Městem Tromaville prorůstá hřích, korupce a násilí. Partička lascivně oblečených pobudů si v malé špinavé uličce zrovna ručně podává nebohého policistu. Šéf party, drogový dealer zvaný Cigar Face, akorát vytahuje kvér, když v tom se zjeví on! Hnědá hlava tvaru neforemné ranní stolice, svalnaté paže, kolem pasu zbytky růžové sukně a v ruce mokrý mop. Zbraň opravdových hrdinů. Prvního grázla si přišlápne zmutovanou nohou a tvrdými pěstmi mu načechrá ksicht. Druhému jedinou ranou urazí kus obličeje a třetímu skrze oči zarazí prsty až do mozku. Cigar Face ještě nemá dost. Bizarní hrdina jej proto popadne, hlavou napřed narve do popelnice a pak mu začne pěstmi masírovat nádobíčko, jako když Mike Tyson testuje nový boxovací pytel. Nebezpečí zažehnáno. Oběť je zachráněna. Toxický mstitel odchází ze scény.

Za hranou

Co je to korektnost a jak bychom ji definovali? Od kdy se nástroj na ochranu kulturně a společensky nezávadného chování mění ve formu diktátu, kterým umlčujeme ostatní? A co otázka vkusu? Pro jednoho ujištění o vlastním estetickém cítění, pro jiného snobská vychytávka k rozlišování sociálních vrstev. Filozof Jean Baudrillard tvrdil, že vkus se stal jazykem konzumní společnosti, s jehož pomocí lidé neustále vyjadřují, kým jsou a kam patří. Sociolog Pierre Bourdieu šel ještě dál. Podle něj je vkus rafinovanou společenskou zbraní maskovanou za estetickým cítěním. Lidé neprojevují znalost vkusu jen proto, že se jim něco líbí, ale hlavně proto, aby se odlišili od jedinců, kteří dle jejich hodnot stojí na nižší příčce společenského žebříčku. Stačí odstranit to, co je nechutné, nevhodné, pobuřující, ideologicky nepřijatelné a zbyde nám prostor pro vytříbený dobrý vkus. Tyto společensky přijatelné hranice vytyčené elitami jsou naštěstí odpradávna narušovány, a to ve všech odvětvích popkultury. Čím více tlačíte masy ke zdi a říkáte jim, co je správné a co už je za hranou, tím častěji se od celku odtrhne někdo, kdo bude chtít vybočovat. Napíše skandální pornografický román, přijde s těžko zařaditelnou hudbou, nebo posune limity kinematografie na další úroveň. Zkrátka bude chtít být sám sebou. Provokovat, bouřit se, vzpouzet, ale hlavně si zachovat svobodu.

Každá doba si nesla svůj vlastní balíček společensky ustálených konvencí a přirozeně i nespokojených rebelů stojících na druhé straně barikády. S příchodem Hollywoodu se čas od času vynořil někdo, kdo tyto uměle vytvořené mantinely naboural. Přesně takovým rebelem je i Newyorčan Lloyd Kaufman a přesně takový je jeho nejznámější film Toxický mstitel (1984). Úchylná variace na superhrdinské komiksové sešity, která obrázkové médium využila k prezentaci svébytného světa bez hranic. Hrubozrnného, šokujícího a až idiotským způsobem rozverného. Pitoreskní principál nezávislého filmu Kaufman v sobě nikdy nepopíral punkového ducha. Jeho neúnavný zápal, drzost, cynismus a ironie, se vždy opíraly o nekompromisní přístup. Procházelo mu to a nadále prochází, jelikož dokázal obejít systém, z něhož si navíc neustále dělá prču. Nepotřeboval být napojen na vliv bohatých hollywoodských studií, která by jeho nápadům stejně nikdy nedala zelenou. Od toho měl Kaufman svou vlastní společnost Troma Entertainment. Anarchistický ostrůvek pro všechny, kteří chtějí točit po svém, levně, bez cenzury a bez ohledu na ten prokletý dobrý vkus.

