U většiny dlouholetých kapel se přirozeně prodlužuje interval mezi vydáváním desek. Na začátku jsou muzikanti nabuzení, padají z nich nápady jeden za druhým, a tak desky přibývají jako blesk. Čteme si historie našich oblíbených sestav a kroutíme hlavou, jak mohly tvořit tak rychle. Je to i případ AEROSMITH – svých pět prvních klasických alb vydali během pouhých pěti let. Každý rok jedno. Pak se interval prodloužil, kapela procházela těžkým krizovým obdobím, i tak ale byla schopna produkovat každé dva-tři roky. A když se rozzářila její druhá hvězdná éra, pořád to byly maximálně čtyři roky mezi deskami. V porovnání s dnešními čekacími dobami skoro až zázrak. A tohle celé nepřerušené období se završilo se čtrnáctou studiovkou „Honkin´ On Bobo“.

Úplně jinak

Jsme v roce 2003. Dva roky po všelijak přijatém „Just Push Play“, přesto relativně v plné síle. Kapela táhne jako pojízdný cirkus po koncertních štacích, všechno je ve stejném módu jako kdykoli jindy. A přece je něco jinak!

Kapela totiž neskládá nové písničky. Něco z ní občas vypadne na soundtrack nebo pro jinou mimořádnou příležitost, ale nových autorských skladeb moc není. AEROSMITH se totiž chystají udělat jiné album. Chtějí oprášit své pradávné inspirace, vrátit se k vinylovým singlům z padesátých a šedesátých let a udělat z nich album coververzí. To jsou totiž písničky, které je přivedly k muzice. To jsou ty okamžiky, kdy někdo někde pustil gramec, položil tam plastový kotouček a když se rozeřvala muzika, naši hrdinové byli lapeni. V tu chvíli pochopili, že jejich život bude právě tohle. Že taky chtějí mít v ruce kytaru nebo bubny a řezat do nich tak dlouho, až srostou s jejich tělem.

Že se to povedlo a že se z AEROSMITH dokonce stala „největší rokenrolová banda v amerických dějinách“, za to můžou právě zmiňované singly. Kdyby kdysi nezazněly, mohli jsme mít dejme tomu pět dobrých inženýrů, malířů pokojů nebo pekařů chleba. Všichni by určitě nadělali kupu práce … jenže by nebyli AEROSMITH! A tak album „Honkin´ On Bobo“, na kterém Éra složila hold dávným vzorům, můžeme vnímat i my fanoušci jako poděkování a projev úcty.

Nahrávání ve sklepě

Proč se kapela rozhodla udělat tohle nezvyklé album, není stoprocentně jisté. Pocta dávným hrdinům. Jasně. To dává smysl. Jenže taky mohlo hrát roli nepřijetí předchozího „Just Push Play“, které bylo pro běžné aero-fanoušky prostě až moc moderní. Něco, co sama Éra zvládla velmi dobře, ale lidem spojení rokenrolu a digitálního věku nesedlo. Hrozil by tedy odliv příznivců, a tak velký institut jako AEROSMITH tohle vnímá jako klíčovou věc. Možná proto padlo rozhodnutí, vrátit se ke kořenům, a když už, tak až na dřeň. K hudbě, ze které okřídlené Áčko kdysi dávno vyrostlo.

Kapela si prostě oživila nejranější mládí. Jak tvořila své první tracky, jak se učila na nástroje, jak se muzikanti sehrávali a onemocněli rokenrolem. A přesně takhle se skupina naladila pro své čtrnácté album. Během roku 2003 se AEROSMITH usalašili doma u Joe Perryho a tvořili. Prý jen když měli dobrou náladu a chtělo se jim hrát. K ruce si vzali starého známého Jacka Douglase, který s Éry jako producent prošel většinou sedmdesátých let. A točilo se. Jedna pecka za druhou. Až nakonec bylo na stole jedenáct coververzí a k nim jedna vlastní písnička v podobném stylu. „Honkin´ On Bobo“ bylo hotovo.

Co sakra znamená ten název?

Aha, „Honkin´ On Bobo“. Co to vlastně znamená? No, je to trochu záhada. Muzikanti ho v rozhovorech vysvětlovali různými způsoby. Že prý Steven Tyler kdesi zaslechl tohle sousloví, přinesl ho na zkoušku k pobavení kamarádů a už to v kapele zůstalo. Má to prý být jakési přirovnání z jazzového prostředí – snad hraní na saxofon, snad něco jiného. Jenže pak Steven Tyler lišácky mrkne a naznačí, že ta tři slova mohou mít i jiný význam.

Začneme tedy pátrat. Projíždíme internet, takové ty různé weby, co se zabývají slangy v angličtině. A pak to na nás vybafne – „Honkin´ On Bobo“ je prý ten okamžik, kdy žena ochutná tělo svého milého … ano, přesně na tom místě! Hra na saxofon, troubení na „bobo“, hmm, všechno jasné. Pohybujeme se ve světě AEROSMITH … ta jejich lechtivá témata … nemůže být mýlky. „Honkin´ On Bobo“ je příjemná věc, takže šup s tím do názvu desky!

