Poslední dobou se na poli death/doomu a doom metalu objevují kapely, které buď přímo fungovaly před desetiletími a nyní se ke svému řemeslu z mládí vrací, nebo jejich členové fungovali v jiných uskupeních a na stará kolena rozjíždějí melancholické projekty. V obou případech jde o instrumentálně zručné hudebníky, kteří se však nepouštějí do něčeho nového. Právě naopak, rozmáhá se nám tu trend znít jako PARADISE LOST z éry „Gothic“. EMPIRE DROWNS jsou toho ukázkovým příkladem. „Endless Nights“ je jejich teprve druhé album. Ovšem pokud si chcete poslechnout hudbu hlavních postav této party mužů v nejlepších letech, najdete i na našem webu recenze kapel jako THORIUM, WITHERING SURFACE nebo třeba URKRAFT. V případě jejich basáka Marca Angioniho navíc ještě heavy metalové MERIDIAN.

EMPIRE DROWNS zcela okatě navazují na death/doom devadesátých let. Jakožto dánská kapela se snaží navazovat především na skandinávskou scénu. Své počátky datují k roku 2011. V tom období také vydali dvě EP a aktivně koncertovali. Poté se na několik let uvrhli do hibernace. Z té se probrali až během covidového období, kdy se znovu zkontaktovali, doplnili prořídlé řady a začali pracovat na novém materiálu, který vyšel v roce 2022. Hlavní skladatel je kytarista Thomas Birk, který několik posledních let žije a pracuje ve východoafrickém Nairobi. Tam také komponuje svou hudbu, pro kterou nachází inspiraci i v tamním prostředí. Nakonec Afrika je na jednu stranu krásná, na stranu druhou je to kontinent zmaru, neštěstí a všudypřítomné smrti. Nikde neteče tolik slz. Můžeme si nasazovat růžové brýle a psát nekonečné statě o náboženských a kulturních vlivech, ale Afrika vždy ukáže nemilosrdnou pravdu o přirozené krutosti člověka. Z Afriky všichni pocházíme a stále jí nosíme v sobě. Já obzvláště. Nikoliv nadarmo nosím přezdívku "Bonobo".

Rozjezd alba v podobě skladby „Volcanic Funeral“ je postaven na riffech hutných jako udusaná hlína na starém hrobě. Hluboký, zemitý zvuk kytary je charakteristický pro celou nahrávku a nikdy z ní není ulehčeno. Ačkoliv se album hudebně vrací do doommetalové minulosti, je na něm patrná pečlivá a láskyplná produkční studiová práce a snaha zabalit jí do současného zvukového hávu. Mnohdy jsou to jen detaily přispívající ke kresbě atmosféry, nástup kláves, které svým zvukem kontrastují s okolní temnotou nebo vrstvení kytar v gradujících pasážích. Následná „A Choir of Fallen Angels“ posouvá nahrávku více do skutečného doom metalu; pomalého, páchnoucího ztěžklým vzduchem. Chór andělů v něm nehledejte, ani těch padlých. Tahle parta se drží svého tradičního řemesla. Zpěvák Michael Andersen chroptí hlubokým growlingem, pro sbory tu není místo. Skladba „Doomsday Clock“ je pro změnu jedna z těch rychlejších, ve které dynamický rytmický podklad rozčísne pomalu se převalující mlhu na hřbitově a hudba se ponoří více do deathu. Současně více prostoru dostávají klávesy a svým zvonivým zvukem nastavují zrcadlo podladěné kytaře. A poté je to opět píseň pomalá a těžká jako zápach umrlce („Stoneheart“). A tak se to má s touto deskou až do konce. Doom střídá death/doom, hranice pochopitelně nejsou nijak ostré. Agrese se prolíná se smutkem. Zůstává všeobjímající tíživá atmosféra zmaru a texty poukazující na temné stránky života. Titulní „Endless Nights“ je těžká jako obrovský kamenný blok. Pomalý rytmus a chmurná melodie přinášejí náladu podzimní melancholie. Je to doom metal ve své krystalické podobě. Ve své podstatě je vcelku obyčejný, přesto stále působivý, jako ta fotografie hřbitova z obalu, která je jen trochu prohnána běžným filtrem. Skladba „Life Is Fading“ si nese jméno, které snad ani nemůže být typičtější pro tento styl hudby. A stejně tak i hudba samotná je pevně zanořená v minulosti. V dobách, kdy Umírající nevěsta ještě byla mladá a Slunce ještě nebylo spolknuté. Okouzlující záležitost, byť uznávám, asi jen pro ty z nás, kteří si v tomto stylu našli zálibu.

Teprve po několika posleších jsem si „Endless Nights“ skutečně začal užívat a objevovat prvnímu poslechu skryté detaily a krásy. Osobně si chrochtám blahem při poslechu těchto doom metalů ukotvených v devadesátých letech. Nemáte-li podobnou úchylku, nějaký ten bod z hodnocení si odečtěte, mě však tihle tatíci brnkají na tu správnou strunu a úplně objektivního soudu schopen nejsem.