Co když nebesa jednoho dne skutečně protrhne spalující záře tisíců sluncí? Smrtící létavice s ohnivým chvostem, jejíž zdrcující polibek nepřijde z kosmu, ale bude produktem vzešlým z lidského potu, intelektu a pocitu nadřazenosti nad ostatními? Prostý smrtelník se kromě jedovatých kleteb a planých modliteb nezmůže na nic, co by dokázalo nukleární zkázu odvrátit. Možná, že v takovém případě selžou i naše štíty. Protiraketové deštníky hrdých inženýrů skvěle fungujících na technických výkresech, ale fatálně neúčinných v praxi. Nepředstavitelný tlak takové kritické situace bude eskalovat v nejvyšších mocenských kruzích. Těžká rozhodnutí ulpí na členech krizového štábu schovaným pod tunami betonu, nebo hlavách států letících vysoko v oblacích. Přesně takové rozhodnutí je kladeno i na bedra presidenta USA v novém filmu světově uznávané filmařky.

Režisérka Kathryn Bigelow má ráda akční žánr a filmoví fanoušci mají slabost pro ženy, které jejich milovanému žánru rozumí. Zažitá, i když poněkud zavádějící rovnice. Ti znalejší z vás dobře vědí, že americká režisérka není ani zdaleka limitována škatulkami, a byť si na drsném prostředí plném prázdných zásobníků vybudovala značnou část kariéry, její rozptyl pokrývá podstatně širší paletu témat. Sci-fi, drama, thriller a nezřídka i válečný film. Někdejší manželka Jamese Camerona měla od úplných začátků pro strach uděláno. Troufla si na cokoliv a už nesčetněkrát dokázala, že natočit explozivní druh zábavy není jen výsadou tvrdých chlapáků na režijní židli. Bigelow do svých filmů navíc vždy uměla zakomponovat inteligenci a realismus. Disponovala schopností zatáhnout diváka do epicentra dění a dát mu možnost setrvat po boku malých hrdinů uprostřed velkých událostí. O to více mě mrzí, že její novinka Dům plný dynamitu (2025) působí tak nedotaženým dojmem. Obzvláště, když se v něm filmařka snaží reflektovat aktuální dění.

Těžiště příběhu tentokrát vezmu poměrně zkrátka, protože v zásadě není o čem psát. Kdesi nad Tichomořím zachytí námořní radar včasného varování let mezikontinentální balistické rakety. Ve Washingtonu, D.C. začíná být rušno. K odpálení rakety se nikdo nehlásí. Olivia Walker (Rebecca Ferguson), vyšší důstojnice situační místnosti Bílého domu, se snaží horkou situaci řešit. To, co se původně tváří jako neohlášený severokorejský test, dostane zlověstný nádech v okamžiku, kdy raketa sestoupí na nízkou oběžnou dráhu. Trajektorie dopadu míří rovnou do centra Chicaga. Pokus o zneškodnění hrozícího nebezpečí selže, jelikož obranné rakety vypálené z vojenské základny Fort Greely na Aljašce, minou cíl. Stav pohotovosti je z DEFCON 2 zvýšen na DEFCON 1 (nejvyšší stupeň obranné připravenosti ozbrojených sil USA). Začíná evakuace předem určených federálních zaměstnanců, president Spojených států amerických čelí největšímu dilematu svého života a skleslá Olivia Walker volá manželovi. Nařizuje mu, aby s dětmi uprchl do bezpečí.

A to je vlastně vše. Popsaný úsek zabírá necelých čtyřicet minut stopáže. Následně přijde zatmívačka a začínáme nanovo. Totožný sled událostí si zopakujeme ještě dvakrát. Pokaždé z jiné perspektivy a pokaždé s o něco horším výsledkem. Míněno horším z diváckého hlediska. Daly se rozporuplné dojmy z avizovaného návratu velké filmařky předvídat? Tak trochu. Od poněkud kontroverzně přijatého sociálního thrilleru Černobílá spravedlnost (2017) uplynul již nějaký ten pátek. Tentokrát Bigelow po dlouhé době obrátila pozornost k militarismu, poprvé ve své kariéře navázala spolupráci se streamovací platformou (Netflix) a bohužel i s veskrze průměrným scenáristou Noahem Oppenheimem. Jestli totiž Dům plný dynamitu v něčem klopýtá, pak je to jednoznačně scénář, který téměř postrádá napětí, postupně ztrácí tah na branku a ještě vám po dvou hodinách odmítne dát uspokojivou pointu. Popravdě se vám vysměje rovnou do obličeje.

Úvodní část vlastně není vůbec marná. Ožehavou otázku „co kdyby?“ zkoumá Bigelow s výrazným smyslem pro autenticitu. Každá minuta filmu opatrně roztáčí rozbouřené oko tornáda a zvyšuje tep, přičemž hypotetickou situaci, která zaměstnává mozky lidí od druhé poloviny 40. let, převádí do nemilosrdné reality. Na vzdálené vojenské základně si major Daniel Gonzalez (Anthony Ramos) a jeho lidé lámou hlavy se zneškodněním nevítaného objektu. Olivia Walker, admirál Mark Miller (Jason Clarke) a vrchní důstojník William Davis (Malachi Beasley) intenzivně monitorují úroveň hrozby, zatímco někde na pozadí probíhá schůzka mezi presidentem (Idris Elba) a členy týmu národní bezpečnosti. Paradoxní je, že i přes očividnou připravenost lidí na svých pozicích obnaží střet s holou realitou křehkost a bezradnost celého systému. Rozdíl mezi hypotézou a skutečnou jadernou hlavicí letící na město je až děsivě propastný.

