Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Ungdomshuset je autonomní kulturní a komunitní centrum v severozápadní části Kodaně, kde se mimo jiné odehrával i kultovní death metalové svátek nazvaný Kill-town death fest. Já tu jsem na první den festivalu Grindcore Family Weekend. Nenechte se ale zviklat jménem. Dřevně grindcorových kapel tu opravdu moc není.
Začíná se vlastně poměrně netradičně, jednočlenným noisovým projektem USNU?. Maestro Obstík se stolem, na kterém má rozložené efekty, smyčky a červený telefón, dává hned na úvod tři skladby. Dost netradičně mezi jednotlivými skladbami vysvětluje o čem jeho „písničky“ jsou, takže slyšíme třeba příběh o tom, jak chtěl být vždy rockovou hvězdou, ale rodiče mu nikdy nekoupili metalové elasťáky s jaguářími vzory. Závěrečný vál, ve kterém Obstík telefonuje Satanovi do pekla, vlastně výmluvně komentuje to, čím USNU? je. Na poměry harsh/noise stylu jde o velmi zábavou performance, ve které se do sebe vpíjí naprosto syrový a nekompromisní zvuk, ve kterém se jako nástroj využívá i hračka malého stolního fotbalu. Má to současně ale i nadhled, teatrální přesah, potřebnou brutalitu, nápad i smysluplnou „grindovou“ délku setu.
Druhou kapelou jsou švédští SUTURE z nedalekého Malmö. Kapela ve složení kytara, bicí, basa, vokál a noisař se stylově pohybuje někde na hranici grindcore a d-beatu s mnoha harshnoisovými plochami, které jsou integrální součástí skladeb. Švédi se sympatickou blonďatou zpěvačkou Joss ve svém středu to nepřehání s rychlostí, většinou se jedou střední tempa. Noisecorové elementy jsou tu vlastně celkem decentní. V klubu už je celkem plno a rozjíždí se první strkanice v kotli.
Trojlístek nazvaný ACCURST, taktéž z Malmö, tu následně hraje první koncert. Jedná se o drť oldschoolových metalů od death metalu až někam k dřevnímu thrashi. Samozřejmě to hrají teenageři – snad krom bubeníka, který vypadá, že mu možná už bylo i dvacet. A já to miluju. Zase ta telecí esence a nadšení z prvního koncertu, atmosféra těchto koncertů je nepřenositelná. A ačkoliv to kluci berou vážně a muzikantsky je to velmi důstojný první koncert, snaží se svoje minuty na festivalu i patřičně užít. Skvělé, že organizátoři podobným kapelám dávají i celkem dobré časy.
Po nich nastupuje plzeňská dvojčlenka. LILIxELBE se formálně stále hlásí k powerviolence, ale nové písničky jdou velmi spěšně směrem chaotický technický grindcore nálet s prvky mathcore ve stylu třeba takových GUILT DISPENSER. Powerviolence je to rozhodně nepravidelnou stavbou skladeb a nerespektováním pravidel. Poté, co se z trojice stala dvojice, se stabilizoval i živý zvuk a kytara hnaná přes dva aparáty má dostatečné spodky. Naživo masakr, ve kterém je namleto vše, co na extrémní hudbě miluju. Zas a znovu mě baví sledovat nejen hudební dění, ale i neverbální komunikaci, kterou dvojka Petr a Miroslav mezi sebou má.
Po nich nastupuje dánská omladina RÅDDEN REKTALVÆSKE. To je hodně zvláštní kapela. Mnozí členové také v teenage věku. Ačkoliv ACCURST tu měli první koncert, tady je ta nervozita ještě větší. Už při zvukovce tu jsou školácké chyby, nicméně to, co tu nechybí, je nadšení. Gore tématika, pouštěná intra, saxofonová vložka a opravdu velká koncertní nadrženost z kapely přímo cáká. Zajímavé je, že třeba zpěvák má zajímavé extrémní rejstříky, bubeník na tom není technicky zle, ale prostě to nějak nefunguje dohromady.
