Zírání na svatý obrázek.

Po prvním protočení čtrnácté řadovky těchto thrashmetalových titánů na mě dolehly smíšené dojmy čítající fragmenty rozčarování, částečky děsu, ale i kvanta respektu. Podobně tomu bylo i u přechozích třech opusů, takže nebyl důvod propadat větší panice a jenom si připomenout, že většina desek z dílny Kaliforňanů není na první dobrou a tímto směrem nasměrovat i svoji soustředěnost.

TESTAMENT se vždy více, či méně snažili, aby jejich alba nevyznívala příliš stejně. V diskografii se dají jednoduše vystopovat období, kdy své již tak hodně specifické tvůrčí substance dochucovali death nebo heavy metalovými výtažky a jistý progový element je v jejich tvorbě přítomen neustále, snad je i podvědomě očekáván.

Novinka by z tohoto pohledu neměla zklamat, přináší totiž dost slušnou dávku řekněme překvapivé blackmetalové zuřivosti a tímto úspěšně eliminuje dojem o pouze standardně odvedené práci. Tato na jedenapadesátiminutové stopáži samozřejmě figuruje také, ale v podání dua kytaristů a tahounů Peterson & Skolnik pokouší, spíše však definuje parametry domnělé hudby božské. Sólové vstupy obou aktérů jsou tím největším pozitivem letošní nadílky a to hlavně proto, že minimálně z poloviny tlačí onu zde nezávadnou rutinu ještě na vyšší úroveň.

Pět výstřelů, které sytí zvýšený obsah blackmetalové síry, je vskutku luxusním artiklem extrémní hudby. Mám na mysli první tří zlověstné uragány, death-blackové orgie „Witch Hunt“ a poslední titulní položku s grandiózními aranžemi obou šestistrunek a ani ty výztuhy „Holy Wars…The Punishemt Due“ (MEGADETH) tady tolik nevadí a jenom vlastně upomínají na děsnou letitost tohoto žánru. Například i malá dávka blackového adrenalinu zažehne v „Shadow People“ více než uspokojující extra spalovaní. U této pětice skutečně není nad čím remcat, zvláště když se mezi cílenými ataky kytar agilně prosazuje Di Giorgiova basa a Chris Dovas, novic na bubenické stoličce, nezůstává pozadu za famózní pověstí plejády všech svých předchůdců. Polovina z deseti kulek tedy trefila terč přímo do černého.

Pok(o)ušení progrese aneb snahu o emotivní (polo)ploužáky TESTAMENT dlouhodobě opravdu nežeru. Naštěstí pouze jediná „Meant To Be“ a jak jinak, než s filharmonií v zádech, nadělá paseku jen minimální. Mám rád veškeré animální polohy vokálů Chucka Billyho a i na novince je jasným navigačním majákem v účelově navozené thrashmetalové bouři, ale v okamžiku, kdy chce husté kytarové mraky prosvítit svým sluncem v hrdle, tak mě většinou spálí zářením patosu s vysokým UV. Rouhám se bohům, já to vím, a nemohu se bránit zapíráním, zaklínání nechávám jít.

Dále tu máme „Nature Of The Beast“ a opět musím napřímit ukazováček na Mustaineho kuchyň, kde už pomalu odpojují plyn. Myslím, že by Dave mohl mít radost z toho, jak další legenda od fochu pečlivě hýčká jeho megasmrťácký odkaz, v opačném případě se určitě dostaví s právníkem.

ČTĚTE TAKÉ

TESTAMENT - Titans Of Creation

Ta předem kladená otázka je naprosto jasná a neoddiskutovatelná. Dokáží vůbec TESTAMENT, první z pronásledovatelů „velké čtyřky“, učebnicoví držitelé thrashmetalové zástavy i v těch nejhorších časech a autoři doposud jedenácti více či méně respektovaných řadových alb natočit skutečně slabý studiový záznam? Jeden by řekl, že jistě ne, ale při (subjektivní) vzpomínce na poslední zápis „Brotherhood Of The Snake“ už se tohle prohlášení nezdá být tolik validní.

TESTAMENT - Titans Of Creation

Ta předem kladená otázka je naprosto jasná a neoddiskutovatelná. Dokáží vůbec TESTAMENT, první z pronásledovatelů „velké čtyřky“, učebnicoví držitelé thrashmetalové zástavy i v těch nejhorších časech a autoři doposud jedenácti více či méně respektovaných řadových alb natočit skutečně slabý studiový záznam?

Zbývající tři zářezy se dají označit onou etiketou „mírně nadstandardní“. Kredibilitu „High Noon“ bohužel hned v samotném úvodu nahlodává infantilní rým asi pro blížící se období Halloweenu, „High Noon, Death Soon“ (2x) se těžko odpouští, a to i v tomto solidně zorganizovaném thrashovému masakru. „Room 117“ a „Havana Syndrome“ jsou nejlepším vysvětlením mini prologu, kromě tradičně excelujícího kytarového řemesla se v nich neděje nic dříve neslyšeného, ale ten magnetismus ikony s vyšší mocí je nevyvratitelný.

Striktně subjektivně z kolekce cítím, že kvintet neměl moc materiálu na výběr. Za pět let by měli být ostřílení muzikanti schopni dodat kompaktnější sestavu skladeb, viz. jen z poloviny využitý blackový potenciál, ale i ten stačí k tomu, abych měl jasno v tom, proč se k „Para Bellum“ chci vracet. To i proto, že se jedná o nejlepší opus od zjevení „The Formation Of Damnation“.