Pro lepší pochopení kontextu se vrátíme do dob, kterým vládl právě Toxický mstitel. Krvavá parodie, sociální satira i láskyplná poklona béčkové kinematografii. Fanoušky zbožňovaný hrdina Toxík bojoval již od počátku proti všemu, co povrchní Amerika osmdesátých let považovala za slušné. Vulgarita, nahota a sex se staly prostředkem, jak zesměšnit pokryteckou cenzuru MPAA (Motion Picture Association of America). Vyhnat brutální scény do absurdního extrému mělo podobu metaforického úšklebku, kterým se Kaufman vysmíval glorifikaci násilí v americké kinematografii. Zobrazené zlo nebylo jen pouhou karikaturou, ale zosobněním nenasytnosti konzumní společnosti. Přesto nemůžeme říci, že by Toxický mstitel pracoval jen s explicitně přímočarou kritikou. Pod nánosem krve, mokvajících puchýřů, chlupatých těl a odhalených dívčích hrudníků, se ve skutečnosti skrývaly i univerzálně vděčná témata. Jak sám Kaufman řekl: „Toxický mstitel je film o lásce a ekologii. Akorát je v něm spousta rozmačkaných hlav.“ Pojďme si připomenout genezi snímku, který si se slovem "tabu" vytřel zadnici.

Pankáč s fištrónem

Při letmém pohledu na bohatou filmografii režiséra Lloyda Kaufmana, si patrně každý představí nejapného vtipálka z amerického venkova, jehož buranský humor vypovídá cosi o mentalitě zastydlého puberťáka. Opak je v tomto případě pravdou. Kaufman narozený 30. prosince 1945 je ve skutečnosti velmi inteligentní, sečtělý a přemýšlivý intelektuál z dobře založené rodiny, který v roce 1968 vystudoval sinologii na Yale University. Mimochodem, kromě Olivera Stona, byl jeho tehdejším spolužákem i jistý George W. Bush. Přemítání o práci ve veřejném sektoru či v sociálních službách brzy nahradila posedlost filmy. Brali ho především komediální režiséři zrození za úsvitu kinematografie. Charlie Chaplin, Jacques Tati ale i nestor westernového žánru John Ford. Mladý Kaufman působil jako promítač ve studentském kině, experimentoval s tvorbou krátkometrážních snímků a na sklonku šedesátých let dokonce debutoval s výstřední černobílou komedií The Girl Who Returned (1969). Kromě Yalu se svébytná prvotina promítala i na Harvardu.

Jakmile se Kaufman do něčeho zakousl, už nepustil. Kolem filmu se motal neustále. Po promoci nastoupil ke Cannon Films, dodnes milované, leč dávno neexistující společnosti produkující rozkošně špatná béčka a erotické filmy. Kaufman rychle navázal ty správné styky. Sledoval režiséry při práci, zajímal se o produkci, zkoumal organizační mechanismy filmového studia a s režisérem Johnem G. Avildsenem natočil několik malých nezávislých filmů. Přesně tak. S tím Avildsenem, který získal Oscara za sportovní drama Rocky (1976). Ačkoliv párkrát spolupracoval i se svým kamarádem ze studií Stonem a jeho druhý film The Battle of Love's Return (1971) získal celkem pozitivní kritické ohlasy, začínal si Kaufman všímat limitů v tvůrčí svobodě. Dle jeho slov jej také velmi dráždila zvrácená korporátní mentalita Hollywoodu, která šla na ruku jen těm, co hráli podle pravidel. Kaufman se chtěl vymezit, získat nezávislost. Chtěl dělat filmy, jaké nikdo jiný nechtěl nebo na ně jednoduše neměl koule. Touha po svobodě ho pohltila. Jít přes limit. Být vulgární, přízemní, ale současně do díla zakomponovat i jasnou message. Kaufman potřeboval najít spřízněnou duši.

