Před čtyřmi roky vyšlo debutové album MALAKHIM a my jsme ho na našich stránkách zařadili do šedého průměru. „Theion“ je sice hezky zahraná, ale po skladatelské stránce vyloženě nevýrazná deska. Co mě tedy přimělo vstoupit podruhé do téže řeky a dát Švédům ještě jednu šanci? Může za to Andreas Nilsson, kytarista NAGLFAR, kterého, stejně jako minule, museli členové MALAKHIM probudit z hlubokého spánku, neb jeho domovská kapela naposledy viděla studio zevnitř skoro před šesti lety. Osobně si Andreasovy práce za veslem mýtické bárky z nehtů mrtvých cením, proto jsem byl zvědav, zda se tenhle starý vlk z univerzitního města Umea vzpamatuje a v řadách své druhé kapely si tentokrát povede lépe.

Ještě před poslechem nové desky jsem se vrátil zpět k debutu a znovu se utvrdil v tom, že „Theion“ skutečně není žádným velkým zázrakem. S odstupem času jsem rád, že jsem to udělal, můžu totiž okamžitě konstatovat, že mezi debutem a jeho následovníkem je skutečně velký rozdíl. MALAKHIM svou Achillovu patu, tedy schopnost kvalitně komponovat, tentokráte uchránili od Paridova šípu v podobě sázky na jistotu a stvořili mnohem propracovanější a barevnější desku. Pravda, ne všechny skladby vám vyrazí dech, ale některé z nich k tomu nemají daleko. Tohle se na „Theion“ zcela určitě nestalo.

Hned první, titulní, skladba naznačuje změnu v kurzu. Už jen samotná stopáž, více než osm minut, může být částečnou nápovědou, že by se tentokrát mohlo dít něco více. Skladba obsahuje několik záchytných bodů (hezké odkazy na NECROPHOBIC), o kterých se debutu ani nesnilo, přesto i tady postrádám pevný jednotící koncept. Na ten ale dlouho čekat nebudeme. Hned druhá položka „Solar Crucifixion“ je totiž vystavěna kolem hezky melodického riffu, ke kterému se MALAKHIM v průběhu skladby hned několikrát navrací. Velmi podobný, dokonce ještě výraznější přístup, volí Švédové i ve čtvrté „Into Darkness We Depart“, kterou v tracklistu spolehlivě identifikujeme dle (na poměry MALAKHIM) výraznějšího refrénu. To, že kapela ještě není skladatelsky úplně vyladěná naopak poznáme třeba v řízném blackovém kvapíku „Angel Of The Bottomless Pit“, který upomene sice agresivní, leč nedotažené sklady z „Diabolical“, druhého to alba NAGLFAR. Body nahoru naopak dáváme za epickou „Hearts Ablaze“, a zejména pak za poslední položku „The Firmament Submits“, v níž Švédové konečně naplno povolí melodická stavidla. Za pozornost stojí zejména noblesní pasáž od 4:10, kde MALAKHIM přes minutu jedou maximálně chytlavou sekvenci, která by zcela určitě mohla kandidovat na přední pozice v soutěži o blackmetalovou melodii roku. Závěrem bych ještě rád vyzdvihl vokalistu, jehož hrdlo dokáže zvládat hned několik poloh. Tradiční krákorání spíše hrubšího charakteru občas přejde v náznaky growlu („A New Temple“), výjimečně si užijeme vytí zkroušeného vlka, a naopak mnohem častěji zabrousíme do čistých poloh (hymnické/zvolání/řev... ukázkovým příkladem je zpěv v „Hearts Ablaze“). Velmi slušný výkon za mikrofonem.

Ve srovnání s „Theion“ je „And In Our Hearts The Devil Sings“ o poznání zdařilejší deska. Detekuji velký skladatelský posun, který resultuje hned v několik skladeb, jež posluchači uvíznou v hlavě na delší dobu. Navíc cítím potenciál, že příště může být ještě lépe, zejména pak díky poslední kompozici, která je jednoznačně nejlepší položkou druhé sbírky MALAKHIM.