JAY KELLY
Jay Kelly by si přál být zpovědí, osobní reflexí i reflexí samotného Hollywoodu, ale při snaze útočit na divákovy emoce se odhaluje spíše samoúčelná ukecanost, patos a kýč. Na Baumbachovu Manželskou historii se to nechytá ani omylem.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Jen nerad bych si dopředu dělal alibi, ale říkám narovinu, že psát recenze na každou další desku kapely, jakou jsou REVOCATION, je poměrně tvrdým oříškem. Tohle rozhodně není ten případ, kdy je nahrávka nudná anebo rovnou špatná a vy nemáte moc co psát, pokud si nechcete trénovat ostrovtip na jejím sestřelu. Americká skupina totiž už po léta vykazuje velmi dobrou formu, a to bez výraznějších výkyvů jakýmkoliv směrem. Když jsem se na tomto místě zhruba před 7 lety vyjadřoval v podobném duchu na téma alba „The Outer Ones“, už tehdy jsem věděl, že každá další nahrávka této skupiny bude probíhat asi v podobném duchu.
Tedy když vyloučíme předpoklad, že by kapela kvalitativně zakopla, což, přiznejme si, by bylo dost nečekané. Nestalo se to ani letos, ale to už je z té úvodní omáčky snad jasné. Další jistotou jsou rošády v sestavě, které se dějí prakticky mezi každou další řadovou deskou. Prakticky jediným zakládajícím členem zůstává David Davidson, na němž tak leží celé tvůrčí břímě. Basák Ash Pearson už v sestavě REVOCATION figuruje desátým rokem, takže i zde se dá hovořit o stabilním členovi jinak turbulentní soupisky této americké skupiny.
Jedno se však v jádru rozhodně nemění, a tím je hudební náplň této recenzované desky. Jak už je u této formace zvykem, bere se všemi hrstmi hned z několika různých metalových rezervoárů převážně extrémnějších chutí a nechybí ani nápadná příchuť hc. Ve zkušených Davidsonových rukou se tyto vstupní materiály mění v atraktivní koncové výrobky, možná až překvapivě pestrých tvarů a barev. Američané opět využívají všechny přednosti, které jim nabízejí jak death metal, tak hardcore anebo thrash metal. Výsledkem je opět dobře fungující fúze těchto a několika dalších extrémnějších proudů.

Nakonec však přeci jen registruji i nějaké ty změny či revize od poslední desky „Netherheaven“ z roku 2022. Subjektivně mi přijde, že zde nacházím trochu více kontrastů ve smyslu rychlé smrště vs. klenutá kytarová sóla. Na těch si obzvlášť letos dala skupina záležet. Nezřídka vyšperkují povětšinou nabroušené a ostré skladby, aby je pak doslova pozvedly do výšin. Svému rozhodně napomáhají i hostovačky spřátelených hudebníků. Na albu jich najdeme hned několik a vesměs působí oživujícím dojem. Duet Davidsona s Travisem Ryanemem z CATTLE DECAPITATION v „Confines of Infinity“ pak svojí synergií dvou extrémních avšak zároveň rozdílných metalových vokálů žene tuto skladbu vpřed, aby ji pak ke konci ještě vyšperkovalo jedno z těch slušivých sól, o nichž byla už zmínka.
Z ranku překvapivých, neřkuli přímo nečekaných, je pak participace izraelského jazzmana Gilada Hekselmana ve skladbě „The All Seeing“, která i díky jeho významnému příspěvku do její celkové nálady zůstala jako jediná na albu bez vokálů. Ono už bohatě stačí slyšet Hekselmanovo nadpozemské sólování za asistence zemitého „podkladu“ riffující kytary. Tato kompozice zároveň trochu připomene počínání takových PLINI a rozhodně byste něco podobného na starších nahrávkách REVOCATION hledali jen marně.
ČTĚTE TAKÉ
REVOCATION - The Outer Ones
Na amerických REVOCATION lze ocenit mnoho věcí, a jednou z nich rozhodně je uchopení v podstatě provařených metalových ingrediencí a způsobilost z těchto v pravidelných intervalech konstruovat velmi slušné žánrové desky. Je tak v zásadě úplně jedno, kterou si od nich poslechnete jako první a přestože se nedá tvrdit, že se skupina jen tupě opakuje, umí perfektně zamaskovat fakt, že nic moc nového nepřináší. Zamaskovat asi není ten nejlepší výraz...