Hrozba přitom nemá konkrétní tvar ani podobu. Divák ji vnímá jako nenápadný bod na monitorech, okolo kterých všichni nervózně pobíhají. Je tu sice bezpečnostní technologie za stovky milionů dolarů, jenže ta bezchybně funguje pouze v teoretické rovině. Co teď, když se má osvědčit v praxi? A kdo vlastně za nenadálým útokem stojí? V těchto momentech si nejeden z vás jistě vzpomene na strhující Let číslo 93 (2006) od Paula Greengrasse, který operoval s obdobnými výrazovými prostředky, včetně zvolna rostoucího chaosu, poukazováním na slabiny bezpečnostních systémů a posílením formální stránky užitím polodokumentární kamery, za níž stojí v obou případech Barry Ackroyd. Režisérka Bigelow umí pracovat s těžkými otázkami a nadále ovládá své režijní řemeslo, čemuž kromě angažování výborného kameramana dopomáhá i chirurgicky přesný střih. Kirk Baxter plynule přepíná mezi postavami. Rostoucího strachu ve tvářích federálních zaměstnanců dosahuje přesně dávkovanými detaily na celoplošné obrazovky, kde se kumulují znepokojivá data. Technická stránka filmu ukázkově vykresluje sterilitu byrokratického prostředí, kdežto citlivé vedení herců zvládá uvěřitelně ukázat rozpor mezi chladnou profesionalitou a pudovým strachem o své nejbližší.

Zní to dobře, že? Do doby, než začne druhé dějství, Dům plný dynamitu dobrý opravdu je. Pak scénář dojede na vlastní koncept, jelikož pro narativní model - jedna událost, tři různé pohledy - musíte mít zatraceně dobrou munici. V případě snímku Kathryn Bigelow nám ale zůstane jen dlouhá zápalná šňůra bez kýžené exploze. Ať už si za příklad vezmeme mysteriózní drama Rašómon (1950), což je praotec této vyprávěcí techniky, hravou žánrovou hříčku Lola běží o život (1998) či originálně vystavěné krimi Memento (2000), nalezneme u všech jmenovaných děl několik podobných vzorců. Můžeme si všimnout, že každý další pohled na klíčovou událost přináší nové informace, posouvá příběh kupředu a naviguje diváka ke konci, kde do sebe jednotlivé dílky zapadnou. Výsledkem může být nečekaná ironie, morální otočka, psychologická past, přehodnocení viděného, případně chytré podvracení reality. Dům plný dynamitu nemá na skladě ani jedno. Vyprávěcí rytmus všech tří částí má podobné tempo, nových informací přibývá pomálu a zorné pohledy se vzájemně překrývají. Pocity určité duplicity a únavy jsou tedy nepochybně na místě.

Jsou zde sice rozšiřující vedlejší linie, ale ani ty nestačí k dostatečnému udržení pozornosti. I přes náznak geopolitického napětí mezi USA a Ruskem vyhodnocováním hrozby diktátorského režimu optikou expertky na Severní Koreu Any Park (Greta Lee), či rozpolcenost presidenta mezi slepou odvetou a kapitulací, jsem se během sledování nemohl zbavit pocitu o ustavičném přežvykování toho samého. Sestupnou tendenci kvality má na svědomí právě fakt, že všechna tři dějství jsou vesměs stejná. Když už se tedy člověk konečně dopracuje k americké hlavě státu a jejímu velkému rozhodnutí, očekává dychtivě dramatickou změnu, která by mohla vynahradit, ba klidně i ospravedlnit předchozí vatu. Ale kdepak. Opona spadne, potlesk utichne. Zůstane jen hořkost na jazyku. Pokud žongluji s velkými otázkami, měl bych přeci do placu hodit také patřičné odpovědi nebo alespoň výrazný prvek, který povede k emoční katarzi. I dobře naznačený enigmatický symbol může v mnohém překonat doslovnost, ale Noah Oppenheim selhává ve všech uvedených případech.

Dům plný dynamitu rozhodně není špatným filmem a nepochybuji o tom, že si najde své publikum, jak různorodé recenze ostatně naznačují. Snímek disponuje precizním technickým zpracováním, šermuje velmi dobrými hereckými výkony, má vtahující úvod a celkem výstižně předestírá, že v případě reálného útoku budou mít i vyškolení odborníci ve vrcholných funkcích jen pár minut na vstřebání nevyhnutelného. I tak mi ovšem nezbývá konstatovat, že dlouhá režijní pauza Kathryn Bigelow slibovala podstatně víc než nastolení třaskavého problému, od kterého se děj nehne ani o píď. Z nekompromisních dobových reflexí, jimiž režisérka dokázala tnout do živého, viz Smrt čeká všude (2008), zůstalo překvapivé bloudění v kruhu. Opatrné našlapování kolem horké kaše. Jako by snad Bigelow poprvé v kariéře upadly ty pověstné koule. Ani průšvih, ani nářez. Jen hodně mokrý dynamit, který místo exploze přinesl neškodné zasyčení.