V posledních dvou až třech letech se na našich stránkách znovu pravidelněji setkáváte se švédským death metalem. Většinou se bavíme buď o výtečných, nadprůměrných záležitostech, nebo minimálně o dobře odvedeném žánrovém standardu. Těm průměrnějším či vyloženě slabým kusům zde až na výjimky moc životního prostoru neposkytujeme. Jednak jich moc nevychází a zároveň je lepší raději upozornit na lepší desku, než tu zbytečně ztrácet čas ponižováním slabých. RIBSPREADER jsou zavedenou kapelou, věrně sloužící žánru už více než dvacet let. V jejím středu se nenachází nikdo jiný než Roger „Rogga“ Johansson, oddaný žánrový průkopník, který současně drží světový rekord v počtu kapel, do kterých aktivně přispívá. To číslo nebude daleko od pěti desítek. Z těch nejzajímavějších jmenujme třeba PAGANIZER, REVOLTING nebo právě RIBSPREADER. Pro nahrávání už jedenácté řadovky „As Gods Devour“ se hlavní principál rozhodl o radikálnější obnovu sestavy, když místo delší dobu sloužícího dua Kling/Nordberg přizval do studia Jona Rudina a Håkana Stuvemarka. Oba dva jmenovaní shodou okolností sdílejí stejnou sběratelskou posedlost jako „Rogga“, když každý z nich působí v nejméně deseti dalších kapelách. Pojďme se tedy společně poslechnout, jak to dopadne, když se ve studiu sejdou tři workoholici.

Možnosti jsou v podstatě dvě. Buď se dočkáme oné pověstné „tradiční a dobře odvedené práce“, o které tu v případě předešlého alba „Reap Humanity“ vcelku oprávněně psal kolega Dalas, a nebo padne kosa na kámen v podobě odbytého a pro samý spěch zcela nedopečeného díla, o kterém tu dnes budu referovat já. Přiznám se, že zcela určitě nesleduji všechny Johanssonovy projekty, ale troufám si konstatovat, že ty nejhlavnější z nich zcela určitě ano. A činím tak pravidelně. I při svém nesmyslném vytížení tenhle člověk dokáže pravidelně připravovat slušné desky, zásadně neobjevuje Ameriku (a už vůbec ne Švédsko), ale většinou doručuje vcelku zábavný a místy dokonce i sympaticky hitový materiál (viz jeho práce s PAGANIZER či EYE OF PURGATORY). Výtvory s jeho pečetí jsou samozřejmě napěchované žánrovým klišé až po strop, pravidelně objevujete vycpávky, ale stejně tak snadno narazíte na sice nenáročnou, leč podařenou skladbičku. To je celkem pochopitelné, když vám hoří uzávěrky hned na několika frontách, většinou jen hasíte a záplatujete a jednoduše nemáte čas, abyste věci dotahovali a vybrušovali k naprosté dokonalosti. „Rogga“ prostě jede pásovou výrobu a v oddělení kvality preferuje letité zaměstnance, kteří jsou ochotni občas přivřít oko. Ostatně kdo by to všechno stíhal, linka přece jede na plno i v noci a občas je holt třeba odskočit si na cigaretku nebo za kolegyní do šmajchlkabinetu.

Když na ranní směně dne 30.9.2025 sjela z dopravníku nová deska RIBSPREADER „As Gods Devour“, mířili kvalitáři z deathmetalové továrny zrovna na kafe. „Chlapi je to oukej, obal vypadá fajn, tak to rovnou balte, nemá to smysl kontrolovat, stejně to vždycky dopadne dobře, ne?“. Ale ono nedopadlo. Prvním varováním je zvuk. Takovými parametry se většinou pyšní dema kapel, které poprvé vidí nahrávací studio zevnitř. Pokud srovnám tenhle úsporný sound s předešlými deskami, je to jako pěst na oko. Ruku v ruce se zvukovým minimalismem jde i samotný materiál. Tři velezkušení harcovníci servírují tu nejvíce otřepanou klasiku a naprosto nepokrytě sázejí na tu nejjistější jistotu. Album jsem protočil celkem čtyřikrát a za tu dobu jsem nenarazil ani na jednu chytře vystavěnou skladbu, neotřepanou melodii nebo alespoň na náznak něčeho, co můžeme považovat za vydařený refrén. Celé je to velmi úsporné a ohlodané až na kost. Je to jako kdybyste vzali švédský deathmetalový slabikář a na jeho předmluvě a první kapitole vystavěli rovnou celou desku. Jistě, Roger Johansson nikdy nebyl žádný inovátor, ale na druhou stranu mu nešla upřít snaha dobře známé motivy poskládat do funkčního a slušně poslouchatelného celku. Pokud z „As Gods Devour“ cítím nějakou snahu, tak je to snaha to co nejrychleji nahrát a mít to brzo celé za sebou. Je to škoda, protože předešlé kolekce jsou o dost více dotažené, živější a instrumentálně košatější. RIBSPREADER prostě nahráli svou „Warrior“ - vykostěnou desku, základ bez jakékoli přidané hodnoty či nadstavby. Vůbec nerozumím, co tím hlavní architekt chtěl sledovat. Nedává mi to žádný smysl.  

Workoholik Roger Johansson to tentokrát netrefil. Možná by to chtělo zvolnit a za každou cenu se nesnažit tvořit další a další desky. Většinou to vycházelo, tentokrát to však opravdu nestačí. Bylo by dobré, aby si „Rogga“ po všech těch letech, kdy se death metalu věnoval na plný úvazek snad pětadvacet hodin denně, konečně vybral nějakou tu dovolenou, trochu si utřídil myšlenky a konečně začal prioritizovat. Chce to zredukovat portfolio a nesnažit se zběsile nahánět celé stádo zajíců najednou. Pak to může končit i takhle.