Tichý společník

Michael Herz narozen 9. května 1949 pochází rovněž z New Yorku. S Kaufmanem se poznal již během studií na Yale. Kvůli odlišnosti povah si zpočátku prý moc nerozuměli. Jeden byl živelný, ten druhý introvertní. Důvody jejich častých setkání vycházely z osobních potřeb. Kaufman měl na koleji vlastní televizi, kdežto Herz byl majitelem pinballového hracího automatu. Starší Kaufman ze sebe mohl vypustit dítě, mladší Herz pravidelně sledovat zpravodajství. Ideální spojení. Po studiích se Michael Herz začal věnovat právu, což mu šlo sice náramně, ale popravdě šlo spíše o náhražku za tajný sen. Stát se filmovým scenáristou či být alespoň součástí světa filmu. Líbila se mu lehce pikantní komedie Cry Uncle! (1971), kde si Kaufman střihl menší roli a podílel se i na produkci. Tím se cesty obou mladíků opět zkřížily. Stačilo pár schůzek a začal se rodit plán na založení vlastního produkčního studia. Kaufman by mohl točit filmy a Herz se starat o chod studia. Roku 1974 vzniká Troma Entertainment. Nejstarší nezávislá produkční a distribuční společnost na světě, zaměřená na nízkorozpočtové filmy pro dospělé publikum.

Stydlivý Herz neměl nikdy rád publicitu, ale byl právnicky vzdělaný, zodpovědný a pragmatický. Akční Kaufman na sebe naopak rád strhával pozornost, díky čemuž se stal tváří Tromy. Hlasitý Kaufman hostoval ve svých vlastních filmech, poskytoval rozhovory a propagoval produkty společnosti na festivalech. Herz získal status neviditelného společníka s rozhodujícím vlivem, zajišťujícím financování, práva, smlouvy a obchodní stránku věci. Dohromady vytvořili údernou dvojici spojenou jednotnými ideály. Odmítání cenzury, urputný boj za práva nezávislých autorů a vymezení vůči všemu, co elitářské skupiny umělců označovaly za vkusné. Troma Entertainment v důsledku připomínala ekvivalent nezávislých hudebních labelů jako Dischord Records či Sub Pop, nabízejících nekonvenční prostředí pro všechny, kteří chtějí tvořit levně a autenticky, dle svých představ. Troma ze slova „trash“ učinila druh estetiky. Pokleslé horory, pubertální humor, soft porno, ale také místo pro chytré sociální komentáře a čirou radost z natáčení. Přívětivé podloží, z něhož zanedlouho vzejde zmutovaný hrdina s vždy připraveným mopem v ruce.

Kozy, sranda a zarostlé klíny

Tromácké filmy se v prvních deseti letech zabývaly převážně nízkorozpočtovými komediemi, sex-exploatačními filmy a soft pornem. Tedy celkem obligátní kombinací hodně přízemní srandy, nahoty, upoceného vzdychání, mužných medvědích hrudí a špetky násilí. Zvolený přístup slušně kvaltoval, jelikož filmy uspokojovaly poptávku po nenáročné drive-in zábavě. To je takové to venkovní plátno, před kterým mladý americký pár zaparkoval svou omlácenou fordku a za doprovodu zvuků nějaké šestákové blbiny se věnoval intimní srandě na sklopených sedačkách. Troma si pomaličku budovala své malé pokleslé impérium, neboť zaměření na erotické komedie dokázalo bodovat na nezávislém trhu 70. let. Michael Herz měl zmáknutý marketing a Lloyd Kaufman uměl až obdivuhodně pracovat s rozpočtem. Šetřilo se prakticky na všem, čemuž pomáhaly i nejrůznější finty, kterými byl Kaufman proslulý. I proto se o studiu občas hovoří jako o malém divadelním souboru.

Klíčem k ušetřeným dolarům byl třeba stálý tromácký ansámbl. Herci jako mohutný pořízek Joe Fleishaker či nestydatá diva Debbie Rochon pracovali za minimální honoráře. Velmi často jen z čirého nadšení. A pokud se zrovna do nějaké sekvence hodila "davová" scéna? Žádný problém. Kaufman skrze inzerci přizval fanoušky, nabídl jim zdarma pivko, hamburgery, kredit v titulcích a bylo vymalováno. Režisér rovněž velmi často natáčel ve stejných lokacích a stal se z něj navíc expert na recyklaci záběrů. Přestřelka, autonehoda, výbuch atd. To vše se natočilo jen jednou a pak stále dokola používalo, třeba i v desítce dalších filmů. Zatímco pro jiné nezávislé filmaře bylo snahou navodit iluzi hollywoodské podívané s minimem prostředků, Kaufman své braky zcela vědomě konstruoval z náhradních dílů a žánrového šrotu. Tromácké prvotiny se dnes špatně shánějí, ale za první komerčně úspěšnější filmy můžeme označit košilatou komedii Squeeze Play! (1979) o ženském softballovém týmu, který se mstí mužskému šovinismu, a trapným humorem naditý The First Turn-On!! (1983), odkud už chyběl pouhý krůček k rozpoutání celuloidové apokalypsy.

