Lesk a síla punk-rockerů!

Brzy tomu bude patnáct let, kdy jsem se tu rozplýval a následně i obhajoval své nadšení nad šestou řadovkou „Endgame“. Od letošního srpna je dostupné už desáté album těchto chicagských stálic a jeho přitažlivost mě opět donutila sepsat pár řádků.

Partička kolem Tima McIlratha si udržuje poměrně stabilní skladatelskou fazónu, a přestože poslední dvě desky nedokázaly vyloženě strhnout, poslouchal jsem je bez větších bolestí opravdu často, což je v přehršli hudebních lákadel pořád slušná vizitka. Nicméně i tak jsem RISE AGAINST na velmi dlouhou dobu zcela vypustil ze svého hledáčku zájmu a byl to zvláštní pocit jen tak si zčista jasna objevit tucet nových písní své oblíbené skupiny a v tu ránu si přivodit žhavější víkend s „nadplán“ poslechem.

Na jedenáct let staré desce „Black Market Music“ ještě přiložila ruce k dílu dvojce producentů Bill Stevenson a Jason Liveromore, jež je i spoluzodpovědná za super úspěšné vyznění souboru v letech 2006-2014. Ostřílení harcovníci se poté rozhodli posunout malinko jinam, a to rovnou s Nickem Raskulineczem, kterého skutečně není nutné dlouze představovat. Nick jako vždy odvedl špičkovou práci, dokázal zvuk zhutnit, aniž by RISE AGANIST ztratili své charisma a údernost a jeho vklad byl jeden z hlavních důvodů, proč jsem album „Wolves“ protáčel až do vydaní následovníka. „Nowhere Generation“ opět ošetřovalo duo producentů zmíněné v úvodu tohoto odstavce společně s dalšími dvěma kolegy a cosi to napovídá o nerozhodnosti, možná i o tvůrčím bloudění. Každopádně i tak se mi deska držela na rozdělovníku celé dvě sezóny. Pro jubilejní „Ricochet“ byla ke kormidlu přizvána sličná, všemi možnými proudy rocku ošlehaná Australanka Catherine Marks, a podobně jako „Booujzhe“ (což je přezdívka Raskulineczovi udělená legendou RUSH, zrovinka pokropenou feminní živou vodou) vytřískala z poměrně standardních pokladů zajímavější šmrnc.

„Nod“ je otvírák, jak má být, s poselstvím mířícím přímo na solar humanity, kde si už při druhém opakováním refrénu nepřesně prozpěvujete a najíždíte na svůj nepravidelný headbanging wellness. Dvojka a nejlepší skladba vůbec „I Want It All“ dává vzpomenout na hardcorové začátky Amíků, houpe to houpe, skáče to skáče, vyřvává to vyřvává a air guitar čeří vzduch. Zkrátka fantastický zářez i díky tomu, že jsou v něm aplikovávány decentní altrockové podkresy syntetizátorů, jež trošičku vyvažují odjištěné běsnění. Toto příhodné koření má na svědomí právě Catherine.

Dále tu je titulní skladba, která je nejtypičtějším příkladem onoho posunu v produkci. V podstatě si představte megahvězdy NICKELBACK ždímající svůj nejchytlavější rock navíc s textem, který není úplně stupidní. Zde jenom lehce parafrázuji vyjádření Chada Kroegera (zpěvák a kytarista Kanaďanů), který se v jednom rozhovoru podivoval nad enormní popularitou své formace. Ostatně NICKELBACK mám hodně rád. Vše jsem si s nimi urovnal, a protože jsem k nim byl v minulosti neúměrně kritický, tak, a doufám, že mně i oni jednou odpustí. „Ricochet“ je v rámci tvorby RISE AGAINST výjimečná píseň. Další osvěžení skýtá „Black Crown“, kde v duetu s Timem hostuje Andy Hull od atlantských indie depkařů MANCHESTER ORCHESTRA, dalších mých oblíbenců. Andyho vokál je infikován jistým odstínem smutku a tato skladba řeší stav mysli jedinců, kteří chtějí přežít soudný den. Hodně dobrý nápad úměrně čerpající z hudebních esencí obou kapel a uprostřed rozpisky má blahodárný efekt. A propos Catherine Mark má prsty i v „A Black Mile To The Surface”, zatím nejlepším opusu Hullovi skvadry.

Novinka samozřejmě přináší klasicky šité skladby, kterým je dopřáno většího groove. Za tímto hledejme i ta přiměřeně dávkovaná syntetizátorová dochucovadla. Valné většině písní je vlastní nepodbízivá návykovost a o zbytek se starají McIlrathovy texty, které z nás nechtějí dělat hlupáky. Podařilo se omezit používání „whoa, oh“ a podobných přechodových citoslovců, a ani jejich největší přísun v naléhavé „State Of Emergency“ skladbu nepřipaluje.

Dále budu chválit polo akustickou „Gold Long Gone“, a to hlavně proto, že akustickou vlnou upustila v pravý čas a nechala se načančat do odvážnějšího rockového střihu. Tim je rozený písničkář a rád to dává jenom se „španělkou“, tady si nejspíše nechal poradit a moc dobře udělal. Závěrečný tandem „Soldier“ a „Prizefighter“ dokonale demonstruje moji vysokou náklonost k tomuto hudebnímu tělesu. Fičící kytarové proměny a naléhavý přednes výmluvných myšlenkových úvah, které skutečně dokážou podráždit emoční výbavu jednotlivce, vše zabalené ve skočné melodice.

RISE AGAINST letos předvedli, že stále umí složit živelný a chytlavý materiál. Na „Ricochet“ není potřeba hledat slabá místa; tucet skladeb s jemnými nuancemi zvolených temp se ideálně doplňuje a jako celek funguje náramně. Sázka na novou vizážistku se také vyplatila, „femme idéale“ zvýraznila charakterové kontury kvarteta, jež zužitkovalo nabízené „pro pop“ rekvizity na výbornou.