Trailery k novému predátorskému filmu moc přesvědčivě vlastně nevypadaly. Kritika se snášela na všechno možné včetně toho, jak první hlavní hrdina z planety Yautja vypadá. Tyto rozjitřené reakce jsem vnímal, ale vlastně se jimi moc nezaobíral. V obou svých předchozích predátorských projektech mě režisér Dan Trachtenberg dokázal přesvědčit, že mu na značce Predátor záleží a má s ní nějaký plán. Oba předchozí filmy se dokázaly na predátorský svět podívat neotřelou optikou, která značku nijak neshazovala a současně jí dávala nějaký nový svěží vítr. A v tom se zde pokračuje.

Predátoří série má tu výhodu, že už od druhého dílu musela hledat nové cesty. Studio Fox v té době nedokázalo zaplatit Arnolda Schwarzeneggera, a tak nešlo jen variovat jedničku. Bylo nutné hledat pro film jinou optiku a s tím se celá predátoří značka potýká vlastně doteď. Nemá žádného jednoho kultovního hrdinu, podobně jako první čtyři filmy Vetřelců. Vždy museli hledat novou cestu a s tím souviselo i to, že ne vždy tento záměr vyšel. Teď narážím třeba na dost podivnou kombinaci predátořího tématu křísnutého E.T. Mimozemšťanem v titulu Predátor: Evoluce v roce 2018 nebo nepříliš povedený akční survival Predátoři.

Opravdový zlom přišel až s prvním příspěvkem od Dana Trachtenberga. Predátor: Kořist si pohrával s narativem, který tu byl citelný už od dvojky. Tedy s tím, že rasa Yautja už navštěvuje naši planetu po delší čas. Toto téma těžil i dále v následujícím animáku Zabiják zabijáků a evidentně došel k názoru, že je zapotřebí opět trochu pozměnit optiku, neboť ždímat stejné téma by možná byla tak trochu nuda. Spolu se scénáristou Kořisti tak vytvořili poměrně odvážný koncept, ve kterém bude Predátor fungovat jako hlavní hrdina. Proč odvážný?

Téměř pokaždé, když se snažíte nějaké dříve vytvořené monstrum vysvětlit nebo polidštit tak, aby mu diváci dokázali fandit, vyznívá to plytce a směšně. Tohle není Frankenstein, který má na tomto principu postavený celý příběh. Tohle má být chladný strašlivý lovec, který nelítostně zabíjí pro trofeje. Příběh si s tímto dilematem poradil naprosto skvěle. Hlavnímu hrdinovi z rasy Yautja dává společníka, který také není člověkem. Je jí Thia, syntetička vyrobená společností Weyland-Yutani, kterou hlavní predátorský hrdina Dek najde při své misi, ve které se snaží ulovit toho nejstrašlivějšího tvora na yautjánském seznamu trofejí. Kaliska z planety Genna.

Thia tak funguje jako další nelidský průvodce, jenž svými velmi častými komentáři rámuje scény a události. Díky tomu, že ani jedna z postav nemá lidský charakter, tak vyniká celá řada vtipných situací. Někdy přirozeněji, jindy více na sílu. Humoru je tu nakonec mnohem více, než bych očekával, ale není to nic otravného. V tom, jak se na počátku tvoří vztah mezi Dekem a Thiou, jsem si několikrát vzpomenul na staré kultovní sci-fi Můj nepřítel z roku 1985. Také se nacházíme na velmi nebezpečné a nehostinné planetě, která se snaží obě dvě hlavní postavy zlikvidovat. Fauna a flóra je tu konstruována s bestiální hravostí, která v některých náznacích může připomenout skvělý sci-fi seriál SCAVENGERS REIGN.

Film vám hned na začátku nahodí základní kodex rasy Yatuja, aby vám přiblížil základní hodnoty této rasy a následně tyto pravidla nechá Deka flagrantně porušovat. Povětšinou si k tomu vždy vytvoří nějaký zástupný důvod, aby se pravidlům yautjánského fungování nezpronevěřil zcela.

