Francouzi AEPHANEMER sami sebe označují jako symphonic melodic death metal kapelu. Bylo by však liché házet je do stejného pytle se všemi symfo-metalovými spolky, které se sdružují především okolo vydavatelství Scarlet Records. Už od samotných počátků bylo zřejmé, že využití klasiky v případě této francouzské party je především v barokním a klasicistním duchu. Žádné sborové hymnické refrény ani přebujelé orchestrální aranže u nich nenajdeme. „Utopia“ i starší počiny je vlastně komorní hudba hraná metalovou kapelou. Melodie jsou čitelné a harmonické a snaží se ponejvíce evokovat právě ono období pozdního baroka. Instrumentální preciznost a zvuková čistota by sváděly k myšlence, že za mikrofonem bude nějaká ta Tarja. Jenže ona je to jistá Marion Bascoul s vokálem divoké čarodějnice. Fúze metalu a klasiky má své kořeny v samotných začátcích kapely, která vznikla jako sólový projekt kytaristy Martina Hamiche a první album byla půlhodinová čistě instrumentální záležitost. O rok později se svůj projekt rozhodl přetvořit a od druhého alba, „Memento Mori“ fungují jako plnohodnotná kapela. Svou základní tříčlennou sestavu dosud nepozměnili, fluktuace se objevily pouze u tlustých strun a pro živá vystoupení využívají námezdní síly. Oproti prvotině se přitvrdilo na zvuku, kytara se podladila a samozřejmě se přidal zpěv. Hudebně „Memento Mori“ bylo nicméně pokračováním původní vize, jen obohacené o zpěv. Na tomto albu přišli i s anglickými texty, od kterých až na aktuální desce ustoupili ve prospěch rodné francouzštiny. A počínaje tímto dílem vždy vydávají dvě verze alba, se zpěvem a čistě instrumentální zvukovou stopu. Je to odkaz na prvotinu i demonstrace, že jejich hudba je svébytná i beze zpěvu. To sice nepopírám, ale ty čistě instrumentální verze mě většinou moc nebaví.

Na „Prokopton“ se pustili do bohatších aranží, chytlavějších melodií a o kapele se mluví jako o francouzské odpovědi na CHILDREN OF BODOM. Vzhledem k charakteru zpěvu a občasnému zabroušení do severských folkových námětů to je nakonec i přiléhavé označení. Zároveň jim toto album otevřelo dveře do vydavatelství Napalm Records, u kterého „Prokopton“ znovu vydali a o dva roky později přidali povedené album „A Dream of Wilderness“. To bylo po (dle mého názoru nejlepší) desce „Prokopton“ návrat zpět k linii předchozí tvorby. Nicméně na „A Dream of Wilderness“ mi některé elementy neseděly. Občasné ulítnutí k opernímu zpěvu, místy bohatší orchestraci a nadužívání kláves je stavělo nebezpečně blízko výstražné ceduli: „Území kýče ve vlastnictví Scarlet Records!“.