Vzdor

V 70. letech působilo násilí v amerických filmech vážně. Vzrůstající kriminalita v ulicích a protesty proti válce vyvolávaly frustraci nespokojených filmařů, kteří ji zpětně promítali do filmů. A to buď formou šoku jako v případě poloamatérského braku Poslední dům nalevo (1972) nebo činy radikálních policistů deformovaných zkaženým prostředím, což skvěle demonstroval Drsný Harry (1971). 80. léta změnila kurz a do popředí se dostala dvojí morálka „čisté“ Ameriky. Cenzura dlouhá léta trestala sexualitu, ale tolerovala násilí, ze kterého se stal druh veselé zábavy. Na rozdíl od Evropy, vnímala kulturně náboženská minulost USA sexualitu ve filmech jako hříšné stigma, kdežto násilí přestavovalo patriotický boj dobra proti zlu. Kaufman byl znechucen pokrytectvím Hollywoodu a přišlo mu, že se jeho sex komedie začínají motat v začarovaném kruhu. Po domluvě s Herzem oživl scénář k filmu, kterým chtěl Kaufman porušit veškeré konvence a zaútočit na falešnou morálku. Antikomerční manifest i ekologická agitka. Především ale film tak násilný, sprostý a nekorektní, že jej nedokáže zkrotit žádná cenzorská komise. Nastal čas přeměnit odpor v činy.

Toxík útočí

Sloučením sexu, špíny a trapného humoru, oslovili Kaufman a Herz specifickou kontrakulturu, o jejíž věrnost se Troma přetahovala snad jen se společností New World Pictures, produkující obdobně pokleslé snímky z dílny Rogera Cormana. I přes sporadicky vzrůstající popularitu se tromácké produkty obloukem míjely s mainstreamem a naopak koexistovaly v těsném soužití s okrajovým pornoprůmyslem. V centru Manhattanu na 42. ulici známé pod jménem „The Deuce“, kde bujel obchod se sexuální tematikou, měly své místo i malá grindhouse kina. V tomto undergroundovém podsvětí vyhledávaném nejrůznějšími ztracenci, podivíny a úchyly byl Kaufman již dobře zavedeným jménem. Jeho Toxický mstitel natočený v New Jersey za lidových pět set tisíc dolarů měl ale po komerční stránce poprvé překročit stín brakové kinematografie. Protože MPAA odmítla filmu udělit rating R s odůvodněním, že nejde sestříhat do přijatelné verze, rozjela Troma nezávislou distribuci bez ratingu. Půlnoční projekce, sítě grindhouse kin, VHS distribuce a rostoucí legenda. Z filmu odmítnutém cenzurou se začala stávat tajná senzace.

Těžko odhadnout, jaké pocity ve vás snímek vzbudí, pokud jste jej doposud neviděli. Toxický mstitel se opravdu nedá doporučit. Je to zkušenost a ta mívá různorodé účinky. Rozhodně jde o nevšední vhled do minulosti, ve kterém není ani tak důležitý příběh, ale spíše sarkastické pomrkávání tvůrců na tehdejší trendy ve společnosti, popkulturní fenomény a grafický útok na všechno, co se zaštiťovalo dobrým vkusem. V případě, že většina vaší divácké pozornosti náleží snímkům Stanleyho Kubricka a Terrence Malicka, si ve vlastním zájmu raději nechte zajít chuť. Je tu ovšem ještě možnost, že se vám líbil projekt Grindhouse (2007) od Roberta Rodrigueze a Quentina Tarantina. Pokud chcete vidět autentický druh exponátu, kterému dvojice režisérů vzdávala hold, pak seberte odvahu a vstupte.

