Nedávno jsme zde ve formátu „dvojčlánku” rozebírali nová alba PANOPTICON a dnes to samé učiníme i s WALDGEFLÜSTER. Je to o to více symbolické, neboť obě kapely toho spolu mají hodně společného. Jednak bojují na stejném žánrovém poli (tedy black metal ověšený atributy „atmo“, „post“ a „folk“) a nadto navzájem čile kooperují. Ano, Austin L. Lunn samozřejmě hostuje i tentokrát, stejně jako hostoval Jan van Berlekom (aka Winterherz) na „Laurentian Blue”/„Songs Of Hiraeth”. Sám předák WALDGEFLÜSTER o ambiciózním projektu „Knochengesänge“ hovoří jako o intenzivní, rovné čtyři roky trvající práci. Na první pohled si Němci ukousli obrovské sousto, vždyť pokud sečteme stopáž obou desek, dostaneme se nedaleko hranice dvou hodin. To je skutečně velká porce, která bude potřebovat poměrně zásadní počet záchytných bodů nebo osvěžujících momentů, jenž budou držet posluchače napjatého i ke konci druhé hodinovky poslechu. WALDGEFLÜSTER poslouchám dlouho a troufám si konstatovat, že mám o jejich diskografii celkem přehled. Dobře tedy vím, že vymyslet nějaký lákavý motiv, který se posluchači na dlouhý čas usídlí v makovici, jim žádný větší problém nedělá. Ovšem něco jsou klasická alba s hracím časem okolo čtyřiceti až padesáti minut a něco úplně jiného je dlouhá, skoro dvě hodiny trvající odysea. Už před poslechem mi bylo jasné, že ty Berlekomem zmíněné čtyři roky práce budou někde vidět a že zcela určitě narazím na poutavé a zároveň konstruktivní nosné myšlenky. Jedinou otázkou tedy zůstalo, zda jich bude pro rozsahem tak velkorysý projekt dostatek. 

Dvojalbum je kapitola sama pro sebe. Často je jedna deska protikladem druhé, jindy je jedna akustická a druhá čistě metalová a v jiných případech je zase první polovina žánrově odlišná od té druhé. Pokud se podíváte na vizuální stránku „Knochengesänge“, vidíte na obou obálkách stejný motiv, jen barva je odlišná. Už to napovídá, že obě alba spolu souvisí, ale každé z nich bude náladou trochu jiné. A pokud desky otočíte a podíváte se na seznam skladeb, zjistíte že jich je nejen stejný počet, ale i to, že disponují velmi podobnými názvy (tím mám na mysli to, že první skladba z druhé poloviny „Knochengesänge“ má podobný titulek jako její kolegyně z části úvodní). Sám vrchní principál, král Zimní srdce, o tom hovoří následovně: „Vzali jsme písně z první části, rozbili je na kusy a z trosek vytvořili něco nového”. Zajímavý přístup, pojďme se spolu podívat, jak to dopadlo.

První dějství jsou klasičtí WALDGEFLÜSTER. Pokračuje se v linii nastolené albem „Dahoam“ a EP „Unter Bronzenen Kronen“, které ještě více akcentovalo onu melancholicko-epickou stránku mnichovské pětice. Jasnými favority jsou první a čtvrtá položka. Obě členité, výpravné a ve svých závěrech dokonale vygradované. Zejména pak „Von Hypnos Und Thanatos“ skutečně stojí za to; speciálně pak její závěr, když se po SUMMONING (!) evokující mezihře rozezní finální refrén hned ve třech podobách. Začneme čistými vokály, pak se k nim přidává blackové krákorání a vše korunuje sborový zpěv. Velká věc. Velmi dobře měla našlápnuto i třetí „Der Kleinste König Und Sein Architekt“ vybavená výraznou (leč zkroušenou) melodikou, nicméně ve své druhé polovině nakonec sklouzne až k příliš pozitivnímu folkovému finále. Zde si řekl svoje i Charlie Andersson, postava známá z řad PANOPTICON, jehož housle nebo cello vyluzují teskné tóny ve většině skladeb na obou dílech „Knochengesänge.  Na post/atmo/epic blackmetalové receptury WALDGEFLÜSTER nezapomenou ani při přechodu Lethe, mýtické řeky zapomnění. „Der Fluch Des Schaffendes“ je sice trochu klidnější, ale barevnost jí rozhodně neschází (hezká práce s vkládáním klidnějších poloh). Úplný závěr pak patří „pouze“ necelých pět minut trvající „The Parting Glass“, kde Berlekom vytahuje svůj výrazný čistý vokál a dává vzpomenout na Lunnův projev v odlehčených bluegrassových momentech PANOPTICON. První část "Kostěných písní" se vydařila, je znát, že čtyři roky příprav byly intenzivní a energie do nich vložená se bohatě zúročila. Opulentní, do detailu propracované dílo za 8/10, možná i 8.5/10.

Druhé dějství je žánrově jinde. Rozbouřená atmosféra se uklidňuje, black metal kompletně vyklízí pozice a do popředí se derou o poznání intimnější pasáže. Místo krákorání jen čisté vokály a místo hutnějších riffů jen křehké akustické vybrnkávačky. Snad jen ve čtvrté „Crusade In The Dark“ hrábnou WALDGEFLÜSTER do strun trochu důrazněji, jinak je druhý díl „Knochengesänge“ vyloženě křehký a introspektivní. Přiznám se, že ze skladatelského hlediska zde jisté limity cítím. Oněch padesát minut v zajetí tklivých tónů a zkormouceného zpěvu je už hodně dlouhých. Určitě zde není k dispozici tolik záchytných bodů nebo momentů, které jsem si zapamatoval hned na první poslech. Rovněž se přiznám, že ne vždy jsem rozuměl tomu, jak Berlekom a spol. „rozbili písně z první části na kusy a složili z nich část druhou“. Ne vždy jsem nacházel společného jmenovatele, nějaký vztyčný bod, který by jasně ukazoval, že skladba z druhé kapitoly je alespoň vzdálenou sestřenicí skladby z kapitoly první. Kdyby někdo všechny skladby zamíchal dohromady a nechal mě s nimi hrát pomyslné pexeso, obávám se, že bych moc dvojiček nenasbíral. S hodnocením tedy budu skromnější, dejme tomu 6/10.

Ambiciózní diptych „Knochengesänge“ se spíše vydařil, nadšení z prvního dílu stále jasně převažuje nad spíše neutrálními pocity z dílu druhého. Je znát, že Winterherz a jeho družina práci neodbyla a zvláště s první, bohatě aranžovanou polovinou, si naopak náležitě vyhrála. Každopádně se jedná o zajímavé dílo, do kterého WALDGEFLÜSTER museli investovat hodně času i energie. Na podobný formát si troufne skutečně jen málokdo, už jen tu odvahu pustit se na neprobádané území je nutno náležitě ocenit.