Venku se spustil liják, jaký jsem v Osace za těch pár dní nezažil, a na chodnících se tvoří hluboké kaluže. Já mířím asi kilometr a půl na západ od té nejhektičtější části města, ve které most Ebisu překlenuje řeku Dotonbori. Noční déšť dává Osace fantastický vizuál. Můžete snadno uvěřit, že se nacházíte ve světě Blade Runnera. Kaluže tu odráží neony, ta nejčastější barva deštníků tu je průhledná a zástavba má futuristicky vertikální charakter. Zapadávám do nenápadného výčnělku v relativně normálním domě, kde mě schody do podzemí zavádí ke dveřím, za nimiž pulzuje hudba. Nutno říci, že jdu na minifestival alternativní elektronické hudby, jehož dramaturgie koketuje jak s dreampopem, tak s šíleným matematickým pojetím breakcoru, cybergrindu a noiseindustriálu.

Když otevřu dveře do Enviromentu 0g, nacházím se v malém sklepním prostoru. Je tu zatím asi dvacet lidí. U okénka mi zhruba dvacetiletý číšník v bílé košili a černých kalhotách dává welcome drink a já jdu zkoumat prostor, ve kterém se nacházím. U stěn jsou stoly, na nichž jsou rozloženy „cajky“ dnešní večer hrajících umělců, a za jedním z nich míchá svůj koktejl asi dvacetiletý kluk v teplákových kalhotách a bílé kšiltovce. Prostorem se v tu dobu rozléhá dynamická taneční směs elektroniky a motivů vystříhaných z anime sountracků.

Na něj bez nějaké pauzy navazuje duo SHITTY HUNTER2. Asi o pět let starší kluci do placu vrhají asi nejpřímočařejší a také nejtanečnější set večera, ve kterém mísí bounce house a ghetto tech. Z repráků hřímají pulzující tracky založené na repetici rytmu a vrstvení samplů. Je to nakažlivé. Musím přiznat, že jsem si desky „SHITWORKS VOL.2“ a „SHITWORKS VOL.3“, které tvořily páteř setu, ještě několikrát nechal prohnat hlavou a byl to opravdu skvělý reset mozku. Nevím proč, ale při setu se mi neustále vybavuje postavička Mr. Oiza, jak mává sluchátkem. Možná je to tím, že oba performeři působí podobně srandovně. Dost podivně se hýbou, a hlavně to občas vypadá, že se při hraní hádaj. Jedna taková situace vyeskaluje. Už už to vypadá, že po sobě skočí, nicméně celá anabáze končí tím, že jeden mrdne s controlerem o stůl tak bouřlivě, že to vypojí kabely a celá produkce najednou utichne.

Po nich nastupují dvě dámy, u kterých jsem nechytil název projektu, ale mají naprosto drtivý začátek setu. Pouštějí burácivé dronové stěny, jež se probourávají do industriálních rytmů. Je to absolutní dekadence. Set se pozvolna zrychluje až do opravdu hektických temp a tady platí, že čím rychlejší, tím horší. Ten hutný start byl famózní. Při jejich setu si více všímám osazení klubu. Přijde mi, že zhruba polovina jsou Evropané nebo Američané. Trojice amíků obstarává i vizuály pouštěné na stěnu, tedy ačkoliv jde o akci pro pár desítek (téměř doslova) lidí, tak tu mají tři „vídžeje“, kteří v reálném čase míchají videa, jež šplhají po stěnách klubu. Současně jsem trochu překvapen, že to není zdaleka tak nahlas, jak jsem čekal, dokonce tu jde i mluvit/řvát tak, aby mi ostatní rozuměli.

Opět bez nějaké pauzy navazuje další hrající. U stolku v rohu se objevuje EULALIE. Drobná holka v hodně vytahané černé mikině s klukovským kratším sestřihem. Její hudba se motá kolem ambientu, elektra, j-popu a dreampopu. Vedle kompu, z nehož pouští smyčky, má i klávesový synťák, na který hraje a téměř každou písničku přidává i svůj hlas. Je to chvíle, kdy si uvědomuji, že každý set tu je úplně jiný, ale vlastně naprosto skvělý. Už teď vím, že si EULALII co nejdříve pustím. Mám pocit, že její hudba bude naprosto skvěle fungovat ve sluchátkách, když budu křižovat osacké noční ulice. Je to směs cyberpunkové romantiky, velmi jemných hudebních motivů, šeptavých zpěvů a hypnotické atmosféry.

To, co následuje, je absolutně opačný pól hudby. AUTOPSY PROTOCOL bylo něco, co bych označil za cybernetický mathgrind. Hudba, která absolutně nemá slitování. Neustálé změny ve vysokém tlaku, tempu a intenzitě. Stačí poslouchat a točí se vám hlava. Hyperaktivní směska všeho možného, co někdo vzal a velmi násilně nasekal sekyrou. Neurvalá hudba, ve které na vás během pár sekund útočí harshnoise a dunivý industriál a opravdu brutální breakcore.

Další performer hladce přejímá iniciativu bez nějakého čekání. Je jím TOHLPEAKS. Ve své tvorbě kombinuje breakcore, cybergrind, screamo, industrial a v novějším materiálu třeba i shoegaze. Týpek pouští hutné podklady z noťasu, v ruce má mikrofon, do kterého řve, a energicky hopsá uprostřed místnosti. Jeho tvorba je asi nejvíce „kytarová“. Performance je o poznání zběsilejší a dravější, než většina toho, co vydal v posledních letech. Místy mi jeho živá produkce připomíná domácí cybergrindové šílence BBYB. TOHLPEAKS je ale žánrově o poznání otevřenější a mnohem méně přímočarý. Jeho set je nejvíce napěchovaný syrovou energií. Hodně prezentovaného materiálu pocházelo z roku 2022, kdy vyšla jeho deska „DEAD AND FVCKED!“.

Hlavní hvězdou je pak REDHAT z Philadelphie. Experimentátor, jenž k sobě lepí breakcore, drum&bass a klidně i trap. Jeho set je o poznání uhlazenější a přímočařejší, než co předvedl AUTOPSY PROTOCOL. Také hodně změn, nicméně současně i soucit s publikem, takže vám z toho nechce puknout hlava. Na úplný závěr jeho setu za mixážní pult nastupuje WRECKLESS LIFE, což je sólový projekt Dereka z nepálské grindcorové skupiny CHEPANG, jež nedávno vydala desku pod Relapse records. Díky němu tu vlastně jsem, byla to možnost se po několik létech zase vidět a vyměnit si pár novinek. Následně se chystá týpek středního věku v šedém baretu. Vypadá jako mužská verze Yoko Ono říznutá pouličním malířem. Na stole má fakt nádhernou stylovou lampičku, oproti všem ostatním si pod své samplery dal i švihácký ubrus. Jeho ezotericky působící směs ambientu jsou pro mě zvukem, při kterém opouštím klub. Blíží se totiž půlnoc a já ještě nejedl. Venku ustal déšť a Osaka v těch kalužích vypadá naprosto fantasticky.