Těžiště zápletky je prosté. Ve fiktivním městě Tromaville stojí kromě obří skládky toxického odpadu i fitcentrum, v němž se koncentruje klišé 80. let. Křiklavé oblečky, kult krásných těl a impotentní disko hudby. Neduživý uklízeč Melvin Ferd (Mark Torgl) je uhrovitý teenager, který z podlahy mopem stírá pot narcistních blbečků posedlých perfektním zevnějškem a botama na dřepy. Hubený Melvin s koňskými zuby je vděčným terčem šikany. Především elitářská partička cvičenců vedená nervózním Bozem (Gary Schneider) má na troubovitého uklízeče spadeno. Když tahle smíšená parta sadistů zrovna nesedí v autě a nevyžívá se v přejíždění dětí, baví se vymýšlením kanadských žertíků. Jeden takový krutý vtip skončí tím, že Melvin spadne do barelu s toxickým odpadem. Bolestivá metamorfóza plná čvachtavých zvuků z něj učiní groteskní monstrum s vyhraněným smyslem pro potírání zla. Zrodí se zdeformovaný hrdina. Toxický mstitel (Mitch Cohen s medovým hlasem Kennetha Kesslera).

Nově zrozená celebrita kráčí městem a s energií postavičky z kresleného animáku zachraňuje nevinné oběti zločineckých živlů. Padouši jsou přímočaré karikatury žánrových stereotypů s důrazem kladeným na afektované přehrávání. Drogoví dealeři, rasisté, vrazi dětí, opilí řidiči a násilníci, kteří bijí staré babičky. Na vrcholu pyramidy stojí zkorumpovaný, hamburgery vytvarovaný starosta města Peter Belgoody (Pat Ryan Jr.) a jeho pravá ruka, což je policejní náčelník (David Weiss) s výrazným německým akcentem, který svého šéfa častuje teatrálním zdviháním pravice. Prakticky všichni úředníci, příslušníci bezpečnostních složek a lidé ve vrcholných pozicích jsou kombinací výrazných charakterových vad a fyzických nedostatků jako je třeba obezita. Terčem humoru jsou ovšem i sexuální a kulturní menšiny, nebo běžní návštěvníci fitka, kteří sednou k mašině a po každém opakování si popotáhnou z cigára. Právě zde vykrystalizoval typický tromácký podpis. Hlasitý výsměch kulturním elitám i autoritám a až teroristicky útočná prezentace trapných hereckých výkonů, nevkusných situací a porušování tabu. Vrcholem budiž vnadná dívka masturbující nad fotkami s přejetým dítětem.

Toxík zanedlouho zachrání nevidomou slečnu Saru (Andree Maranda), které banda gaunerů zastřelí slepeckého psa. Ve velmi hloupoučce vykresleném vztahu záhy dojde na sex a řadu infantilních momentů. Pár spolu žije v brlohu na skládce, provozují tanec hula-hop mezi odpadky a Sara čas od času narazí do zdi či zakopne. Proč? Protože je přeci slepá, ne? Znalcům komiksů ihned naskočí Fantastická čtyřka, respektive superhrdina Ben Grimm alias Thing a jeho vztah s nevidomou Alicí. Náhoda? Kdepak. Kaufman a Herz z hluboké studnice Marvelu nepokrytě čerpají. I oni využívají archetyp slabého, docela průměrného občana k vytvoření hrdiny s nadlidskou silou. Radioaktivní spad, magnetická bouře, kosmické záření, pavoučí kousnutí nebo toxický odpad. Princip je stejný, ale rozdíl v míře absurdity propastný. V 80. letech Amerikou cloumal strach z radioaktivity, AIDS a genetických mutací. Ironií je, že z mutace v komiksech se stal populární symbol síly. Kaufman však z těchto aspektů nečiní dar, ale odpověď nespokojené přírody na lidskou zkaženost, v níž lze vycítit inspirační vlivy levných sci-fi filmů z 50. let. Toxík je jakýsi ekologický anděl pomsty, deformovaný produkt civilizace, který trestá. A trestá krutě. Prsty zaražené do očí, fritování rukou v rozpáleném oleji, protržení bachoru a následné vyvržení střev. Samé laskominy, ačkoliv přehnaná stylizace vám dnes spíše potrápí bránici nežli žaludek.

