V posledních letech nám přestávají být kapelní reuniony ojedinělým jevem, ale i přesto je studiový návrat skupiny po více než 3 desetiletích stále velmi unikátní záležitostí. Od švýcarských CORONER už se to ani moc nečekalo (od koho taky, že ano?), ale když začaly prosakovat zprávy o pobytu skupiny ve studiu a zanedlouho se na nás vyhrnuly i první ochutnávky, chiméra se stala skutečností.

S takovýmto časovým odstupem je pak otázkou, na co by kapela vlastně chtěla navazovat? Jak jsem si osobně Švýcary pamatoval já, jejich pozdní tvorba náležela hlavně do žánru technického thrash metalu, který doslova explodoval na přelomu 80. a 90. let, aby se o pár let později stáhnul zpátky do ulity, zejména pod náporem čerstvě nastoupivšího groove metalu. Ten dokázal flexibilněji reagovat na změny poměrů a nové podněty v metalové muzice.

Z tohoto pohledu tedy jakékoliv srovnávání šestého alba CORONER s čímkoliv před ním postrádá na smysluplnosti, přesto některé styčné plochy s (pra)dávnou historií zde jsou přítomny. Kapela zůstala věrna technickému pojetí thrash metalu. Ten bych v jejích podání rozhodně nenazval čistokrevným, spíše zde mluvíme o silné inklinaci k rytmickým zvratům pro tento žánr typickým a stejně tak k nemilosrdně sekajícím riffům. Z tohoto ohledu je deska ošetřena skutečně precizním způsobem. Kytarové riffy zde mají takovou sílu, že si vaši pozornosti vynutí takřka na stoprocentní úrovni a vy tak přestáváte vnímat vše ostatní.

Jakoby švýcarská kapela vzala vše zásadní z dění na „své“ scéně za posledních 30 let a to přetvořila do vlastní představy moderně znějící a zároveň i dostatečně tradicionalistické metalové desky. Nahrávka tak masívně nasává právě ze zmiňovaných groovemetalových vlivů a pevným pojivem s ranou tvorbou CORONER pak zůstávají ozvěny starších VOIVOD. Ty jsou jak na úrovni již vzpomenutých kytarových riffů a stejně tak z hlediska atmosféry je zde jasně cítit technicistní, místy snad až postapokalyptické pojetí.

Atmosféra by se vůbec dala doslova krájet. Deska má neskutečný tah a zdrcující tempo, které nemusí nutně pohánět jen vysokorychlostní bicí. O tomto to zde skutečně není. Rytmicky je totiž „Dissonance Theory“ deskou velmi pestrou. Nabídne jak obligátní thrashové útoky do plných („Oxymoron“ anebo „Symmetry“), tak i valivější a řekněme, že propracovanější kusy. Právě v těchto dávají CORONER průchod své vskutku strhující náladotvornosti. Hutná a temná „Sacrificial Lamb“ je po dvojici svižných úvodních kusů první výrazný rozlet, kterých skupina pak v průběhu nahrávky předvede rovnou několik. Skladba nezapře silný devadesátkový feeling, kdy pojem crossover byl strašně cool a kdy se tvrdý metal nebál poohlížet k rockovým vlivům. Na sevřené poměry alba vzdušná kompozice a jako bonus ještě nabídne i fantastický groove.

Z podobného ranku je v některých svých pasážích ještě jemnější „The Law“. Úvod obstaraný poloakustickou kytarou klasicky předznamenává plně „elektrifikovaný“ nástup, ale žádný velký kolotoč se nekoná. Skladba seká riffy ve středním tempu a přinese ještě pestřejší rejstřík emocí než většina ostatních kusů. No a když už se zdá, že je toho klidu až moc, přijde těsně před koncem rytmická smršť, která podtrhne v závěru zopakovaný refrén. Nekomplikované, ale účinné. Songwriting vůbec na tomto albu funguje velmi spolehlivě. U mnoha momentů si totiž říkáte, sakra to je tak jednoduché, ale jak je to ve výsledku celé bezvadně propojené do natolik vyrovnané a nabušené kolekce.

Velmi pozitivní je také, že to CORONER ani nepřeháněli se stopáží, byť by se to po takové dlouhé absenci dalo očekávat. Nic takového, tady se končí doslova v nejlepším. Když další strhující a groovy kompozice „Renewal“ volně přechází v záverečný instrumentální kus „Prolonging“, jenž navíc doprovodí výrazný zvuk hammondů, uzavře se tím i kolekce, která i přes určitá očekávání nakonec působí jako blesk z jasného nebe. Od této formace jsem čekal spíše usazenou a průměrnou záležitost, která nenadchne ani neurazí. Já však nadšen jsem. Album švýcarské kapely s pořadovým číslem 6 není žádná progresí hýřící moderna, ale způsob, jakým se postavilo těm 3 dekádám, jež jej děli od předchůdce, snad ani nemohl být lepší. Je v něm silný důraz na léta devadesátá, ale bez jakékoliv nostalgické či retro patiny. Tohle je hlavně s přehledem a s velikou grácií nabouchaná porce tvrdého metalu, která se dá vychutnávat jak rychlou konzumací, tak i po menších soustech!