Je znát, že k nahrávání letošního alba šli se zcela jasnou vizí. Zvuk musí být čistý jako jezero Lac d’Annecy a každý nástroj musí být čitelný. Zvukové stopy jsou nyní vrstvené a hudba nabývá na komplexnosti, a přesto orchestrace zní jako od komorního tělesa, žádná úlitba klávesovému podkladu, ani přehnané aranže. Ale vezměme to pěkně popořádku. Po krátkém intru se pro našince ozve velmi povědomá melodická linka. Nakolik se Martin Hamiche jen náhodou trefil a nakolik Smetanovu Vltavu skutečně zakomponoval do své písně, to bychom se museli zeptat přímo jeho. I kdyby šlo jen o náhodu, je tento start alba pěknou ukázkou propojení deathmetalového podkladu a zpěvu s malebnou melodií staré klasické hudby. Jestli se na novém albu něco skutečně povedlo, tak je to vybalancovaní mezi metalovou dravostí a aranžemi vážné hudby. Obojího je tak akorát, aby to spolu drželo v kompaktní celek. Výsledný mix (na svědomí ho má opět Dan Swanö, který s kapelou spolupracuje dlouhodobě) a mastering (Mika Jussila ve slavných Finnvox Studios) dodal po technické stránce ten potřebný lesk, který se v minulosti ne vždy podařil. Jako vlajkovou loď tohoto hudebního propojení považuje kapela svou skladbu „La règle du jeu“, která je o něco ostřejší než zmíněná první „Le cimetière marin“. Osobně však za vrchol alba považuji píseň „Par-delà le mur des siècles“. Má v sobě ten správný mix deathové agrese a melodičnosti. Refrén samotný pak je postavený na chytlavém nápěvu, který je jako dělaný pro nějaký ten pohanský taneček. Klidně by si pro své skotačení mohli k ohni přizvat FINNTROLL a další severské kacíře. Důrazný rytmus v pomalejší „Chimère“ je solidní podklad pro smyčcové variace, kterým učitel hry na kytaru Martin Hamiche jen dočasně vyklízí pole. Rychlá „Contrepoint“ je pro mě druhým vrcholem alba. Svižný rytmus, přes který se táhne lehká, vzdušná melodie a vyústění ve výborný zpěvný refrén. Zakomponováno je i intermezzo na varhany, které slouží jako odrazový můstek pro opětovné rozpoutání bouře.

Se sedmou položkou, „La Rivière Souterraine“ přijde na albu zvrat. Až k tomuto bodu to byly fungující písně, kvalitní metalové šlehy i hutnější věci, ale všechny si držely písňovou strukturu. Tři závěrečné skladby jsou dlouhé kompozice zabírající skoro polovinu stopáže. Na této ploše se kapelník tak říkajíc utrhl ze řetězu a zrealizoval své odvěké touhy po fúzi metalu a vážné hudby. Trochu se tím vrací k počátkům AEPHANEMER. Tuto druhou polovinu alba by mohli ocenit milovníci progresivního metalu, kteří vyhledávají instrumentální zručnost, kytarové exhibice i malmsteenovské onanie. „La Rivière Souterraine“ je čistě instrumentální záležitost, ale díky své proměnlivosti, dynamickému střídání piana a kytary a postupné gradaci absence vokálu vůbec nevadí. Je to výborná věc. Tam, kde je dvojice hitových skladeb „La règle du jeu“ a „Par-delà le mur des siècles“ vrcholem chytlavého a řízného metalu v podání AEPHANEMER, je „La Rivière Souterraine“ vrcholem hudební kreativity Martina Hamiche. Závěr alba se nese ve dvoudílném opusu „Utopia“. Je to epické vyprávění formou složité strukturované hudby, pochopitelně s kytarou v hlavní roli, ale na celém albu je právě v „Utopia“ nejvíce použito orchestrálních aranží a efektů. Dobré to je, ale postrádá to dynamiku „La Rivière Souterraine“.

Ještě závěrem dodám, že už od svých počátků kapela spolupracuje s grafikem (a tou dobou ještě i kytaristou DARK TRANQULLITY) Niklasem Sundinem. A podobně jako na přebalech jeho domovské kapely je i na coverech těchto Francouzů vidět postupná změna jeho stylu, ale k tomu se snad dostanu v pokračování obalového článku. Vlastně se nemohu rozhodnout, jestli je lepší album „Prokopton“, který je více spontánní a deathově neučesané, ale i ne zcela vyvážené. Nebo novinka „Utopia“, která vedle povedených písní je do poslední noty promyšlená, skvěle namixovaná a zvukově vymazlená. Toto dilema nemíním rozseknout. Rozhodně však AEPHANEMER nahráli výborné album. A pokud se vám jejich hudba zamlouvá, již tuto sobotu zahrají na Smíchově.