Druhá polovina letošního října nabídne příznivcům dánského black metalu hned dvě výběrové lahůdky. Za týden si řekneme pár slov o „Lykke“, třetí a současně s napětím očekávané kolekci od SUNKEN, a dnes rozebereme čtvrtou desku AFSKY. Ole Pedersen Luk, jediná to osoba stojící za druhým jmenovaným projektem, udělal v rámci poslední pětiletky spoustu práce a podobně jako jeho vzor Alexej Stachanov, hned několikrát překročil normy. AFSKY dnes už dávno nejsou entitou, kterou zná jen několik vyvolených, ba právě naopak, pilně obrážejí evropská pódia a hlavně pravidelně vydávají velmi kvalitní desky. U nás byli poslední dobou každý rok, letos se tak stane 3.11., kdy v klubu Subzero vystoupí spolu s MÝRDAL.

Konstatování, že AFSKY hrají melodický black metal je z hlediska žánrové klasifikace sice správné, nicméně může být i trochu zavádějící. Do téhle kategorie totiž často řadíme kapely, které pracují s nejrůznějšími formami sacharidů a pro samou epičnost/košatost zapomínají, že black metal musí být především agresivní a ostrý jako břitva. Ole Pedersen Luk je daleko větší žánrový purista a jako skladatel celkem minimalista. Jistě, melodie mají v jeho tvorbě své výrazné a zcela nezastupitelné místo, nicméně nepůsobí bůhvíjak opulentně nebo přeplácaně, spíše pomáhají dokreslovat nebo rovnou vytvářet onu zkormoucenou/odevzdanou atmosféru, která z tvorby AFSKY doslova kape. Kytara disponuje tenčím, zato však krásně řezavým zvukem, který se výtečně doplňuje s rovněž úsporným, leč emocionálně vypjatým vokálem hlavního protagonisty. Ole pro účely AFSKY se svým hlasem příliš neexperimentuje (od toho ostatně má projekt HELTEKVAD – viz posudek „Morgenrødens Helvedesherre”) a téměř pořád jede ten svůj vřeštivý, výše posazený skřehot. Je to jako kdybyste měli těžkou angínu a na smrtelné posteli jste se na poslední chvíli rozhodli ještě nahrát vokály na blackmetalovou desku. Na albu naleznete i pár vyšinutějších výkřiků (viz úvodní výlev v „Den Der Ingenting Ved Tvivler Aldrig”) nebo střídání vyšších a hlubších poloh v některých slokách krásné náladovky „Natmaskinen“. Ač Oleho odevzdané krákorání zbožňuji, přeci jen bych uvítal více vyhrocenějších rejstříků. Všichni přece dobře víme, co hrdlo rodáka z německého (!) Flensburgu dokáže.

Skladatelský rukopis výraznějších změn nedoznal. AFSKY už od debutového zpěvníku „Sorg“ sázejí na delší kompozice (dejme tomu 7+, někdy i kolem deseti minut) a nosné motivy střídají jen zvolna. Ole Pedersen Luk se raději než na instrumentální závody soustředí na postupnou gradaci a budování atmosféry. Melodie jsou sice výrazné, ale určitě nejsou vtíravé či zbytečně nasládlé. Na desce najdeme jen dvě místa, kde se melodika naplno odkope a ukáže opravdu pestrou tvář, konkrétně jsou to sólové výstupy v „Den Der Ingenting Ved Tvivler Aldrig” a v „Arveskam“. První jmenovaná je vůbec trochu odlišnou položkou, když vystavuje na odiv až podezřele skočnou rytmiku (na podobné motivy narazíme mnohem častěji u HELTEKVAD), přesto však nepůsobí optimisticky či nedej Bože vesele. Pokud bych měl vybrat nějaký průměrný/standardní moment, sáhl bych po poslední položce „Svanesang”, která mi na pozici closing tracku připadá až příliš šedá a nenápadná. Skladbě chybí pestřejší spektrum nosných myšlenek a nepomáhá jí ani její délka, která přesahuje hranici jedenácti minut. Zbytek „Faellesskab“ toto drobné zakolísání bohatě kompenzuje a celou desku tak znovu vytahuje vysoko nad průměr. 

Melodický black metal má mnoho tváří. Ole Pedersen Luk preferuje tu skromnou, minimalistickou, leč emocionálně vypjatou. Oleho vývar neobsahuje mnoho ingrediencí, přesto je poctivě hustý, že by v něm i lžíce stála. Mám rád, když black metal rezonuje v posmutnělých tóninách a přitom stále zůstává black metalem prostým jakéhokoli kýče. Přesně takoví jsou AFSKY. Na jedné straně rozezní melancholickou strunu, na té druhé pořád pilně kují černý kov. Osobně mi nevadí, že „Faellesskab“ nepřináší mnoho změn, stále je to propracovaná a emocemi napěchovaná nahrávka. A pokud AFSKY za dva-tři roky zase vydají podobnou, budu ten poslední, komu to bude vadit.