčko. Chyběli jste mi, díky.
Následující SHOGUN TOKUGAWA jsou kapelou ze stejné líhně. Vejce vysezená stejných akcích po začátku milénia. Dá se říci, že jde o kapelu, která po DIVE přebrala dominanci nad plzeňskou scénou. Oproti DIVE jí ambice ve své době nechyběly, takže za sebou mají celou řadu koncertů a festivalů včetně monstrózního Sonisphere v Milovicích v roce 2010 po boku „velké thrashové čtyřky“. Nicméně z pohledu nového materiálu mám pocit, že vývoj kapely trochu stagnuje, neboť poslední nahraný materiál se datuje čtrnáct let zpátky. Kapela poměrně dlouho zvučí, mám pocit, že si trochu nerozumí v tom, co má být v bubeníkově odposlechu, takže probíhá typická gestikulace směrem ke zvukařské židli, ale to, zdá se, není ten největší problém. Ten spočívá v brumící lince ze syntezátorů. Nakonec padá rozhodnutí synťák vyřadit a koncert po malém krátkém intermezzu s Frantou Klimtem začíná.
Po intru, kde hraje všechno možný včetně soundtracku k TwinPeaks, vybuchuje dillingerský úvod se skladbou „I Used to Hate It, But Now I´m Curious”, při které se zpěvák Jakub vrhá do publika, jež se začátkem setu výrazněji ožívá. I nástup ostatních členů kapely nezaostává. Kytary létají vzduchem a jacky jsou vytrhávány z nástrojů. Na syrovější úvod navazuje „Transmission's Disconnected” – obě z alba „Y3ARS“ vydaného v roce 2010. Pak následuje trochu méně syrový střed koncertu, ve kterém se hrají skladby jako „Gentle Evening“ a postupně se propracováváme k živě méně funkční části celého setu, již reprezentuje materiál z posledního nahraného materiálu z roku 2011, ve které najdeme rockovější skladby, jako je například „It's Only Up To You“.
Poslední část setu jde opět tvrdě po krku epileptičtější formě hardcoru, kterou před patnácti lety reprezentovaly kapely jako THE CHAIROT nebo THE DILLINGER ESCAPE PLAN. Nastávají vtipné chvíle, kdy citelně chybějící syntezátorovou stěnu uprostřed „Too Much & Not Enough“ zkoušejí členové kapely parodovat pusou a teda moc to nejde. Závěrečný halekavý riffový válec ovšem žádnou synťákovou berličku nepotřebuje a funguje naplno i bez ní. Ty hřmící samply trochu chybějí i u začátku „Let's Dance”, byť jsem zaregistroval pokus je velmi tlumeně pouštět z nějaké empétrojky. Ale moc slyšet ven to teda nebylo. Pokud jsem dobře slyšel, tak závěr setu obstarala „Say Goodbye Forevermore”. Někde uprostřed setu jsem zaregistroval i novou skladbu, ze které jsem měl popravdě celkem radost. Vzhledem k tomu, že SHOGUN TOKUGAWA posledních pár let zase pravidelněji koncertují, by kapele slušelo tyto aktivity podpořit i nějakým novým materiálem.
Narozeninový večer Divadla pod Lampou nebyl jen nostalgickým návratem ke kořenům, ale i důkazem, že plzeňská scéna má stále co nabídnout. THE FLOOD ukázali mladou energii a chuť hledat vlastní cestu, DIVE připomněli, proč se o nich kdysi mluvilo jako o jedné z nejvýraznějších kapel regionu, a SHOGUN TOKUGAWA potvrdili, že hardcoreová intenzita z jejich DNA nezmizela ani po letech. Byla to oslava hudby, lidí a místa, které už 35 let drží plamen alternativní kultury.
Po předchozím temném a vydařeném „Cleansing Ritual“ se Italové SATOR více ponořili do nervní sludge bažiny a stvořili album silově se řítících riffů, psychedelicky „kvákavých“ doplňků i dynamických proměn. Dusivou atmosféru podporuje i správně hutný zvuk.
Druhá deska jedné z nejmladších retro thrashmetalových nadějí domácí scény. Po všech stránkách dotaženější. Oproti „Beware The Dead“ promakanější aranže, výraznější melodie, mohutnější zvuk a výrazně čitelnější basa. O něco přísnější bicí a bude to pecka.
Zvuk z Golden Hive je ostřejší, průraznější a šťavnatější než na „Spiritual Exodus“, nicméně stylově je celá kolekce méně konzervativní a otevřenější ke zkoumání méně probádaných poloh. Díky tomu vznikl asi i nejpovedenější trutnovský metalový „ploužák“.
Méně thrashe, více crossoveru. EXORCIZPHOBIA jsou ve své lásce k devadesátkovému metalu uvěřitelní i v momentech, kdy už jejich thrashová mašina neseká na plný výkon, ale naopak si libuje v promyšlenějších a komplexnějších kompozicích. Budu zkoumat dál!
3/5 klasického lineupu zasloužilých amerických průkopníků progresivního metalu zkouší s novým pěvcem Travisem Willsem comeback. Copak o to, duch klasických CRIMSON GLORY je z aktuální nahrávky cítit, teď jen, jestli bude stačit i kvalita nových písní.
Dějem napěchovaný debut americké party, kterou tvoří z velké části zkušení hudebníci původně ze skupiny BARISHI. Tentokrát vyměnili sludge za death, ale progresivní přístup jim zůstal, co zůstal, vyrostl do krásy, teda té rafinované až disonantní.
INFERI doručili technickou, nasypanou, explozivní nahrávku, která snese nejpřísnější soudobá žánrová kritéria. Pokud se nebojíte moderního death/blacku s deathcore odérem a zvukem, budete mít o zábavu postaráno. Tohle budu točit často!
