Frankensteinovo monstrum je jedna z mých nejoblíbenějších postav klasického hororu a Guillermo del Toro je tvůrcem, který je předurčen dávat podobným příběhům naprosto dechberoucí vizuální kabát. Na první pohled se toto spojení jeví jako dokonalé. A ono to po výtvarné stránce opravdu vizuálně epické je. Byť se tu CGI kouzla už velmi často dotýkají hranice kýče. Del Toro s touto hranicí ale vždy dokázal pracovat. Hry světla a stínu, syté temné barvy a patřičně gotická poetika tu je přítomna ve všem, co vidíte.

Guillermo del Toro se snaží i více rozpracovat příběh. Rozšířit ho. Victoru Frankensteinovi dát nějaký začátek a větší motivaci navázanou na jeho rodinu a historii. Díky tomu dochází k velmi zásadním posunům nejen v příběhu, ale i v charakteru postav a v celkovém vyznění vyprávění. Některé postavy jsou přidány, jiné, pro mě osobně velmi zásadní, jsou vyškrtnuty. A jak už jsem zmínil, několik jich je silně posunuto na šachovnici příběhu na zcela jiná místa, než je v předloze. Z původního Frankensteina od Merry Shelley zůstává tak jen kostra, která tu má zpřelámanou hnátu a pár žeber chybí. To by mi vlastně ještě zas tak moc nevadilo. Mnohá nová zpracování, která se na klasické dílo dokážou podívat z nových perspektiv, mám rád. Tady bohužel nenalézám žádnou přidanou hodnotu. Mnohé se ztratilo a to, co se přidalo, mi nedodává nějakou novou a zajímavou hodnotu.

Otevřeně přiznávám, že můj přísnější pohled může být způsoben i tím, že mám celkem vysoko ve svém osobním žebříčku filmovou adaptaci z roku 1931 s naprosto ikonickým Borisem Karloffem v roli Frankensteinova monstra, a stejně tak přísahám na dílo podepsané Kennethem Branaghem, kde si monstrum střihnul Robert de Niro.

Divím se o to více, že del Toro originální příběh zcela jistě zná do nejmenších detailů, a dokonce tvrdí, že je jedním z jeho nejoblíbenějších. Přesto dokázal některé pro příběh zásadní příběhové zvraty zcela vypustit, aby z Victora Frankensteina udělal o něco větší monstrum, než by si zasloužil. Naopak Monstrum se snažil co nejvíce polidštit a udělat ho patřičně sexy i tím, že ho hraje lamač dívčích srdcí Jacob Elordi, který byl k vidění třeba v Euforii nebo filmové sérii Stánek na polibky. V postavě monstra je pak celkem těžké hledat jeho základní esence, když se do něj v této adaptaci postava Elizabeth zamiluje v podstatě na první pohled. Ve chvíli, kdy se ti dva poprvé setkají ve sklepení monumentální gotické věže, ve které si Victor Frankenstein zřídil pracovnu, se mi vybavila scéna z filmové adaptace 1994. V ní znetvořený Robert de Niro vypráví slepému muži o tom, že je opravdu velmi šeredný a ohyzdný, co se vzhledu týče, a to mu komplikuje cestu k lidem. Monstrum v režii Guillerma del Tora vypadá mnohem více jako spanilý nadlidský vesmírný inženýr z vetřelčího universa křížený s mumií, než jako zdegenerované stvoření sešité z mrtvol padlých vojáků.

Trochu plytké mi přijdou i herecké výkony. Oskar Isaac byl naprosto skvělý například v Duně, tady mu ale tu jeho posedlost, roztržitost i ambice mám problém uvěřit. Jeho role mi přijde až moc zahnaná do kouta, díky čemuž je výsledek až příliš přehrávaný. V rámci obsazení tu najdeme pár zajímavostí. Například to, že Viktorovu matku a následně Elizabeth hraje stejná herečka, tedy Mia Goth. Jestli má jít v tomto ohledu o nějaký pokus o nastolení oidipovského tématu do Frankensteina je mi doteď záhadou.

Vizuál jsem už zmínil. Ten je hodně „Del Torovský“, nicméně na podobně pochmurný příběh možná až příliš fantaskní a řekněme i pohádkový. Velmi často do něj nelichotivě promlouvají digitální efekty ve chvílích, kdy je hodně přeexponované a stylizované pozadí nebo v akčnějších sekvencích, jako je bojová scéna s vlky. Vizuální stylizace a stejně tak hudba od Alexandra Desplata s přemírou klavíru a smyčců dost hraje na patetickou notu, což vám v polovině filmu už přijde lehce otravné. Všechny tyto prvky pak působí až příliš doslovně, což je vlastně i jeden z problémů filmu jako takového. Až příliš často a na sílu vám scénář předkládá myšlenku, že tím hlavním monstrem je tu Victor Frankenstein.

Celé vyprávění je rozdělené do dvou kapitol. První odvypráví Dr. Frankenstein a druhou pak jeho výtvor. Což je vlastně skvělá myšlenka, bohužel lehce pokulhává provedení, které je až příliš rozvleklé a dialogově chatrné. Ta zamýšlená vizuální pompa se téměř vůbec nepropisuje do nějaké citelné tragiky postav, a tak příběh o hledání lidskosti, osamělosti, morální odpovědnosti i božských ambicích jen škrábe povrch. A to je opravdová škoda.

Závěrem lze říci, že del Torův Frankenstein je sice vizuálně působivým dílem, které nezapře režisérovu schopnost pracovat s obrazem, barvou a atmosférou, ale po stránce vyprávění selhává v tom přesně trefit pointu celého příběhu. Ambiciózní snaha o nové uchopení klasického příběhu se rozpadá na přílišné stylizaci, rozvleklém tempu a nevyvážených hereckých výkonech. Výsledkem je film, který sice nabízí několik silných obrazů a zajímavých nápadů, ale nedokáže naplnit očekávání spojená s tak ikonickým tématem – a místo skutečné tragiky či filozofické hloubky přináší spíše efektní, avšak prázdnější podívanou.