Můj první střet s chicagskými DISSONA byl příjemné překvapení a přinutil mě k cestě zpět časem, abych zjistil, že již jejich druhé eponymní album byla jízda vskutku parádní. Pro fanoušky progresivitou nadívaného košatého metalu přímo lahůdka. Agresivní razance se tu míchala s melodikou i značně rozdováděnými postupy a nějaké ty doplňky v podobě akustiky, klávesový motivů, syntetiky připomínající smyčce či ženského vokálu dobarvovaly již tak pestrou kolekci. A podobně je tomu i na jejich aktuálním čtvrtém albu. Američané snad jen doladili a možná trochu uhladili svůj projev. "Receptor" je tak albem, které množství různorodých elementů ještě více integruje do souznícího celku. Objevuje se tak ona logicky plynoucí aura, kterou při kombinaci ostrých a uvolněně pasáží oplývaly třeba starší počiny OPETH. Ale progresivní metal s death dravostí a silnou dávkou melodiky včetně ladných vokálů mi občas evokuje i poutavě plynoucí košatost Němců DISILLUSION.

Je zřetelné, že parta z Chicaga se může opřít o perfektní zvládnutí svých nástrojů, a když k tomu přidáme i kreativitu vlastních hudebních konstrukcí, pak spolu s povedenou produkcí a zvukem není vlastně co řešit. Nechybí drive, ale ani ladnost. Tuto vláčnou a logicky plynoucí masu umí skupina hezky rozčísnout štěbetajícími sóly nebo industriálně laděnými pasážemi v "Incisor", takže posluchač je správně udržován ve střehu. K tomu přispívají i uvolňující mezihry nebo rozvláčná balada "Chimeric". Variabilita a samozřejmost, se kterou sází své vokální linky zpěvák David Dubenic, je pak další dimenzí, která album prosvětluje. Otázkou tak zůstává pouze to, zda skupina překonala své dva předchozí skvělé počiny. To se mi však posuzuje těžko, neboť jsem se s nimi seznámil až zpětně. Zdá se, že Američané už jen cizelují svou dříve nalezenou fazónu, což ale v tomto případě není na škodu. Proč opouštět to, co jim tak parádně jde.