Následuje slovenská klasika ve složení pila, basa, bicí a zpěv, která to sem prostě přijela rozkopnout. Neúnavně koncertující kvarteto SEDEM MINUT STRACHU je dalším z velmi intenzivních setů na Grindcore Family weekendu. Noisecorová sedmiminutovka se stává během produkce čím dál tím víc legendární. Zahrnuje pád basáka z podia na záda i pád zpěváka do mého objektivu. Jednoznačně nejdivočejší koncert večera, nepočítám-li velmi explozivní závěrečnou afterparty.
Po nich nastupuje na scénu japonský projekt SPACE GRINDER posilněný o bicí, které zajišťuje Jan ze SEDMI MINUT. Co jsem slyšel, tak každý koncert na jeho Evropském tour je trochu jiný. Zásadní je délka, kterou překoná jen málokdo. V Praze před pár dny hrál snad jen dvě minuty. Pak jen zaklapl počítač a odporoučel se. Nyní je to delší. Dánský set je směsicí drone industriálu a noisu. Současně jde říci, že valivé plochy podpořené bicími a vokálem mají i výrazně citelnou éterickou složku. Celá performance noisové legendy z města Matsuyama končí v publiku, do kterého se na konci setu hlavní aktér rozebíhá a následně si vytváří osobní prostor zběsilým tancem se stojanem na mikrofon nad hlavou. Úplný závěr je natolik frenetický, že ze stolku, na kterém se nacházel počítač, zůstávají jen trosky.
Závěr je takové intro na Vánoce. ANUS ANAL ANGREB je tematicky štedrovečerní kapela. A to je jediné, co mohu říci s jistotou, protože hudebně vůbec netuším, co se na závěr prvního dne Grindcore Family Weekendu vlastně dělo. Směsice hardbase a hrubého techna protínaly podivné kytarové riffy a chrochtání, ale vlastně to všechno bylo úplně jedno. Důležité bylo to, že do lidí se pouštěl umělý sníh, všude bouchala konfetová děla, bublifuky jely naplno a do lidí se naházela plastová nafukovací zoologická zahrada. Kapela převlečená za vánoční stromky zmutované s elfy byla už jen takový dokreslující prvek. V publiku se strhl absolutní mayhem, který byl super prvních deset minut, ale dále šel snášet velmi těžce, protože zvuk byl tak nahlas, že všem krvácely uši i v případě, že jste si do nich nacpali roli toaletního papíru. Atmosféra ale vlastně boží.
Čelistka Jackie Perez Gratz si na novém albu neuhlídala stopáž. Přestože se jedná o zajímavou a vlastně i originální směsku doom/post stylů efektně okořeněnou violoncellem, doposlouchat tohle album je náročné. Zbytečně rozvleklé a vokál je bída.
Neurvalá, rozbouřená, turbulentní deska od stonerové bestie, jejíž drásání je nezaměnitelné. Po šesti letech se vrací s další vlnou bolavé, valivé, špinavé a o Mattův drásavý vokál opřené hudby. Oslava riffu, oslava houževnatosti a síly unést těžké kříže.
Syrový živák z ojedinělého vystoupení Marcela Novotného letos v květnu v Brně, jenž však asi nebude mít potenciál oslovit mnoho jiných, než těch, kteří se koncertu zúčastnili. Kdyby Pípa místo toho se stejným programem objel republiku, udělal by asi lépe.
Italové GIOBIA, dnes vlastně legenda psychedelického rocku, odpálili své osmé album razantně, aby se postupně zahalili elektrizující mlhou a svou space rock psychotickou instrumentaci dovedli až k snovým imaginacím. Nutno poslouchat se zavřenýma očima.
Příjemně svěží koktejl stoner/grunge základu s progresivnějšími vlivy. Ne zrovna jednoduchý stylový mix zvládají Němci na výbornou. Je to jako boj depresivní prázdnoty s optimistickým nadhledem a občas až veselým sólovým křepčením.
Truchlivý a zdrcující manifest funerálního doom metalu. Dlouho jsem v tomto žánru neslyšel nic, natož dobrého, tak je můj úsudek možná trochu neobjektivní, ale má to všechny potřebné ingredience pro tento žánr a k tomu navíc vyvedené melodie plné bolesti.
Transcending Obscurity tentokrát žádnou extrémní obskurnost nepřinášejí. Nálož tradičního a hutného death metalu však taky potěší. Obzvláště v případě, že to patřičně šlape a hnětá. A to teda v případě této bandy z New Yorku rozhodně platí!