Nutno podotknout, že Toxický mstitel se s tehdejšími filmy, natož se současnými trháky z produkce MCU (Marvel Cinematic Universe), nemůže měřit (logicky). Kaufman sice přijal základní pravidla a rámcovou estetiku Marvelu, ale jeho ikonický brakový produkt slouží výhradně k rozpoutání levných splatter efektů, groteskně přehnaného násilí a idiotských vtípků. Film není o doslovnosti, nebo vážnosti. Daleko pravděpodobněji se diváka snaží identifikovat s povstáním vůči vkusu a pokrytectví „lepších“ lidí. Užité vizuální excesy si libují v porušování pravidel. Terčem Kaufmana je hodnotné estetické cítění, moderní umění, tělesná krása a autorita elit. Z deviace, thrashové poetiky a prvoplánové nahoty se stává snadno rozpoznatelný jazyk Tromy. A že jsou herecké výkony otřesné, střih kostrbatý, efekty průhledné a scény na sebe občas nenavazují? To k tomuto filmu, potažmo ke studiu Troma Entertainment patří. Toxický mstitel je primitivní, ale ví přesně, co chce sdělit, což mnohdy nevědí ani některé hollywoodské velkoprodukce.

Troma universum 

Dohledávat čísla u filmů z produkce Troma Entertainment je nevděčná záležitost, protože nemalá část výdělků se těžila mimo oficiální distribuční systém. Toxický mstitel si na sebe vydělával postupně. Pokud do součtu zahrneme mezinárodní distribuci, včetně uvedení filmu na VHS kazetách, můžeme hovořit o částce tří až čtyř milionů dolarů, ke které se Toxík dopracoval zhruba v první polovině 90. let. Skromnou premiéru měl v dubnu 1984 a o dva později se dočkal širší distribuce. Kritika byla nepřekvapivě zdrcující. Tu a tam se sice objevil článek trefně vystihující inteligentní parodické vsuvky a satiru na americký puritanismus, ale jinak se na hlavu Toxíka snášely ostré přímočaré verdikty: „nevkusná zvrácenost, nechutný odpad, film pro mentálně retardované.“ Magazín Variety konstatoval: „Nekonzistentní směs primitivního masakru, špatného humoru a karikatury.“ The New York Times byl poněkud smířlivější: „Film natolik vulgární, až působí téměř nevinně. Groteskní, ale znepokojivě upřímný ve své absurdnosti.“

Fanouškovská základna však spokojeně rostla. Jednoduše řečeno, mainstream film znechuceně odmítal, underground jej miloval. V následujících dekádách dokázala nejslavnější tromácká značka vynést autorům miliony dolarů. Kolem Toxíka začaly rašit akční figurky, komiksy, animovaný seriál a další pokračování. Kromě oduševnělých splatter perel typu Noc drůbežích mrtvol (2006) Troma vytvořila nemalé množství dalších variací na superhrdiny. Díky tomu v blízkosti Toxického mstitele povstalo jedinečné universum. Vše vyvrcholilo opusem Toxický mstitel 4: Masakr ve městě (2000). Jakési zvrácené verzi Avengers z paralelního vesmíru, kde však místo hrdinů jako jsou Iron Man, Kapitán Amerika a Thor, vystupuje kupříkladu Seržant Kabukiman, Delfíní muž či Masturbátor (už lustrujete Google, co?)

Troma se rovněž stala podhoubím pro řadu začínajících talentů, kteří ve studiu pod dohledem Kaufmana a Herze odstartovali své první nesmělé krůčky. Namátkou James Gunn, Richard W. Haines, případně Trey Parker a Matt Stone. Vše pod kontinuálně ustálenou filozofií o tvůrčí svobodě bez ohledu na finanční zisk. Právě tím se Troma odlišuje od formálně podobného nezávislého studia The Asylum, které záměrně parazituje na úspěchu blockbusterů. Kromě finančního hlediska spočívá zásadní rozdíl v tom, že i ten nejšílenější Kaufmanův film si zachovává nějaký ideový podtext, kdežto pecky Hadi ve vlaku (2006), Transmorphers (2007) nebo Žralokonádo (2013) zosobňují levné digitální kýče bez duše. Možná proto částečně narazil i aktuální remake The Toxic Avenger (2023) režiséra Macona Blaira, kde většinovou kontrolu převzalo studio Legendary Entertainment. Ani hvězdné obsazení a vyšší rozpočet nedokázaly zamaskovat žánrovou zmatenost filmu, který neví, jestli chce být parodií, satirou případně mainstreamovým superhrdinským filmem. Kdepak. Toxík je jen jeden.

