Pro chladné a zádumčivé podzimní večery je poslech doom metalu jak dělaný, a pokud se právě v takový čas v Praze koná koncert legendy tohoto stylu, byla by chyba to nevyužít a takovou akci nenavštívit. PARADISE LOST zde mají věrnou fanouškovskou základnu, pravidelně u nás hrají již od devadesátých let a prakticky nehrozí, že by na jejich koncertech nebylo zcela narváno, což se potvrdilo i tuto podzimní prázdninovou středu.

Britové s sebou do Paláce Akropolis přivezli německé gotiky LACRIMAS PROFUNDERE a italské MESSA, které já osobně nevím kam přesně stylově zařadit, ale bezpečně jsem věděl, že právě na ně se těším zdaleka nejvíc, protože jejich album "The Spin" řadím k tomu úplně nejlepšímu, co jsem měl možnost poslední dobou slyšet. Rýsoval se mi zde ovšem obrovský balvan úrazu, neboť zpěvačka Sara údajně zrovna prodělávala virové onemocnění, které bylo natolik závažné, že jí znemožnilo vystupovat předchozí den v Mnichově. Naštěstí žádné podobné negativní avízo se během dne nikde neobjevilo, takže jsem se mohl těšit stejně jako předtím.

Start programu obstarali zmínění LACRIMAS PROFUNDERE s jejich chytlavým, hutným a lehce hopsavým rock-metalem s nezbytnou dávkou podbízivé gotiky. Zpěvák Julian Larre z dálky vypadal spíše jako člen nějaké glam-metalové formace, ale zpíval přesvědčivě a na pódiu působil energickým dojmem. Rozhodně se nejednalo o předskokany typu "musíme je nějak přetrpět, než začnou hrát naši oblíbenci", publikum bylo spokojené a dobře šlapající kapele to neváhalo dát najevo.

Můj osobní vrchol večera přišel o chvilku později, kdy se na pódium postavilo trio opálených chlapíků z Trevisa společně se zpěvačkou Sarou, která opravdu vypadala dost zuboženě a bylo na ní vidět, že to dává jen tak tak. Jak mi po koncertu při krátkém rozhovoru prozradil baskytarista Mark, musela kapela kvůli Saře zkrátit setlist na pět písní. Vše odstartoval "Babalon" z debutového alba a pak už došlo jen na písně ze zmíněné poslední desky "The Spin". Nedostalo se na otevírák a "Fire On The Roof", takže jsme si mohli užít aspoň "At Races", hitovku "The Dress" (sice bez trumpetek, ale s parádní předělovou sypačkou) a lehce country šmrncnutou "Reveal", kde bylo patrné, že Sara opravdu nemůže dávat ty nejtěžší pasáže. Epická "Thicker Blood" celý set Italů zakončila a mně se konečně podařilo odhalit tajemství, kdo že to v závěru této písně tak nelidsky řve - je to bubeník Rocco!

Jelikož jsem očekával velikou tlačenici v kotli na hlavní hvězdy, strategicky jsem se přemístil k zadní vyvýšené zdi u vchodu, odkud je lepší výhled na celé pódium. Tento tah se ovšem brzy ukázal jako velmi neprozřetelný, neboť nával byl tak enormní, že se lidé mačkali i na těchto místech, a ještě pořád někdo chodil tam a zpět, pro pivo, vyčůrat, pro pivo...
(jen takové krátké zamyšlení - co lidé sledují tím, že v okamžiku, kdy se ozvou první tóny začínajícího koncertu, tak se snaží dostat z kotle zpět někam ven? Možná bych to pochopil na Brutal Assaultu - kde mě to tedy ovšem také štve, hlavně v Octagonu, kde už pak nebývá kam uhnout - ale na vyprodaném koncertu PARADISE LOST!?).

No nic... Britští harcovníci vše otevírají úvodní skladbou z letošní novinky, nicméně nenásleduje "Tyrants Serenade", jak jsem očekával, ale kapela pokračuje titulní skladbou z alba "Tragic Idol", která v živém provedení funguje perfektně. Pokračuje se na plný plyn, není snad ikoničtější skladby, než je následující "True Belief", kterou samozřejmě zpívá každé hrdlo, které zrovna nepije pivo, tedy v sálu. Zajímavým prvkem bylo jakési skleněné akvárko kolem bubeníka Jeffa Singera, kde to někdy vypadalo, díky odrazu (většinou plešatých) hlav jeho kolegů, jako že jsou uvnitř s ním a společně tam "moshují". Melancholická "One Second" nemůže nikdy zklamat a jen dokazuje vyjímečnost Nicka Holmese coby skvělého zpěváka, kterému nedělá problém žádná hlasová poloha. Při "Once Solemn" pro změnu dostává prostor pořádné hoblování, "Faith Divides Us - Death Unites Us" aspoň na chvíli lehce ubere tempo, nicméně při následující "Pity the Sadness" už je opět prostor pro pořádný šik paroháčů na hlavami diváků. Kapela se snaží být spravedlivá k vlastním nahrávkám, a tak se dostane i na "Beneath Broken Earth" z alba "The Plague Within" a "Nothing Sacred" z popového "Host". 

Sice se jedná o turné na propagaci novinky "Ascension", ale druhá píseň z tohoto alba, mnou původně očekávaná "Tyrants Serenade" zazní až nyní, prakticky v závěrečné části koncertu. Přes "Requiem" a "Mouth" se dostáváme až k megahitu "Say Just Words", který koncert zdánlivě ukončuje. Nicméně všichni víme jak to chodí, takže nás na rozloučenou čekají ještě "No Celebration", "Ghosts" a dle mého názoru nejlepší věc z letošní desky, a to  "Silence Like Grave". Tím se uzavřelo druhé letošní vystoupení PARADISE LOST v České republice a já tak mohl, spokojen z povedeného koncertu a obohacen o speciální "tour" edici vinylu "The Spin", vyrazit do ulic tajemné noční Prahy.

Setlist: Serpent on the Cross, Tragic Idol, True Belief, One Second, Once Solemn, Faith Divides Us - Death Unites Us, Pity the Sadness, Beneath Broken Earth, Nothing Sacred, Tyrants Serenade, Requiem, Mouth, Say Just Words, No Celebration, Ghosts, Silence Like the Grave 

Foto: pouze ilustrativní z Facebooku kapel.