THAUMATURGY vznikli před pouhými čtyřmi lety jako projekt jedince s tajemným pseudonymem KT. Debut „Tenebrous Oblations“ (2023) přinesl velice slušný okrajový blackened death/doom a okamžitě se dostal po povědomí všech žánrových příznivců. O přirovnáních se nemá cenu dlouze bavit. Ti, jejichž přehrávače pravidelně okupují sírou nasáklé sestavy typu GRAVE MIASMA (stará tvorba), CRUCIAMENTUM, IGNIVOMOUS, MORTIFERUM nebo i DEAD CONGREGATION velmi dobře vědí, o co tu asi bude běžet. O dva roky později už THAUMATURGY nejsou jen projekt jednoho muže. Do sestavy totiž přibyly hned dvě další persony, opět opatřené nesrozumitelnými iniciály. Konkrétně TG a DS. Nikde jsem se nedočetl nic o nástrojovém obsazení a už vůbec ne to, do jaké míry se oba nově příchozí členové podíleli na komponování aktuálního materiálu. Nicméně vzhledem k výrazným změnám, které „Pestilential Hymns“ přináší, bych tipoval, že zakladatel KT jim dal úplně volnou roku. Pokud by mi někdo tuhle desku pustil a nechal mě hádat, kdože to je pod ní podepsán, THAUMATURGY bych netipoval ani náhodou.

„Tenebrous Oblations“ byla žánrově velmi čistá nahrávka, jako klíště držící se mantinelů, které jsou cavernous black/death/doom metalu vyhrazeny. Na celých čtyřiceti minutách zde nenaleznete jediné odlehčení či alespoň malou odbočku mimo stylové standardy. To „Neuroticism Triumphant“, otvírák nové kolekce, překvapí už po prvních pár vteřinách. Nastupuje totiž úplně klasická OSDM kytara na míle vzdálená reverbem zmrzačenému riffování doléhajícímu k nám z útrob prastarých slují. Překvapením však není zdaleka konec. Po necelé minutě se místo hlubokého dominantního mručení ozve přidušený nakřáplý vokál (čti jako „nepříliš impresivní“), který by se neztratil v žádné mechem obrostlé death či thrashmetalové kapele z devadesátek. Nestačím se divit, co se to na „Pestilential Hymns“ vlastně děje, tohle vypadá na skutečně radikální přestavbu. První hlubší ponoření do močálu nastává po minutě a půl, nicméně netrvá dlouho a navíc se tak děje pouze ve střední váze. Pak k nám dorazí synťáky podbarvené atmosférické pasáže a k tomu i výrazné melodie, které byste na „Tenebrous Oblations“ hledali marně (tam měly své místo o poznání temnější linky). Třetí skladba „The Shadow Approaches“ skýtá více prostoru pro obhroublejší riffy, přináší více nervózního chaosu a navíc konečně vrací do hry extrémnější vokální polohy z hrdla starého dobrého KT. Tady mám alespoň na chvilku pocit, že skutečně poslouchám THAUMATURGY. Nicméně až příliš nápadné melodie v závěru mě znovu probouzí z příjemného snu a nemilosrdně mě vrací zpět na start.

Člověk musí ocenit, když kapela vykročí ze své komfortní zóny, a místo toho, aby vsadila na jistotu, zkusí něco méně otřelého. THAUMATURGY to však s tou odvahou přehnali a rozhodli se začít experimentovat v až příliš masivním měřítku. „Pestilential Hymns“ tak zastihuje posluchače zcela nepřipraveného, zčista jasna na něj začne útočit ze všech možných žánrových úhlů a postupně ho uvrhávat ve stále větší a větší nejistotu. Osobně mám u aktuální tvorby Američanů problém následovat nějakou dějovou linii, připadá mi, že jednotlivé motivy jsou na sebe roubovány až příliš násilnou metodou a posluchači tak nenabízejí žádnou „Ariadninu niť“, které by se mohl při své trnité cestě albem přidržet. Nicméně jsou tu i výjimky, jako je třeba šestá „Entropic Hegemony“ - zdařilá a kompozičně konečně trochu více ucelená skladba. To však mění jen málo na tom, že druhé album THAUMATURGY je sice barevný, leč velmi neuspořádaný koktejl mající daleko k jeho kompaktnímu a mnohem více přesvědčivému předchůdci „Tenebrous Oblations“. Teď by to chtělo vypnout, trochu se uklidnit a s rozvahou se rozmyslet, kam se vydat příště. Nahánění dvaceti zajíců najednou není totiž zrovna dlouhodobě udržitelná taktika.