Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Co si tak pamatuji, a že už tedy něco pamatuji, tak společností neustále rezonovaly mezigenerační tenze. Spory mezi nastupujícím a starším pokolením ovlivňují volební kampaně, pohánějí takzvané kulturní války a propisují se i do dalších oblastí našich životů. Tyto leckdy zbytečné a uměle živené střety jsou mi z duše nesympatické, ale přesto si neodpustím na nich postavit toto pojednání, tematicky se pohybující někde na pomezí koncertního reportu a úvahy.
Festival pyšnící se přívlastkem „old school“ musí logicky přitahovat především interprety s větším počtem křížků na krku a možná i jen vzpomínající na dávné časy svého tvůrčího zenitu. Jak však ukázalo i letošní klání, žádná bohapustá přehlídka archiválií se nekonala. Dokonce se dá říct, že poměr mladých kapel vůči těm, řekněme že služebně starším byl velmi příznivý ve prospěch čerstvé metalové krve. Jestli o něčem vypovídá zájem mladších hudebníků o tradiční formy metalové muziky, tak si zde určitě nevystačíme s tvrzením o aktuálním a krátkodechém trendu. Žádný hromadný úprk mladých směrem k osmdesátkovým formám tvrdé muziky v tom však nehledejme. Jedná se stále o minoritu v rámci minoritní scény, ale i tak bylo příjemné a hlavně optimistické vidět prohánět se později narozené hudebníky po píseckém pódiu, jak se snaží navodit atmosféru panující v 80. letech anebo alespoň jejich vlastní představu o dění v časech, které v žádném případě nezažili na vlastní kůži.
Mexičtí PHANTOM s frontmanem J. C. Garcíou, narozeným v roce 2005 (sakra, vždyť to už jsme provozovali tento web!) byli snad nejmladší letos hrající formací v Písku. Ve 20 letech lze očekávat hlavně nekompromisní a sveřepý přístup a toho jsme také byli svědci. Inspirace vrcholným obdobím thrashových titánů z 80. let tady byla zjevná a dá se časem očekávat, že začne přibývat i více vlastní osobitosti. Skupina předvedla ostrou show, avšak v sobotním večeru se nakonec našly i energičtější bandy. Čtveřice z mexické Guadalajary je však typickým představitelem větve mladých kapel, které velmi okázale vzývají duchy starých časů.
EVILCULT hrají na festivalu Thrash Nightmare XII
Že si na svou tour Evropou, která došla zakončení právě v Písku, vybrali za parťáky brazilské EVILCULT nemůže být náhodou. Skupina s velmi podobným přístupem už na scéně působí o pár let déle a také to bylo znát. Fantastická, velmi živá pódiovka zaměstnávala všechny smysly fanoušků. Energická a (jak jinak) na prastarých thrashových tradicích postavená muzika se ve studiové tvorbě této čtveřice hlavně na aktuálním albu „Triumph Of Evil“ transformuje do velmi svébytné variace na téma toho, co už tu dávno bylo a dává nanejvýš zajímavé vyhlídky do blízké budoucnosti. Nabuzená a energií sršící skupina předvedla na festivalu vystoupení, které asi nejvíce evokovalo koncertní prkna ze zhruba poloviny předposlední dekády 20. století. Pokud se v píseckém sále našel někdo, kdo i přesto musel řešit nepůvodnost počínání Brazilců anebo si pro sebe mumlal něco ve stylu „tohle už tu dávno bylo, tak proč zase?“, tak se asi toho večera nacházel na nevhodném místě a zároveň možná nepochopil anebo nechce pochopit životní cykly (nejen) v metalové muzice.
Zvykli jsme si už na to, že některé vlny se periodicky vracejí a to často i po mnoha letech. Ochota navracet se k metalovým kořenům je jednou z nich. Dá se nad tím kroutit hlavou, když člověk uváží ten mohutný vývoj metalové muziky hlavně v 90. a nultých letech, ale dá se zároveň i namítnout, že tento vývoj leckdy upozadil mnohými vzývanou „pravou podstatu metalu“. Jestli touto podstatou má být dělání randálu, týrání kytar, mlácení do bicích a řádění na pódiu, tak touto optikou mladé kapely nechytají žádné módní vlny. Jen prostě hrají muziku, jež je nejbližší jejich naturelu a životnímu přístupu, v tomto věku naprosto přirozenému.
A to v různé míře platilo i pro další představitele spíše mladší metalové garnitury. Belgičtí VIOLENT SIN jsou typickým příkladem energické a dravé kapely, která po nástupu na pódium ihned opanuje dění. Stačí ji k tomu podle starých receptů namíchaná směs thrash/speed/black-u a arsenál solidních skladeb, byť z prozatím pouze jediného alba. To samé v bledě modrém pak představují letošní náhradníci (namísto vypadnuvších VOID) MORBYDA. Kapela z německého Lipska má venku ještě horké album „Under The Spell“, jež vyšlo letos v červnu. Skupina otevírala sobotní program, kdy tradičně ještě „dospávající“ publikum v nevelkém množství příliš nespolupracuje, ale nižší intenzitou očekávání z hlediště se nenechala odradit. Dravá a hbitá pódiová prezentace plně souznila s hudební náplní, které dominovaly ostrá tempa a záliba v košatějším kytarovém riffování. Jejich pojetí tradiční formy metalu mi ze studiové nahrávky přijde svěží a nejinak je tomu v její živé prezentaci.
