Kdyby se akce konala o týden později, hráli by letos v Praze HELLOWEEN přesně na Halloween, což mohla být roztomilá třešinka na dortu, samozřejmě nikterak podstatná, neboť podzimní počasí navodilo odpovídající atmosféru i tak. Německé Pekelné dýně jsou v Čechách koncertní stálicí, to je jasná věc, aby také ne, když na jejich osmdesátkovém speed metalu vyrostla valná většina tuzemských příznivců metalové muziky. A vyprodaná O2 arena s šestnácti tisíci hlavami pak ukázala, že i dnes si spousta z nich přijde ráda poskočit na všechny ty klasiky, bez nichž se žádný jejich koncert samozřejmě nemůže obejít.

Ale nepředbíhejme, úderem sedmé hodiny večerní svoji chvilku slávy načínají BEAST IN BLACK. V dnešní době je sice opravdu těžké rozeznat, co kapely hrají skutečně živě a co už nějakým způsobem podpírají pouštěné podklady, ovšem tihle Finové jsou jasní od samého začátku. Má to sice být metalová diskotéka, ale čeho je moc, toho je příliš. Zpěvák Yannis Papadopoulos posílá opravdu kuletrhající výšky, když však z každého refrénu zazpívá stěží polovinu a odpovídají mu sbory, v nichž převládá taktéž jeho hlas a ještě v několika vrstvách, už to skutečně ztrácí jakékoliv plus živého koncertu. Navíc je jasně poznat, kdy tahá výšky z vlastního hrdla, a kdy už zbytek refrénu pokračuje bez něj v přesné studiové intonaci . Přidejte v průběhu turné čerstvě odejitého kytaristu Kasperi Heikkinena, klávesy se záznamu, někdy i bicí a celá jejich taneční show dostává silně kolotočářský esprit. Téhle kapele vypnout playback, bude celá hala hodně překvapená. Ale aspoň jednu výhodu podobný přístup má, vzhledem k předmíchaným podkladům měli BEAST IN BLACK čitelný zvuk, a tak ta hodinka nakonec utekla.

Playlist: Power Of The Beast, From Hell With Love, Blood Of A Lion, Cry Out For A Hero, Sweet True Lies, Enter The Behelit, Beast In Black, Die By The Blade, One Night In Tokyo, Blind And Frozen, No Surrender

Při pohledu na čtyři kopáky Daniela Löbleho pamětníkům jistě naskočila česká kapela T.M.A., která právě na nich kdysi založila svoji mediální prezentaci, ale jestli i on používal dvě dvojšlapky, nebo to byl jen designový prvek, není samozřejmě vůbec důležité. Každopádně hezky dokreslily scénu, která ožívala s promítáním všech těch dýní a strážců, a barevné kombinace společně s nasvícením pódia často braly dech. Tohle se opravdu povedlo.

S nástupem samotných HELLOWEEN zvuk sice znečitelněl, přece jen má teď kapela členů jako much, úvodní „March Of Time” ale znali samozřejmě všichni, takže nebylo co řešit. Na druhém místě překvapivě zařazená „The King For A 1000 Years” sice trochu shodila řetěz, pak ale přišel „Future World“, který načal Kai Hansen notoricky známou citací Griega, a nejpozději od té doby už měla kapela celou halu v hrsti. Došlo i na kašpaření a tanečky, ovšem narozdíl od přísného spartakiádního cvičení předkapely, s jasně čitelným nadhledem a humorem. 

Už z aktuální desky Dýní bylo zřejmé, že „This Is Tokyo“ bude koncertně fungovat spolehlivě a praxe tenhle předpoklad pouze potvrdila. „We Burn“ měla zpočátku hodně utopené zpěvy, vystřídala ji další strážcovská klasika „Twilight Of The Gods“ a další Hansenovo sólo číslo v podobě „Ride The Sky“. Nový ploužák „Into The Sun“ si kapela mohla odpustit, stejně jako dlouho nehranou Derisovku „Hey Lord!“, naštěstí chuť napravila další povedená novinka „Universe“, kterou má na svědomí kytarista Sascha Gerstner, ve 48 letech jasný benjamínek souboru, jehož futuristická kytara může evokovat legendární klávesy Michala Davida. Mimochodem, Sascha se v brnkacím závěru mírně rozpadl, stejně jako třeba Michael Weikath v sólu „Ride The Sky“, což jsou naprosto nepodstatné mušky, které však přinášejí přesně ty kořenící momenty koncertů kapel, které hrají opravdu živě. Tohle jsou lidé, ne stroje.

Ještě jedna slabší chvilka přišla v “králíkářské” skladbě „Hell Was Made In Heaven“, která ani za ta léta do žádné krásy nevykvetla, což bylo znát i na reakci publika. Poté následovalo nezbytné bubenické sólo a návrat divácké euforie v „I Want Out“. Následně se na barové stoličky posadili pouze zpěváci, aby nám dopřáli krátké ploužákové okénko. Nejprve zazpíval celý večer pěvecky naprosto jistý Andy Deris „In The Middle Of A Heartbeat“, zatímco ho akusticky na kytaru doprovázel Michael Kiske, následně si role vyměnili, a Kiske procítil „A Tale That Wasn't Right“, i když tady ta španělka v Derisových rukách občas roztomile škobrtala. Celé se to samozřejmě neobešlo bez vtípků a vzájemného dobírání.

Ale už se jde do finále, takže poslední novinka „A Little Is a Little Too Much“, “Heavy Metal (Is The Law)“ a bombastická „Halloween“, a tím bychom měli základní část uzavřenou. Samozřejmě všem je jasné, že se bude přidávat, a hala se tak po intru „Invitation“ dočká ještě klasik „Eagle Fly Free“ a „Dr. Stein“, proložených druhým zástupcem z času přísah „Power“. Z úplně závěrečné „Keeper Of The Seven Keys“ jsme se bohužel dočkali jen úplného konečku, ale tak končit se má v nejlepším.

HELLOWEEN jsem viděl několikrát, i když bohužel nikdy v osmdesátých letech, a z těch mnou absolvovaných koncertů byl tenhle určitě nejlepší. Nejen proto, že Michael Kiske za tu dobu od comebackového turné, které mělo zastávku i na Výstavišti v Praze, posílil hlasovou výdrž a odezpíval celý koncert bez zaváhání, ale i díky skvělé pódiové show a především díky skutečnosti, že kapela za tu dobu, co je pohromadě v téhle sestavě, už o sobě dobře ví a pódiová chemie mezi nimi prostě funguje. Závěrečná zpráva tedy zní, že ani po 40 letech nepatří HELLOWEEN do starého železa a naživo to umí pořád pěkně rozparádit. Tak ať síly vydrží!

Playlist: March Of Time, The King For A 1000 Years, Future World, This Is Tokyo, We Burn, Twilight Of The Gods, Ride The Sky, Into The Sun, Hey Lord!, Universe (Gravity For Hearts), Hell Was Made In Heaven, Sólo bicí, I Want Out, In The Middle Of A Heartbeat, A Tale That Wasn't Right, A Little Is A Little Too Much, Heavy Metal (Is The Law), Halloween, Invitation, Eagle Fly Free, Power, Dr. Stein, Keeper Of The Seven Keys (kousinínek)

POKUD HLEDÁTE FOTKY, NEJSOU, JEN ILUSTRATIVNÍ NÁHLEDY PLNÉ BAREV.