Blues všemi směry

Koneckonců, o tom je rokenrol a blues. Nejen o samotné muzice, ale o uvolnění, překračování hranic a prostřednících vystřelených na pokrytecké mravokárce. Obal desky zdobí harmonika s otiskem rudé rtěnky a z druhé strany si jakási sexy šťabajzna nástroj zastrčila do kalhot pod odhaleným břichem. Tak se teď pojďme mrknout, jestli hudba naplní právě probuzené touhy.

Ano, naplní! AEROSMITH mají tuhle muziku v krvi, a tak na „Honkin´ On Bobo“ v každé vteřině cítíte, že jim prýští přímo ze středu těla. Ať se jedná o klasické bluesové standardy, rozvolněný rokenrol nebo něco na pomezí mnoha stylů. Éra jsou si naprosto sebejistá a hrají jako mladá nadržená partička, co nějakým zázrakem nabyla zkušenosti borců ve středních letech. Kapela teď vypnula mozek, spojila se s podvědomím a ven leze to nejpřirozenější, co v ní je.

Klasická „Road Runner“ na začátek, hotovo. „Shame, Shame, Shame“, hotovo. „Eyesight To The Blind“, hotovo. Žádné zdržování. Skladby kolem tří minut, z písniček svých idolů vytáhnout podstatu, zesílit to nejlepší a hotovka. Jo a samozřejmě skvělý moderní zvuk, aby ukázal, že hudba dávných hrdinů nestárne. Že když je silná skladba, je jedno, jaký se píše rok. Ať se hraje na prehistorické kytary, nebo se prožene nejmodernějším aparátem.

Jak poslouchat tohle album?

„Honkin´ On Bobo“ jde vnímat dvěma způsoby. Za prvé normálním, klasickým poslechem. Projet desku párkrát dokola, než se usadí v paměti. Osvěžit to klipem „Baby, Please Don´t Go“, kde holky tak krásně vrtěj zadkem, až se rozproudí krev. Dát si desku v tramvaji, večer před spaním nebo někde na mejdanu. Zkrátka klasické poslouchání.

No a nebo si udělat čas a album rozložit. Porovnat skladby s originály. Vždycky si pustit nejdřív původní verzi, dejme tomu „I´m Ready“ od Muddyho Waterse, a pak nasadit cover od AEROSMITH. A nechat to na sebe dýchnout. Člověk pak krásně vidí, jak Tylerovci s hudbou čarovali, i když charisma zůstalo zachováno. Aero-verze jsou většinou delší, protože originály kolem dvou minut by na současné desce s mocným zvukem neodvedly tu potřebnou práci. Já si jako „člověk vlastnící kytaru“ nejvíc vychutnávám právě šestistrunky – všechny ty aranže, rytmické fígly a nové zvuky, které na originálech ještě nejsou. No a magický je samozřejmě zpěv Stevena Tylera, který si „Honkin´“ tak užívá, že působí jako ve své nejšťastnější hodince.

Inspirace pro rockera

Tyler je prostě fenomenální. Je až tak dobrý, že si AEROSMITH na desku mohli dovolit dát coververzi božské Arethy Franklin, aniž by to bylo trapné, naopak zní naprosto skvěle. Kdo z vás to má, přátelé? Hmm, málokdo. A „Honkin´ On Bobo“ takových okamžiků nabídne spoustu.

Projíždíte si muziku z úsvitu rockových dějin, z nichž každá je v jiné náladě. Třeba tři kousky od bluesmana Mississippi Fred McDowella, jehož hudba je introvertní, zadumaná a magnetická. A naši Bostoňané je převedou do úplně nového hávu, náladově spojí s covery od jiných autorů a celé to harmonicky zabalí dohromady. Třeba se „Stop Messin´ Around“ od FLEETWOOD MAC, kterou AEROSMITH už deset let hráli na koncertech a teď se hodila na album. Nebo s „Jesus Is On The Main Line“, která jako gospel krásně uzavírá desku. A někde mezitím je „The Grind“, nová písnička AEROSMITH, která k okolním skladbám sedí jako ulitá.

Abychom ale nezapomněli na to nejdůležitější! „Honkin´ On Bobo“ nám slouží jako velká inspirace a brána někam jinam. Tylerovci otevřeli svůj svět a ukázali, jaká se hrála muzika, když byli mladí. Pro nás to byla METALLICA nebo HELLOWEEN. Pro METALLIKU to byli AEROSMITH. A pro AEROSMITH blues a rokenrol. Linka se propojuje a my se můžeme rozhlížet, co za hudbu ještě neznáme, protože pro nás doteď byla moc stará. A vidíme, že je skvělá. Naši hrdinové nám to ukázali. Se zvukem, kterému rozumíme a ke kterému se dokážeme bez problému připojit. Takže najednou máme spoustu nové látky, kterou můžeme poznávat. Hudba totiž nemá hranic. A pramen nikdy nevyschne…!!