Hlubšího proniknutí do yautjánské kultury jsem se vlastně také obával. Už v minulosti tu byly takové pokusy jako například ve filmu Predátoři, které za mě nedopadly úplně úspěšně. Bál jsem se, aby Predátory příliš nepolidštily, protože pak by ztratili mnoho ze svého cool faktoru. K tomu polidštění vlastně dojde. Zjistíme, že i Predátoři mají rodiny a vztahy mezi sebou. Tvůrci tyto vlastnosti filtrují do yaujánské společnosti přes síto, které v rámci jejich světa funguje. To se týče jak Dekových citů a charakteru, tak predátorské společnosti obecně. A to včetně takových detailů, jako je jejich jazyk.

Jak už jsem zmínil, tak Thia je syntetička ze společnosti Weyland-Yutani, takže tady máme přímou linku na universum Vetřelce. S tímto citlivým mostem mezi oběma světy je pracováno celkem přímočaře, bez nějakých přehnaných ambicí, které pohřbily nedávný seriál Alien: Earth. Až mě překvapilo, jak dobře a nenásilně se oba tyto dva světy do sebe vpíjí. Trachtenberg tu k loru Vetřelce přistupuje velmi citlivě a nestaví je nijak do popředí. Byť tu jsou nějaká pomrknutí, jako je například souboj s dopravním nakladačem. Důležité vlastně je, že vše funguje stejně dobře bez ohledu na to, abyste potřebovali znát cokoliv z obou světů. To se mi vlastně na tom celém hodně líbí. Pokud jste světy Vetřelce a Predátora nepolíbení, tak si to dokážete užít, aniž byste se někde ztratili.

Žánrově jde vlastně o dobrodružná akční sci-fi, ze kterého lehce vymizel prvek nějakého kosmického hororu. Film má přístupnost takovou, aby na něj mohli i třináctiletí kluci a tento rating se snaží vytěžit na hranici. Je tu mnoho opravdu násilných i temných scén, ale nejedná se o nic opravdu krvavého nebo gore. Tedy, krev tu samozřejmě teče, ale je zelená nebo bílá, takže se to vlastně nepočítá. Tvůrci přesně vědí, co mají v ruce. Buddy movie, ve kterém se hlavní hrdina musí „vylevelovat“ jako v počítačové hře, aby zvládl finální boss fight. Není to nic intelektuálního, ale celkem přímočará akce, která vás ničím neurazí. A nějaké ty nedomyšlenosti prostě hodíte za hlavu, protože vás to celé bude bavit od začátku do konce. Možná snad jen krom jedné rádoby vtipné příběhové figurky, jejíž situační humor a přílišná „roztomilost“ mi přišla už přece jen trochu za hranou.

Na vizuálu je trochu vidět, že nebyly peníze úplně na všechno, ale nijak to nekazí celkový zážitek. Lokace z Nového Zélandu fungují skvěle a stejně tak obrovská plejáda nápadů, které tu jsou k vidění. Vedle toho ještě stojí hudba, která je prostě skvělá. Benjamin Wallfisch dělal soundtrack třeba k Vetřelčímu Romulovi a Sarah Schachner se podílela už na hudbě k filmu Predátor: Kořist. Celek je opravdu bohatý na zvláštní mimozemské zvukové textury, distorze, zkreslení, kombinaci industriálu, noisu, ambientu, domorodně znějících i klasických orchestrálních přístupů. Místy jsem si říkal, že nástroje tu zní opravdu hodně unikátně a přemýšlel jsem nad tím, jestli některé hudební instrumenty nepostavili speciálně pro tuto příležitost, podobně jako to Hans Zimmer udělal pro Dunu.

Predátor: Nebezpečné území je žánrově úkrok jiným směrem. Jestliže Kořist byla historická variace na první film, Zabiják zabijáků vytěžení dějepisných témat, tak teď se poprvé setkáváme s Yautjanem jako hlavním hrdinou. Navíc v prazvláštní týmovce, která může do budoucna rozehrát opravdu téměř „marveláckou“ podívanou. Ačkoliv puristé mohou prskat v tom ohledu, že už to není „Predátor“, že je tu moc humoru nebo to stylově vůbec nedopovídá tomu, co by si od predátořího filmu přáli, tak já jsem spokojen. Dostal jsem zábavnou dobrodružnou akční jízdu z dvou mých oblíbených světů. A to není málo.