REVOCATION - The Outer Ones
Na amerických REVOCATION lze ocenit mnoho věcí, a jednou z nich rozhodně je uchopení v podstatě provařených metalových ingrediencí a způsobilost z těchto v pravidelných intervalech konstruovat velmi slušné žánrové desky.
Davidson zkrátka ví, že když se bude držet svého kopyta, tak to fanoušci ocení, ale že to zároveň může být i rychlá cesta do slepé uličky. Tedy za předpokladu, že by propadnul líné rutině, který by s jeho talentem utáhla ještě několik dalších nadprůměrných desek. To se ale evidentně (ani) letos nestalo. Způsob, jakým tuto extrémnímu metalu zasvěcenou kolekci namíchal, přináší opět kýžený výsledek. Výsledek v podobě svižně se poslouchající desky, která i ve svých jasně daných žánrových limitech nabízí příjemně pestrou hudební náplň.
REVOCATION si neochvějně jedou to svoje, a přitom stále dokáží držet prst na tepu doby.
8 / 10
David Davidson
- kytara, vokály
Ash Pearson
- bicí
Alex Weber
- basa
Harry Lannon
- kytara
1. New Gods, New Masters
2. Sarcophagi of the Soul
3. Confines of Infinity (feat. Travis Ryan of Cattle Decapitation)
4. Dystopian Vermin
[video]
5. Despiritualized
6. The All Seeing (feat. Gilad Hekselman)
7. Data Corpse
8. Cronenberged (feat. Jonny Davy of Job for a Cowboy)
9. Buried Epoch (feat. Luc Lemay)
New Gods, New Masters (2025)
Netherheaven (2022)
The Outer Ones (2018)
Great Is Our Sin (2016)
Deathless (2014)
Revocation (2013)
The Hive (SP) (2013)
Teratogenesis (EP) (2012)
Label Showcase - Relapse Records (split) (2012)
Chaos Of Forms (2011)
Pull The Plug (SP) (2011)
Existence Is Futile (2009)
Empire Of The Obscene (2008)
Summon The Spawn (EP) (2006)
Datum vydání: Pátek, 26. září 2025
Vydavatel: Metal Blade Records
Stopáž: 44:25
-bez slovního hodnocení-
Jay Kelly by si přál být zpovědí, osobní reflexí i reflexí samotného Hollywoodu, ale při snaze útočit na divákovy emoce se odhaluje spíše samoúčelná ukecanost, patos a kýč. Na Baumbachovu Manželskou historii se to nechytá ani omylem.
Kanaďané mixují několik stylově blízkých přístupů, dominantní je riffová razance připomínající starší GOJIRA, do toho brutálnější death polohy s až disonantními prvky a nakonec i melodicky vláčné pasáže. Technické, agresivní, ale i temně atmosférické.
Na obale smrtka, mrtvoly, hroby, mlha. Na nahrávce tíživý death/doom, hluboký chrapot a malebný ženský zpěv. Nic nového v království pochmurném, ale poslouchá se to velmi dobře. Po dvou EP by si tihle Bavoři mohli konečně najít čas na plnohodnotné album.
Britské trio po barevně divoké předchozí desce "Blossom" přichází s důrazně metal/metalcore produkcí. Tentokrát se to hrne přímočařeji vpřed, ubylo melodií i mathcore divokosti. Ale švih a tlak PUPIL SLICER neztratili, takže stále kvalita.
Nejlepší deska od dob „Exit“ – a to je pro ROTTEN SOUND ta největší možná pochvala. Prakticky neustále se sype, zvuk je šťavnatý a celek působí jako sonická střela. Sympatické; tímto se vracím i k předchozím deskám.
Výtečný progressive/tech death metal. VOIDCEREMONY potěší jak staromilce, kteří přísahají na kultovní milníky od ATHEIST, tak střední třídu, která sází na pozdní DECREPIT BIRTH, tak i nováčky, kteří nadšeně naskočili na vlnu iniciovanou BLOOD INCANTATION.
Tak co chcete slyšet? Že ROTTEN SOUND prostě pod své standardy nejdou? A tentokrát jim k tomu stačí pouhých necelých 10 minut. Minialbum, které z jejich pohledu moc nového nepřináší, ale jako další munice pro explozivní grindovou palbu bohatě postačí.