MORBYDA - nadějná banda z německého Lipska
Perfektní a možná i jeden z nejlepších setů předvedla další německá kapela v soupisce - dortmundští VULTURE. Zkušená sestava, náležící z pohledu tohoto článku spíše už k těm ve „středním“ věku. Opět plno pohybu, střídání pozic, neustálé přebíhání a skladby neúprosně pádící vpřed. Jestliže některý ze čtrnáctky vystupujících naplňoval pojem Thrash Nightmare, tak to byla právě tato pětičlenná formace! Podobně mohu poreferovat i o našincích REFORE. Věkem pořád ještě mladá kapela, ale zkušenostmi jsou to už ostřílení borci, kteří navíc sbírali ostruhy i v německém Wackenu. Tam jim (a nejen jim) sice počasí příliš nepřálo, ale i tuto zkušenost pánové jistě již brzy zúročí pozitivním způsobem. Nelehký úkol celou akci v pátek odpoledne odstartovat skupina neošidila a odpálila svůj standardní set, což v tomto případě znamená explozivní thrash metal ve vysokém nasazení.
Mladá generace i soudě dle dění na píseckém pódiu pomyslný štafetový kolík svírá pevně a neohroženě s ním pádí vpřed. Je potěšitelné vidět a hlavně slyšet, že i historické formy metalové muziky nacházejí stále nové generace oddaných následovníků, kteří jejich odkaz nejen že pečlivě a uctivě udržují, ale jeví snahu tento i dále rozvíjet. Chápu, že pro mnohé metalové posluchače tyto kapely zůstanou jen plagiátory, pokud nebudou přímo obviněné z trendařství, ale zastávám názor, že příliš mnoho „moderny“ dokáže být taktéž úmorná nuda.
A jak si ve srovnání s mladými dravci počínali ti, kteří už tak nějak z principu mají „nárok“ na obstarožní hoblování? Old-school set avizovali polští DRAGON. U nás možná ne tolik známé jméno, u našich severních sousedů však legendární banda, pamatující ještě hraní metalu za železnou oponou. Dvojice členů původní sestavy – Adrian Frelich (vokály) a Jarek Gronowski (kytara) byla doplněná dvojicí mladších hudebníků, takže ani v tomto případě nemůžeme hovořit o plně veteránském uskupení. Skladby se však hrály výhradně ty s přívlastkem historické a byl to exkurz, který trochu zpomalil dynamiku rozjetého pátečního večera. Časté střední tempa a deathové ozvěny jasně prozrazovaly, že skupina na pomezí 80. a 90. let koketovala s tímto žánrem.
Když se veteráni obklopí mladšími muzikanty - DARKNESS
I němečtí DARKNESS jsou na tom se sestavou podobně. Staré páky doplňují mladší hudebníci a skupina tak po různých peripetiích a pauzách zejména v nultých letech opět plně funguje a vydává i desky. Generační soužití na pódiu funguje v tomto případě jako dobře promazaný stroj. Nepřestává v tom být energie i upřímný zápal pro věc, divokost a nespoutanost jako například v případě EVILCULT však už od takovýchto kapel čekat nemůžeme. Je v tom zároveň i silný kus rutiny a mazáctví, ale tyto sami o sobě ještě neznamenají přehrávanou nudu. Byť to k ní samozřejmě může v podání zkušených kapel velmi lehce sklouznout. Aby se tak nestalo však stačí vlastně málo – spontánní projev i kontakt s publikem, o který se nestarají jen „mlaďoši“ v sestavě, ale i mazáci si odpracují to svoje a tím máte vlastně vyhráno.
Zcela jinou, a dá se říct že samostatnou kategorii pak tvoří uskupení sdružené kolem veterána amerického thrash metalu - Katona de Peny. Vystoupení jeho HIRAX jsou vždy spíše hodně veselou party, než regulérním koncertem a nejinak tomu bylo i na Thrash Nightmare. Nevím, kde tento chlapík s šestí křížky na krku bere tolik energie a kondice, ale po píseckém pódiu lítal jako mladík, neustále udržoval kontakt s publikem a když si potřeboval vydechnout, spustil nějakou průpovídku tak, aby i v těchto chvílích udržel komunikační linku s fanoušky. Katon de Pena je metalové perpetum mobile. Baví fanoušky svým energickým vystupováním, pro které bere palivo právě od dobře se bavících fanoušků.
