Pro melancholické death/doom desky se nejčastěji obracím na daleký sever, tentokrát ale můj zrak spočinul už u našich nejbližších severních sousedů. Obal zobrazuje smrtku sedící na náhrobku uprostřed podzimního hřbitova. Na první pohled je vše v pořádku. A na první poslech? Na ten také a ne jenom na první. „Elegy“ je třetí plnohodnotné album polských zachmuřenců. Je to nahrávka, která určitě stojí za pozornost, byť v sobě nijak nezapírá inspiraci z vrcholných nahrávek doom metalu (počínaje stěžejními díly PARADISE LOST).

Už od první skladby „Within the Hills“ se z reproduktorů hrnou akordy hluboko naladěných kytar, hutné riffy ve středním tempu a hluboký chraplák. Jde o poctivý death/doom, o jaký není na scéně nouze. Současně však jde o materiál, který dokáže zapůsobit a získat si ucho posluchače. Ona je to vlastně velmi konzervativní nahrávka. Využívá dávno definované, ustálené a osvědčené postupy. Nepouští se do experimentů, ale současně si udržuje jistou různorodost a unikátnost mezi skladbami. Klidně by se to mohlo prezentovat jako album kapely, která na scéně truchlí už tři dekády (zrod kapely je nicméně datován k roku 2017). Nakonec v nedávné době vyšlo několik takových alb, která byla konzervativní a zcela konvenční, a přitom velmi dobrá, ať už „Ascension“ od zmíněných PARADISE LOST (na recenzi se prý pilně pracuje), nebo třeba „Major Arcana“ od NOVEMBERS DOOM. Představují snad DEATH HAS SPOKEN novou vlnu doom metalu? Nevím, ale sám jsem za podobná alba rád. Od prvních tónů to brnká na známé struny. Je to přesně ten efekt, proč si člověk v rádiu poslechne stokrát slyšenou oblíbenou písničku a raději nepřepne na něco jiného, nového.

Druhá a třetí skladba jsou jako z učebnice evropského doom metalu. „Through Shaded Ways“ má v sobě proměnlivý rytmus, od pomalých, kráčivých úderů až po dvoukopákový běh. Zpěv zůstává pomalý, s důrazem na každou těžkou dobu. Nutno poznamenat, že v doom metalu jsou pouze těžké doby. „Beyond the Pale Horizon“ je už zcela pomalá funebrácká věc. Těžké riffy a hluboký chrapot zpěváka doprovází lehká kytara, proplétá se okolo hutného rytmu a občas vylézá do popředí. Při poslechu této skladby mi tanou na mysl kapely jako jsou OFFICIUM TRISTE.

Překvapení nastane ve druhé polovině alba. Jeden by si myslel, že kapela to v nastavené laťce pěkně dohraje a dochraptí až ke konci, spokojeně a nenuceně. Jenže přijde mrda v podobě skladby „Upon the Verge“. Tísnivá naléhavost je provázána s pomalým tempem bravurního doom metalu. Hudba vyjadřující úzkost a vnitřní sevřenost, která se sune kupředu k neodvratné zkáze a zapomnění. Jsou v tom ozvuky INSOMNIUM, kteří v podobné malbě nálad excelují. Zvládá to však i tato polská parta. Závěrečná „Closure“ se vrací opět do death/doomových poloh. Ve svižnějším tempu, ale opět s důrazem na melancholickou náladu a ponurou atmosféru. Vlastně mi na celém albu nejvíce vadí to, že je poměrně krátké. Odečteme-li mezihru „Solitude“ a závěrečný cover „Our Fortress is Burning... II – Bloodbirds“ od AGALLOCH, jde jen o šestici skladeb. Poctivých a dlouhých skladeb, ale klidně mohli další tři přihodit, poslouchá se to moc dobře.