Když si tak občas povzdechnu nad tím, jak nestíhám komplexně sledovat proud nových a nových metalových nahrávek, tak se během těchto úvah nezřídka dostanu i k tématu reunionů. Poměrně výrazný podíl na aktuálních nových albech mají právě kapely, jež se po letech znovu daly dohromady anebo jen probraly ze „zimního spánku“. A pokaždé si řeknu – tak tohle už jsem ani nečekal! V případě slovenských WAYD nejsem schopen jednoznačně určit, do jaké skupiny bych si je zařadil. Pokud je mi známo, skupina se oficiálně nikdy nerozpadla. Jen si prostě dala trošku delší pauzu. V tomto případě rovných 18 let.

Hovoříme o rozestupu mezi řadovými deskami, funkční přestávka byla přeci jen o něco kratší. Nebudu plácat klišovité fráze, když prozradím, že na novou nahrávku této skupiny jsem byl velmi zvědavý. V nultých letech, do kterých je datováno i její nejlepší období, jsem jejich nahrávky měl velmi rád. Bavila mě na nich schopnost skupiny propojovat technické řešení, na death metal stále netradiční saxofon a velmi sympatická zemitost, které se WAYD nehodlali vzdát i navzdory nepopíratelnému kompozičnímu progresu mezi jednotlivými deskami. Ta s názvem „Ghostwalk“ z roku 2007 však byla překvapivě zároveň i deskou poslední a postupně už zůstávaly jen vzpomínky na jednu zajímavou kapelu ze slovenského Prešova.

Je tu rok 2025 a s ním i pro mnohé možná už nečekané nové album skupiny, která se to jako jedna z mnohých, které tvoří hudebníci v nastupujícím středním věku, rozhodla po delší absenci znovu zkusit. Ať jsou její pohnutky jakékoliv, a nejčastěji to asi bývá touha zavzpomínat na „mládí“, u tohoto případu lze návrat na scénu rozhodně ocenit. Proč vlastně? No v první řade možná paradoxně proto, že WAYD se v jádru nijak nezměnili. Od prvních tónů nahrávky, jež dostala do vínku přiléhavé jméno „Reinvent“, je zcela jasné, že ono lpění na osvědčených postupech není jen marná snaha být zase mladým. Prešovští zůstávají v této své poloze i s nemalým časovým odstupem stejně autentičtí a řekněme, že i sveřepí jako v časech nabušeného alba „Decadence“ (2003).

Energií sršící úvodní skladba „Algoritms Of Hate“ si právě s titulní skladbou zmiňované desky v ničem nezadá. Razantní nástup bez kompromisů pevným teleportem propojuje žhavou současnost s (dávnou) minulostí skupiny a symbolicky tak výrazně zkracuje těch nekonečných 18 let od poslední řadové desky. A může to vůbec takhle fungovat? Není to tak trochu podvod na posluchačích a tak trochu zoufalství? Osobně mi přijde až neuvěřitelné, jak se skladatelský rukopis WAYD ukázal být rezistentní vůči neúprosnému toku času. Jak ono spojení vzletnosti a zemitosti pořád funguje, a když se v průběhu úvodní skladby ozve i nezbytný saxík, máme všechny „podezřelé“ hezky pohromadě.

Co je z mého pohledu podstatné – prešovským skvěle funguje kompoziční stránka věci. Zkrátka mají v rukávu výborné skladby, které jen napasovali do své funkční šablony, aby se tato ukázala jak stále životaschopná. Tak jednoduché to je! Dvojice alternujících vokálů, ostré skladby, které (prodchnuté zvolňujícím pasážemi) expandují do prostoru a nabízejí dostatek vzruchu a podnětů i s opakovaným poslechem. Těch vzdušnějších momentů je možná letos o něco více, než jsme byli v minulosti zvyklí. Typická hrubost však skladbám stále vévodí, ale snaha skupiny tuto propojit s „vyššími“ skladatelskými ambicemi rezultuje v tvorbu vrstevnatých skladeb. A v neposlední řadě tato pestrost dokáže fungovat i opakovaně, bez pomíjivého pozlátka povrchního efektu.

Od comebackové nahrávky WAYD jsem čekal různé věci, ale že se v podstatě v plné výbavě aplikuje vyzkoušený vzorec, by mě asi vlastně ani nenapadlo. Ta kombinace po letech absence se vracející kapely a „drzosti“ přijít s dvě dekády starým modus operandi by měla automaticky znamenat stopku, ale to bychom se asi museli bavit o někom jiném. Páte řadové album (za 30 let!) prešovské kapely s tímto nastavením totiž šlape skutečně skvěle, dynamicky střídá hrubou sílu s jemnějším přístupem a nebojí se ani v pravý moment v jinak anglicky nazpívaných skladbách vytasit s údernou mateřštinou („When Less Is More“). V příhodně pojmenované skladbě tak kapela symbolicky zkonstatuje, že v jejím případě skutečně platí, že méně je zkrátka někdy (podstatně) více!