Koncerty HIRAX jsou vždy velkou party
Jedna z těchto zasloužilých kapel se na píseckém pódiu i, zdá se že provždy loučila s fanoušky. Italští NECRODEATH se rozhodli po čtyřech dekádách ukončit svoji činnost a vystoupení na tomto festivalu byla jednou ze zastávek jejich rozlučkového turné. Skupina svojí mixturou thrash/death a groove metalu, ve které není nouze o rytmické zvraty a střední tempa byla tak trochu černou ovcí v pořadí dvanáctého klání pod hlavičkou Thrash Nightmare. Fanoušci jsou zde zkrátka nakalibrovaní na trochu jiné formy thrash metalu a dali to znát. Zkušená kapela se však poloprázdným hledištěm nenechala zlomit a odehrála velmi důstojné vystoupení.
Tak trochu mimo vymezení tohoto článku stojí jedna „mladá“ kapela, tvořená zkušenými harcovníky. Řeč je samozřejmě o mezinárodní sestavě HELLBUTCHER, vedené nezdolným Perem Gustavssonem (ex-NIFELHEIM). Závěrečná a bez diskuze i vrcholná banda druhého hracího dne vlítla na pódium jako ty eskadry mladíků několik hodin před nimi a rozhodně se ve srovnání s o generaci mladšími muzikanty nehodlala nechat zahanbit. Doposud jediné album této pětice v sobě implementuje všechny extrémní formy metalu 80. let s produkčními možnostmi 21. století. Jestliže by se z odstupu o takto seskládané sestavě a tvorbě dalo hovořit jako o vykalkulovaném produktu, jeho přenesení na pódium tyto spekulace muselo jasně vyvrátit. To klišé, ty pózy, to všechno k tomu patří a tady to bylo do dokonalosti dotažené divadlo.
HELLBUTCHER - mladá kapela starých harcovníků
Jsem si vědom tematického omezení tohoto článku, týkajícího se především jisté specifické metalové scény, ale některé jevy a principy jsou obecně platné napříč všemi směry kovové muziky a tak se i díky dění na dvanáctém ročníku festivalu Thrash Nightmare dá spokojeně prohlásit, že mladá metalová generace žije a prosperuje, a to nejen na pódiu! Dravé a energií sršící kapely to v Písku jasně předvedly v některých případech (EVILCULT) až vynikajícím způsobem. Symbióza se „zasloužilými“ bandami v soupisce pak ukázala na letošní velmi dobře namíchanou dramaturgii akce, která se drží jasně undergroundového ducha, ale nebojí se ani „větších akcí“, viz. exklusivní evropská show HIRAX. Když vyjdu z faktu, že v kategorii kapel 50+ je stále kde brát, vyjadřuji hlavně víru a přání, ať nám i v dalších ročnících přibývají nová, dravá a hlavně neokoukaná jména!
Leitmotivem "Padlého krále" je návrat Mirka Spilky za mikrofon a to, že CALIBOS ještě stále dokážou natočit pořádné heavymetalové album. Občas to není úplně originální, občas trochu jednodušší (sic!), ale je to prostě nový CALIBOS a to je, oč tu běží!
Když se v Austrálii rozdávaly surfy, DEPRAVITY nejspíš chyběli. Nebrázdí vlny, ale poctivý technický i brutální death metal. A pokud bych měl letos doporučit ukázkovou řezničinu, bez váhání volím právě album „Bestial Possession“.
Hned při prvním poslechu mě napadlo, že si Garry Brents stojící za projektem SALLOW MOTH vzal za vzor BLOOD INCANTATION. V deathových polohách je ale brutálnější a všechny ty až artrockové vlivy jsou naopak méně okázalé. Dělá to trochu jinak ale výborně.
Můžeme o tom vést spory, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je asi tak všechno, co se s tím dá dělat. Toto je nejzábavnější sedmipalec roku 2025 v této i jakékoliv jiné galaxii. Pouštím kdykoliv je mi smutno.
Jorgos Lanthimos a Jerskin Fendrix jsou sehrané tvůrčí duo a hudba k filmu Bugonia je stejně znepokojivá jako samotný snímek, místy dokonce děj doslova tlačí vstříc neodvratné záhubě. Pro milovníky jejich tvorby naprostá povinnost!
Původně jsem chtěl nové MASTER´S HAMMER, jakkoliv jsou nakonec chytlaví, zpochybnit s tím, že by bývalo lepší vydat je jako AIRBRUSHER. Jenže pak jsem si AIRBRUSHER pustil znovu a... počkat? Takže nakonec podepisuji bez ohledu na to, až jak František.
Rottingchristos šéfopulos albumos čerstvos! Opäť nezávislý počin, voľne k šíreniu. Hutná polhodinka neprináša nič nové, spočiatku sa recykluje, neskôr prídu rytmy a nálady, vďaka ktorým to neznie len ako odpad z RCH. Príjemná vec k zimnému slnovratu!