Zůstat rebelem ve světě bez pravidel

Domnívám se, že dnes už dekorum v zábavním průmyslu a společenském prostředí skoro nikdo neřeší. Stačí nám setrvat několik desítek minut na sociálních sítích a jistě si všimneme, že nemalá část populace vydělává na nevkusu, amorálnosti a laciném šoku. Z toho jednoznačně vyplývá, že Kaufmanova snaha znechutit publikum a vysmát se establishmentu už dávno nemá takový účinek jako v 80. a částečně i 90. letech. Rebelující režisér do určité míry ztratil terč. Amerika Reaganovy éry byla ekvivalentem pokrytectví a konzervativní hysterie, čili sexistický film, v němž zmutovaný uklízeč trhá pouliční gaunery na kusy, působil jako symbol odporu. Tehdy mělo zkrátka smysl takový film natočit. Dnešní svět je zahlcený vulgaritou, násilím i parodováním sebe sama. Z laciného šoku se stal mainstream sociálních sítí. Koho dnes pobouří odhalené ňadro či sprostá mluva, když po sobě účastníci obskurních „bojových“ klání házejí fekálie během tiskových konferencí? Ze snahy vzdorovat se vytratila vášeň, neboť není proti čemu vzdorovat. Sociálně kulturní prostor je natolik uvolněný, že se dokonce ozývají hlasy volající po jeho opětovném sešněrování.

Subjektivně vzato mi extrémní různorodost v kulturním a virtuálním prostředí nevadí. Člověk má před sebou alespoň širší paletu výběru. Něco přijímá, jiné věci ignoruje a občas si nad něčím odevzdaně povzdechne. Přesto tvrdím, že navzdory vyřčenému mají ujeté filmy Kaufmana smysl i dnes, o čemž jsem bezvýhradně přesvědčen. Třeba samotný Toxík stále funguje, neboť jeho šokující podstata nebyla nikdy samoúčelná. Naopak. Vyčnívá z něj smysl pro upřímnou morálku. Disciplína, kterou současní digitální tvůrci a režiséři exploatačních filmů často nezvládají. V éře Tik Toku, kdy se mnozí honí za algoritmy skrze bezobsažnou prezentaci povrchnosti, Toxík dokazuje, že i v potocích umělé krve může plout ukrytý idealismus. Toxický mstitel vlastně předběhl dobu. Dříve byl revoltou proti cenzuře, dnes spíše satiricky zrcadlí společnost rozpolcenou dvěma extrémy. Jedni hystericky křičí, jak lidstvo kontinuálně klesá na morální dno, druzí se zaštiťují hyperkorektností.

Tvorba Lloyda Kaufmana změnila funkčnost. Z filmů útočících na dobrý vkus a cenzuru se staly aktuální komentáře k chaosu, který v minulosti samy předpověděly. Ať už vědomě nebo ne, Kaufman naznačil, že velká část kultury se promění v digitální koláž absurdních výjevů, nahoty a ironie, která jen těžko někoho urazí, ale současně také neřekne nic podstatného. Kaufman navíc pořád trvá na nezávislosti. Netočí kvůli algoritmům, trendům nebo nedej bože monetizaci. Troma zůstává svérázným mikrosvětem, kde filmy vznikají z potřeby říci něco po svém, byť s galony krve, latexu a pubertálním humorem. Právě v dnešní době, ve které má i laciná sázka na šok pečlivě vybudovaný marketing, působí tromácké filmy upřímným, nenuceným a osvobozujícím způsobem. Na hromadě všech těch utržených údů, slizu a nahých těl stojí Toxický mstitel. Kmotr nevkusu, bojovník za slabé a zfilmovaná podstata ideálů společnosti Troma Entertainment.