Někdy se pro spisovatele může stát úspěch svěrací kazajkou. To když stvoří kultovní fikční svět a hrdinu, který rezonuje napříč generacemi i sociokulturními vrstvami. Čím dál se od něj snažíte vzdálit, tím víc vás to k němu táhne. Paradox, který svérázný polský literát Andrzej Sapkowski zná velmi dobře. Stvořením postavy sarkastického lovce monster Geralta ohraničil teritorium, kde ho většina čtenářů chce i nadále potkávat. A mohl se vydat na výlety do Husitských válek či do války v Afghánistánu, jsou to přesto osudy bělovlasého šermíře, co přitahuje primární pozornost.

A to i poté, kdy se hlavní dějová linie, vymezená kanonickou pentalogií románů a uvozená trilogií lehce přepracovaných a scelených povídkových antologií, už dávno uzavřela. Zaklínač v novém miléniu žil dál. Nejen jako literární artefakt, ke kterému se čtenáři vděčně vrací, ale i jako nově objevený globální fenomén díky citlivě pojaté a výborně napsané trilogii počítačových her. Finální zlatý hřeb zatlouklo seriálové zpracování Netflixu, které první sezónou vytvořilo silné naděje v úspěšnou inkarnaci Geralta ve světě streamovací zábavy, aby je vzápětí zabilo generickou a humpoláckou práci s předlohami a okatou touhou Netflixu zadělat si na osudovou odpověď na konkurenční Hru o trůny. 

Jestli něco Zaklínači nesedí, pak jsou to epická klišé anglo-americké fantasy a vznosné politické kejkle, z nichž vymizela slovanská zemitost a Sapkowského odpor k čemukoli obřadnímu a posvátnému. Nicméně Geralt je definitivně globální celebritou a jeho stvořitel si chce ukrojit alespoň kousek z nově nalezené energie. A kde hledat příběhy o Geraltovi, když se jeho pouť myticky uzavřela? Bůh nám dal dar jménem prequel. 

Deset let poté, co Sapkowski oživil bělovlasého bručouna v románu Sezóna bouří, sestupujeme s polským romanopiscem ještě hlouběji do Geraltovy osobní historie. Rozcestí krkavců je vlastně jakýsi zaklínačský bildungsroman, který nám ukazuje formativní roky známého hrdiny, který ještě coby holobrádek poprvé vyráží na svou iniciační zaklínačskou stezku a podstupuje svá první osudová rozhodnutí. Trochu překvapivě se tu autor odchyluje od kanonické linie, v níž byl vždy hlavním učitelem Geralta z Rivie ostrý otcovský veterán Vesemir. Na scénu vstupuje dosud neznámý odpadlík zaklínačského řádu, jistý Preston Holt.

Ten Geralta vysvobodí ve chvíli, kdy mladého adepta začínají poprvé dostihovat následky jeho pověstného pudu páchat dobro bez ohledu na následky a učiní mu na rozcestí překvapivou nabídku – stát se jeho spolupracovníkem a vykonavatelem. Holt stárne, ale o klienty nemá nouzi. Geralt tuší, že v pozadí je něco víc, něco, co se dotýká slavného masakru u zaklínačského hradiště Kaer Morhen, kde se lůza zfanatizovaná nenávistným pamfletem Monstrum, čili vědmáka vypodobnění, pokusila s nepopulárními zaklínači zatočit jednou pro vždy. 

Sapkowski nikdy nebyl zručným konstruktérem složitých, prokomponovaných příběhů. Jeho vyprávění bylo vždy postavené na určité formě epizodičnosti, provázané motivem putování a rámované postavou, která pohrdá velkými plány, ale dokáže improvizovat, ať už jde o nečekané setkání s monstrem, nebo boj o osud celého kontinentu. Tohoto přístupu se Sapkowski drží i v novém díle, které je jako správný bildungsroman tvořeno řadou setkání a konfrontací, které postupně utváří duši mladého hrdiny. 

Geralt tak dělá první volby bez předem jasného morálního dopadu, dramatická rozhodnutí zaplétajícího ho do vyšších pater politiky, svádí první souboje s nepřáteli, které čtenáři ságy znají z jiných kontextů (např. variace na kultovní souboj se strigou). Některé jsou komické, jako třeba jadrná konfrontace s vodníkem, jiná ale mají zásadní dopad nejen na Geraltovu osobnosti, ale i na jeho reputaci, jež začne záhy přesahovat pověst zručného zabijáka nebezpečných monster. 

I když je zvolený dějový půdorys pro Andrzeje Sapkowského a jeho styl ideální, neboť mu umožňuje budovat drobné, všední, víceméně realistické situace, psychologicky působí Rozcestí krkavců velmi mátožným, tápavým dojmem. Sám vypravěč se snaží nalézt klíč k mladší verzi postavy, kterou čtenář dobře zná a víceméně nevynalezne víc, než jen opakující se motiv chyb a nerozvážností, z nichž nakonec skoro vždy vysvitne Geraltova zásadovost a houževnatost. 

Hlavním referenčním bodem pro nezkušeného zaklínače je životem ošlehaný Holt, který o svém osudu již rozhodl. Bohužel právě tenhle duel vyznívá z celé knihy nejméně přesvědčivým dojmem. Nástupce Vesemira postrádá jasnější atributy, které by dokázaly odrážet Geraltovy sebepochyby, a učitelské charisma, které by pomohlo ohraničit tápání jeho žáka. A hlavní postava pak paradoxně působí lehce nepřítomným, bezkrevným dojmem, což je problém zejména první poloviny románu. 

Své vrcholné momenty v podobě drobných ostře pointovaných situací a pohádkových zápletek vepsal autor již do svých raných povídek. Pubertální variace působí odvozeně, sice zábavně, ale už zdaleka ne tak temně poeticky a romanticky rozervaně. Důvodem je i to, že Geraltova zemitě realistická povaha byla vždy účinným kontrapunktem pohádkových syžetů. 

Ve chvílích, kdy jeho mladší verze střídá nerozvážnosti s typickými trefnými hláškami na půl huby, není efekt zdaleka tak účinný. Čím více se Geralt zaplétá do svých eskapád a blíží se bláhovým mocenským hrátkám, tím povědomější energii Rozcestí krkavců má. Ale nedokáže zkrátka nikdy plně přesvědčit, že nápad ukázat nám Geraltovo dospívání byl dostatečně nosný, aby utáhl útlý román bez pevnější dějové linie a lépe propracovaného protagonisty. 

O postavě jako takové se nedozvíme příliš nového, co by alespoň trochu posunulo vyznění kanonické linie a vnímání Geralta. Nebyl to zjevně ani úmysl. Rozcestí krkavců prostě dopřává čtenářům možnost strávit delší čas ve světě, který milují a užít si Sapkowského v jeho přímočaré a oproti pozdním románům narativně velmi konzervativní poloze. Jako dlouholetý milovník téhle fantasy ságy nemám to srdce napsat, že je to málo.