Brooklynské trio BOOTBLACKS se na hudební scéně pohybuje krásných patnáct let. Kromě několika personálních obměn si band za tu dobu stihl vytvořit jedinečný zvuk vycházející z principů post-punkového hnutí 80. let. Přesto je nutné hned na začátku zdůraznit, že hudba BOOTBLACKS, bohatá na melancholii a atmosférické klávesové melodie, si vždy ráda pohrávala s žánrovými přesahy. Rozervané texty naplněné romantickým smutkem, které se nechávají unášet vlnami minoritních tónin darkwave, jsou dominantním prvkem skupiny od úplných začátků, ale oproti produkčně vypulírovanému předchůdci „Thin Skies“ (2020) má novinka blíže ke klasickému synthpopu.
Jádro sestavy tvoří zpěvák Panther Almqvist. Trvalá konstanta, zakladatel a duchovní vůdce, okolo jehož procítěného přednesu vyrůstají barevné klávesové stěny hráče na syntezátory a programátora Barretta Hiatta. Ten na palubu futuristického korábu naskočil až v roce 2017 a okamžitě se stal jeho neoddělitelnou součástí. Pět let starý předchůdce „Thin Skies“ se nebál opatrně zkoumat zčernalá zákoutí gotického rocku, upřednostňovat živé bicí a na poměry skupiny i ostřejší kytaru, avšak aktuální „Paradise“ (2025) působí daleko kompaktněji a uhlazeněji. Studiový bubeník je pryč, kytary se nově chopil Švéd Kalle Fagerberg a výsledný zvuk vyčarovala známá osobnost synth-wave scény Xavier Paradis. Jeho vklad i sound-design byl natolik zásadní, že mu BOOTBLACKS vzdali menší hold samotným názvem nahrávky. Zvuk je opravdu vzdušný, krásně nadýchaný, moderní, ale přitom hrdě hledí do lesklých osmdesátek. Do kreativního období spolků jako DEPECHE MODE, DURAN DURAN a především SIMPLE MINDS. Právě tam, mezi synthpopovou nostalgií a moderní produkcí, leží kouzlo „Paradise“.

Deska dává na odiv větší příkon k elektronice, ale současně v sobě skýtá nemalé množství nakažlivě vlezlých melodií, což bezezbytku demonstruje startovní položka „Forbidden Flames“. Svižný rytmus, dunivé syntezátory, taneční feeling a krystalický zvuk elektrické kytary, která neplýtvá tóny, ale přirozeně rozvíjí atmosféru. Nad tím vším se pak vznáší emotivní přednes průvodce zdejší krajinou. Člověk má opravdu pocit, že sedí v naleštěném Chevroletu Caprice, proplouvá pulzujícím nočním velkoměstem a sleduje neonovými nápisy označená kasina, kde ztracené duše prohrávají své sny. Následující „Only You“ s hostujícím Chrisem Vrennou (NINE INCH NAILS, MARILYN MANSON) ve sloce nepatrně přibrzdí, ale vzletný refrén písní dodá patřičný odpich. Zároveň je to poprvé (a zdaleka ne naposledy), kdy se kromě úderných perkusí dostane ke slovu i zasněný saxofon Benjamina Harrisona jako vystřižený z nějakého filmu Davida Lynche.

Kvituji s povděkem, že i přes pozitivnější melodie a do dáli zářící jas klávesových nástrojů zůstává pod povrchem stále přítomný prvek smutku. Nenápadný osten hořkosti pronikající do srdcí citlivějších dušiček. To platí obzvláště pro šlapavou „Wilderness“ s častými vstupy medových kytarových vyhrávek a romantickým syntezátorem v refrénu. Za onu všudypřítomnou melancholii může určitě i textová složka. Velmi osobní texty zpěváka Almqvista jsou poměrně depresivní a vážné, čili nadvláda kláves funguje jako příslovečné sladidlo. Cukr na příliš trpkou chuť. I díky tomu je výraz nahrávky konzistentní. Nikde nic nechybí ani vyloženě nevyčnívá. Přesto mi přijde, že závěrečné písňové trojspřeží patří společně s otvírákem mezi nejsilnější části. V úderné „Leipzig“ s vkusně zakomponovaným ženským vokálem se vyřádí jak kytara Fagerberga, tak výrazný saxofon (tentokrát hosta Oskara Carlse). Krásná „Fade Away“ s další smrští sladkých klávesových ploch je přechodníkem k závěrečné perle „Melt“. Nečekané zpomalení, potemnělá atmosféra, „kovbojská“ akustická kytara a gradující refrén mající podobu zhudebněného rituálu, náboženského žalmu. Docela cool, vzhledem k erotické podstatě textu.

Neznám celou diskografii BOOTBLACKS, ale „Paradise“ je určitě nejvýraznější deskou, jakou jsem od těchto Newyorčanů doposud slyšel. Místy až euforická, chytlavá, nabitá statickou elektřinou. Originalitu nečekejte. Tenhle žánr už dávno řekl vše podstatné. „Paradise“ nicméně dokazuje, že perfektní produkce, entuziasmus a zásoba vyzrálých skladeb, na jejichž kvalitu měla nepochybně vliv pětiletá prodleva, může přinést vyrovnaný materiál, který se poslouchá na první dobrou. Nic komplikovaného. Pohodová jízda noční krajinou, balzám na uši.