Markus Vanhala je velmi vytížený muzikant. INSOMNIUM koncertují o sto šest a jsou náznaky, že v jejich kuchyni už se něco vaří (doufám, že Milda stihne dopsat recenzi na předchozí řadovku, než přijde nová). Se svojí kapelou OMNIUM GATHERUM je také často na turné (mnohdy právě spolu s INSOMNIUM) a do toho s Mikaelem Stannem, Vesou Rantem a Santeri Kalliou založil další kapelu CEMETERY SKYLINE, které jsme se na Metalopoli obsáhle věnovali. To byla trochu retro gothicmetalová věc založená na silných melodiích a čistém zpěvu Mikaela Stanneho. A právě ozvuky CEMETERY SKYLINE, vibrace líbivých melodií a snaha o přístupnou hudbu jsou cítit i na novince OMNIUM GATHERUM. Ostatně posun směrem do melodičtějších vod je na jejich albech cítit už delší dobu. Na tom minulém, které v sobě kromě výše zmíněného důrazu na melodičnost mělo i citelný zábrus do sféry AOR, se však stále držel severské melancholické atmosféry. Tu nyní částečně opouští pro větší hitovost jednotlivých písní. Na první poslech je tak novinka líbivější a chytlavější. Kvalitu prověří až čas.

Zároveň těm z nás, kteří preferují období alb „Beyond“ a „Grey Heavens“, by mohla novinka sedět lépe než předchozí počiny. Deathmetalové kořeny Markus Vanhala nepopírá, jde jen o to, jak moc sladkou nástavbu na ně kydne. Možná si své chmurnější nápady nechává pro INSOMNIUM, ty z opačné strany spektra vypustil loni se CEMETERY SKYLINE. Takže „May The Bridges We Burn Light The Way“ je vlastně taková zlatá střední cesta jeho aktuálního tvůrčího rozpoložení.

Samotný úvod alba, intro a skladba „My Pain“ ukazuje, jak moc už je tvorba Marka provázána s tváří INSOMNIUM. Dokonce dojde i na čistý zpěv. Až mám pocit, že tato úvodní skladba svou strukturou a rozložením pěveckých partů byla původně zamýšlena pro nové album INSOMNIUM. Je to velmi silná věc a dobrý rozjezd. Singl „The Last Hero“ je nejostřejším kusem na albu. Mezi říznými, sekanými riffy jen nenápadně proplouvá lehká kytarová linka, v sólové části umocněná klávesami Aapy Koivista, který je nedílnou součástí kapely už od poloviny nultých let. Zvuk jeho nástroje je jedním z charakteristických znaků téhle kapely a odlišuje jí od třeba zmíněných INSOMNIUM. Byť samozřejmě nejbezpečněji se tahle parta pozná podle hlasu Jukky Pelkonena, který musí mít hlasivky umístěné až na úrovni prvních plicních sklípků. Spolu s kapelníkem jsou OMNIUM GATHERUM už dvacet let právě tihle tři hudebníci.

ČTĚTE TAKÉ

OMNIUM GATHERUM - Grey Heavens

Tak toto sa naozaj podarilo. Kto by to bol povedal, že jeden z najpočúvanejších albumov v priebehu prvých dvoch mesiacov tohto roka budú mať u mňa na konte fínski sympaťáci OMNIUM GATHERUM. Skutočnosť, ktorá si veru zaslúži hlbšiu analýzu. Znie to neuveriteľne, ale už je to viac než 6 rokov. V decembri 2009 sme si v bratislavskom Randale vychutnávali vskutku luxusnú zostavičku na čele s doomovými velikánmi SWALLOW THE SUN. Vystúpili tiež žánrovo spriaznení INSOMNIUM a s nimi personálne previazaní OMNIUM GATHERUM...

OMNIUM GATHERUM - Grey Heavens

Tak toto sa naozaj podarilo. Kto by to bol povedal, že jeden z najpočúvanejších albumov v priebehu prvých dvoch mesiacov tohto roka budú mať u mňa na konte fínski sympaťáci OMNIUM GATHERUM. Skutočnosť...

Třetí singl „The Darkest City“ ukazuje temnější a pomalejší tvář kapely. Opět je ke slyšení čistý procítěný hlas prohlubující ponurou atmosféru, jejíž kulminace se ujme Aapo Koivisto v sólové pasáži. Je zvláštní, že právě trojice prvních tří skladeb na albu byla vybrána jako singly, když tvůrčí rozpoložení Marka Vanhaly charakterizuje jen zčásti. Ono totiž s nadcházející položkou „Walking Ghost Phase“ přijde nejvíce hitová část alba, ve které je slyšet zalíbení v hudbě kudrnatých vlasáčů. „Streets Of Rage“ je natolik prodchnuta odérem hard rocku osmdesátých let, že jsem se musel pohledem do kreditů utvrdit, jestli autor písně není sám Desmond Child.

Ještě před deseti lety bych při slovním spojení OMNIUM GATHERUM a hitové písně asi koulel očima. Jenže když mi s postupujícím věkem někdo brnkne na dvě nostalgické struny současně, vlastně jsem rád. Je to jiné, možná trochu zvláštní, ale rukopis Marka Vanhaly je stále jasně čitelný. S „Barricades“ se kapela vrací do své přirozené polohy, hraje death metal s pěknou melodickou linkou a typicky finským melancholickým odérem. Aby byl zvuk bezchybný, opět se do díla pustili mágové z Fascination Street Studios, Jens Bogren a Tony Lindgren. Jen za letošek jsem recenzoval již několik alb od této dvojice a je radost jejich zvukové stopy poslouchat.

Odečteme-li intro a outro, má „May The Bridges We Burn Light The Way“ něco přes půlhodinu. To sice není moc, ale zase tam není žádná vata ani hluchá místa. Kapela zůstala sama sebou, přesto se od minula více otevřela. Naživo budou nové skladby znít určitě skvěle. Na svém turné prezentující aktuální album nás OMNIUM GATHERUM navštíví v únoru. To bude skoro přesně rok poté, co zde odehráli vzpomínkový koncert na album „Beyond“.