Během aktivního působení větších a etablovaných rockových kapel je to většinou tak, že počáteční alba se nesou ve znamení patrného vývoje a chuti posunovat vlastní tvorbu stále dál. Hudebníci jsou zkušenější, technicky se zlepšují, skladatelé se vyvarují začátečnických přehmatů a producenti si dají víc záležet u interpreta, který už má zvučné jméno, než s úplnými zelenáči. Po nějakém čase si to všechno sedne, kapela má vlastní tvář, kvůli které si jí fanoušci oblíbí (někteří naopak neoblíbí), a nějaký vývoj a progrese už není nic samozřejmého. Ať už z důvodu toho, že se hudebníkům nechce, protože mají své jisté, na příslušné scéně jsou zavedení, anebo prostě proto, že už na kreativním poli došli na úplnou mez a nemají kam se posouvat. U finské legendy AMORPHIS se osobně domnivám, že ani jednu ze zmíněných možností nemůžeme úplně vyloučit.

Od ryzího death metalu se přes různá vývojová stádia a koketování s jinými hudebními styly (art-rock a hudba sedmdesátých let obecně) kapela našla v atmosférickém ultramelodickém pojetí metalu (určitě základy tam pořád jsou), s nezbytnou pompézností a potřebným kontrastem mezi drsnějšími polohami a až téměř popovým vyzněním. Jak se výsledný mix povede, to vždy záleží na konkrétním albu, a zrovna u desek AMORPHIS je už takovým pravidlem, že jejich kvalita bývá většinou kolísavá. 

Jak jsem již naznačil v prvním odstavci, na aktuální novince "Borderland" určitě nehrozí nějaký razantní odklon od toho, co nám kapela servírovala na předcházejících deskách. I zde se dočkáte chytlavých klavírních motivů, využití orientální stupnice (tolik typické pro tyto chladné seveřany), precizně zvládnutých a vedle sebe skvěle fungujících obou hlasových poloh Tomiho Joutsena, strhujících refrénů a absolutně dokonalé produkce. Album zatím poslouchám pouze na streamovací platformě, takže nemám žádné odborné srovnání, ale osobně mi připadá, že po zvukové stránce se jedná možná o nejdotaženější album AMORPHIS vůbec. První spolupráce s dánským producentem Jacobem Hansenem a hned na jedničku. Vše je perfektně vyvážené, vyhlazené, dynamicky zvládnuté, až si říkám, že by se některé skladby klidně mohly hrát v mainstreamových rádiích. Rozhodně to platí pro "Dancing Shadow" a "Light And Shadow" (není tam těch stínů nějak přehnaně?), na které by omladina klidně mohla regulérně tancovat na nějaké rockové diskotéce a málokdo by poznal, že je má na svědomí metalová kapela (i když tedy ten v menší míře zastoupený growling, který se tam přeci jen dostal, by asi napověděl).

Ke své původní příslušnosti se AMORPHIS přihlásí hned ve druhé v pořadí "Bones", což je takový ten klasický příklad tvrdších kousků postavených na orientální melodii, jako byly dřív třeba písně "Majestic Beast", nebo "Death Of A King". Z podobného těsta je též "The Lantern", kde ovšem převládne víc melancholická atmosféra jak z časů alba "Silent Waters".
Stejně jako na předcházejících albech, i zde je dvorním autorem textů Pekka Kainulainen, a ani na aktuální nahrávce nikterak nevybočil z témat a inspirací pro něj typických, jako je  příroda, smrt, duchovno, odkaz předků a národní mytologie.

Pozitivní fakt je ten, že na albu nenalézám žádnou vycpávku, kterou bych přeskakoval nebo přetrpěl. Ač mě deska ze začátku hned nechytla a byl jsem trochu v rozpacích z toho, že tu máme opět jen volné pokračování toho, co už jsme dávno všichni slyšeli, tak nakonec se mi album jako celek upřímně líbí. Nenalézám tu možná tak silné a strhující momenty, jako na "Queen Of Time", ale určitě mi připadá silnější a nápaditější, než "Halo". Nahrávka zní celkově pompézně, uhlazeně a líbivě, tvrdších momentů je tak nějak poskrovnu, ale otevřeným posluchačským myslím by to vadit nemělo. V rámci celé diskografie AMORPHIS se rozhodně bude jednat o kladně hodnocené album, to si troufám tvrdit už nyní.