Ačkoliv jsem nikdy nebyl a asi ani nebudu cílovou skupinou této kapely, na její nové album jsem byl poměrně dost zvědavý. Když jsem zhruba před dvěma lety recenzoval to předchozí „Descent“, neodpustil jsem si pokus predikovat další hudební vývoj ORBIT CULTURE. Očekával jsem postupné tání hutného kytarového zvuku a jeho provonění parfémem chytlavých melodií. Tedy ne, že by se o ně čtyřčlenná švédská kapela nesnažila, ale zvukově zde žádný posun směrem k mainstreamu nezaznamenáváme.
Z jednoho pohledu je to tedy opět ta dynamiky prostá koule, který vám vymlátí díru do hlavy a zbytečně tak s podporou studiových steroidů tlačí na pilu. Navíc si tady ještě užíváme jednu z populárních ingrediencí poslední doby – občasné zvýraznění basů kopáků za účelem zvýšení intenzity toho či onoho momentu. Podobnou „radost“ jsem si nedávno užil i během poslechu posledního alba LORNA SHORE a v podobném duchu to probíhá i na pátém albu ORBIT CULTURE. Chápu, že průměrný bluetooth reproduktor to patřičně „naspeeduje“, ale jinak jsem k podobným studiovým hrátkám spíše skeptický.
Dost však ironie, věnujme se raději těm pozitivním stránkám „Death Above Life“, protože i letos jich je více než dost. Skupině stále nevysychají dobré nápady a ani energie k jejich transformaci ve funkční skladby. Pravda, občas se už trošku recyklují některé momenty a občas to zajde až příliš daleko jako v případě písně „Inside The Waves“, kde se Švédové až srdnatě pokouší navazovat na hitovku „From The Inside“ z předchozí desky. Pakliže toto pro vás stále nepředstavuje nějak zásadní problém, album si zajisté užijete naplno.

Začíná totiž velmi svižně – těžkotonážním kusem „Inferna“, který dává jasně najevo, že ORBIT CULTURE nehodlají ze svého hutného groove metalu uhnout ani o píď. Výrazný chlapácký nápěv v refrénu taktéž prozrazuje, že i v ostatních atributech tvorby skupiny prozatím zůstává vše při starém (dobrém). Že skupina hodlá ještě přidat obrátkách, dokazuje hned následující „Bloodhound“. Takto nasupenou skladbu bychom možná nenašli ani na předchozím albu a za mě je tato ostrá jízda jednou z nejvýraznějších položek letošní kolekce. Ten duch starších FEAR FACTORY se i zde v různých intenzitách neustále navrací a troufám si tvrdit, že možná tak trochu i záměrně.
Švédská kapela tak pro mě i nadále představuje modernější a „metalovější“ inkarnaci amerických nestorů groove metalu. Jejich vrcholná díla byla postavena na výrazném střídání tvrdých vokálů a melodických refrénů. V tomto ohledu ORBIT CULTURE nejdou až tak daleko, přesto je mohutným pilířem i jejich tvorby zapamatovatelný a úderný refrén či nosný motiv. Snad s výjimkou již zmiňované vypalovačky „Bloodhound“ se každá zde zastoupená skladba může pyšnit lehce zapamatovatelnou melodií. Prozrazují to mimo jiné i refrény kousků jako „The Tales of War“, která je jasným koncertním příkazem k synchronizovanému vytleskávání anebo titulní „The Storm“, jež ve své ústřední melodii překvapí lehkou koketerií s punkrockovou přímočarostí.
ČTĚTE TAKÉ

ORBIT CULTURE - Descent
Nejpozději od 18. srpna minulého roku, kdy vyšlo švédským ORBIT CULTURE album „Descent“, je nad slunce jasné, že si tato kapela z města Eksjö hodlá vynutit klasifikaci rovnou do první metalové ligy. Tedy ono to bylo zjevné už i předtím, to když předchozí počin „Nija“ nabídnul precizně vyváženou směs tvrdého metalu, chytlavé melodiky a velkolepé produkce. K tomuto bodu ale skupina vlastně postupně a zcela evidentně směřovala už počínaje svým debutem „In Medias Res“ z roku 2013.

ORBIT CULTURE - Descent
Nejpozději od 18. srpna minulého roku, kdy vyšlo švédským ORBIT CULTURE album „Descent“, je nad slunce jasné, že si tato kapela z města Eksjö hodlá vynutit klasifikaci rovnou do první metalové ligy.
První poslech z nahrávky nebyl nikterak valný, to přiznávám. Jako by se skupina nikam neposouvala a jen spoléhala na to, co bylo tak úspěšně v roce 2023. Možná na tom i bude díl pravdy, ale faktem také zůstává, že Švédům se ze svého pojetí podařilo vydolovat desítku dalších podařených skladeb, které místy i přes zjevné citace vlastní tvorby mají stále daleko k pocitu vlastního vykrádání. Naopak, jsou tu již zmiňované překvapivé a svěží písně. Tempo nahrávky vykazuje solidní dynamiku, což bohužel neplatí pro její zvukový kabátek. Valivé skladby jako titulní „Death Above Life“ anebo „Hydra“ mají slušnou sílu a fungují i jako pevný můstek mezi těmi rychlejšími. No a ten „cajdák“ v závěru? A jsme zase u těch FEAR FACTORY! Netuším, jestli tento recept zafunguje i příště, ale protentokrát si vlastně nemám moc na stěžovat. Ta deska mě i přes počáteční skepsi začala bavit a daří se jí to opakovaně.