Koncert čtyř kapel, prezentovaný též jako ULTIMA RATIO FEST 2025, v sobě zahrnoval celkem nesourodou soupisku, byť se to nakonec ukázalo jako velké pozitivum. Ale vezměme to popořádku. Okolo šesté hodiny večerní se návštěvníci „festivalu“ začali slézat do klubu SaSaZu. Pro neznalé, SaSaZu je hudební klub (a restaurace) vybudovaný z jedné haly Holešovické tržnice, kam se údajně vejde až dva a půl tisíce lidí. Tolik se však ten večer ani kvůli hlavním hvězdám v útrobách klubu netísnilo. Řekl bych, že byl ve finále zaplněn tak z poloviny. S kolegou jsme spěchali, protože první kapelu jsme si nechtěli nechat ujít.

IOTUNN

Album „Kinship“ jsem dlouho nemohl dostat z hlavy, pro mě to byl absolutní vrchol loňského roku. I po roce si pravidelně nachází cestu do mého přehrávače. Vystoupení IOTUNN tak pro mě bylo jedním z hlavních lákadel a důvodů pro nákup vstupenky. Bohužel jsou ze čtveřice kapel nejméně známí, a tak jim bylo přisouzeno nevděčné první místo v pořadí. Proto jsem k tomu přistupoval raději opatrně, byť jsem měl tendence po Reaperovsku očekávat ultimátní vystoupení, které změní mé dosavadní chápání. Opatrnost však byla na místě, první předkapela často slouží zvukaři pro doladění a doštelování. Tou dobou bylo hlediště zaplněné tak do poloviny, ale to pro předkapelu nebyl špatný počet. Navíc kapela měla solidní odezvu. Zvukově to nakonec bylo pomalu nejlepší představení. Vyvážené a s dobrou hlasitostí. IOTUNN jsou soustředěná parta, která na nějaké skotačení nemá čas. Zaskakující zpěvák Morten Bryld, který Jóna Aldaru sebejistě nahradil, byl v typické kapuci a mikrofon se světlem připomínající louč jej pak osvětloval zespodu. Jeho silný a plný vokál byl krásně slyšet. Stejně tak jsme si mohli vychutnat kytary bratří Gräsů. IOTUNN se museli napasovat do půl hodiny hracího času. To je pro kapelu, jejíž skladby mají průměrně osm, deset minut, malý manévrovací prostor. Úvodní skladba byla „Mistland“. Po ní následovaly dlouhé a výpravné kompozice, které jsou na obou albech výstavními položkami progresivních tendencí kapely: epické mistrovské dílo „Kinship Elegiac“ v celé své kráse a délce a „The Tower of Cosmic Nihility“ z prvního alba. A poté se kapela rozloučila. Půl hodina je pro IOTUNN prostě málo, a tak se stihly pouhé tři skladby. Škoda, ale i tak to byla nádhera.

Setlist: Mistland, Kinship Elegiac, The Tower of Cosmic Nihility

EQUILIBRIUM

Tahle bavorská kapela se svými veselými foklovými popěvky stojí poněkud stranou ostatních tří uskupení, která berou hudbu vážněji. Nicméně po technicky vypilovaném a soustředěném vystoupení IOTUNN šlo o dobrou oddechovou záležitost. Nebudu popírat, že folk metalu až tak moc neholduji a až na několik skladeb mě dosavadní tvorba kapely příliš nezaujala. Vystoupení samotné však bylo příjemným překvapením, především díky energickému frontmanovi. Fabian Getto je démon nebo pošuk nebo něco mezi tím, asi spíš obojí. Jeho pohybové kreace a skopičiny velkou mírou přispěly k zábavnosti jejich setu. Kapela byla pouze čtyřčlenná, kromě Fabiana ještě dva kytaristé a bubeník, takže basa a všechny další folkové nástroje šly z odposlechu. To nakonec ani moc nevadilo, protože Fabian beztak strhával veškerou pozornost na sebe. Dobré a zábavné vystoupení to bylo rozhodně.

Setlist: Born to Be Epic, Renegades - A Lost Generation, Bloodwood, Cerulean Skies, Blut im Auge, Shelter, Nexus

SOEN

Melancholičtí následovníci TOOL se od svých progresivních počátků dopracovali až ke konvenční písňové formě. Koncertnímu podání však poslední dvě alba nahrávají. I tato kapela stojí trochu mimo směr, který naznačuje „Headliner“. A to je dobře, pestrý hudební večer je lepší než čtyřhodinová variace na totéž. Po rozjuchaných EQUILIBRIUM přinesli SOEN více intimní atmosféry a rovněž přilákali početný zástup fanoušků. Přeci jenom do našich končin nejezdí tak často, jako hlavní hvězda večera. Přestože klub nebyl zdaleka plný, při SOEN už bylol alespoň důstojně zaplněné hlediště. Můj osobní odhad je, že bylo plnější než pro poslední kapelu. Zvukově šlo o povedený set, vyvážený, s jasně čitelným zpěvem i nástroji, byť v závěru jsem měl dojem, že už se zvuk trochu začíná zesilovat. Frontman Joel Ekelöf si na nějaké skotačení nepotrpí, takže šlo spíš o pokojné vystoupení. Kapela hrála písně ze všech svých alb s důrazem na „Memorial“ a „Imperial“. Rozjezd v podobě „Sincere“ následovala výrazná věc „Antagonist“ z předchozí desky, kdy se přidaly i kouřové efekty. Tímto začátkem si hudebníci okolo Ekelöfa publikum získali. Došlo i na kytarové sólo. Dále zazněly skladby „Martyrs“ nebo „Unbreakable“. Závěr patřil starší melancholické skladbě „Lotus“, kterou následovala energická „Violence“. Vystoupení SOEN bylo velmi pěkným zážitkem a ve výsledku pak měla kapela po celý set i silnější odezvu z publika než následní DARK TRANQUILLITY.

Setlist: Sincere, Antagonist, Martyrs, Lascivious, Unbreakable, Memorial, Lotus, Violence

DARK TRANQUILLITY

Mikael Stanne je v posledních letech velmi vytíženou osobností. Kromě aktivního koncertování se svou domácí kapelou vystupuje i s THE HALO EFFECT. K tomu má ještě projekty CEMETERY SKYLINE a GRAND CADAVER. Naší zemi však opakovaně, a tak trochu na střídačku, navštěvuje se svými prvně zmíněnými kapelami. THE HALO EFFECT jsem si nedávno nechal utéct, a tak jsem si alespoň pohlídal DARK TRANQUILLITY. Poslední tři alba se mi přesně trefila do vkusu. Leč koncertní set pro tento večer se dělil na tři části. První část byla věnována albu „The Gallery“, které má třicetileté výročí. Druhá část patřila albu „Character“, které vyšlo před dvaceti lety, a poslední část se pak sestávala z největších fláků napříč časem. To byl velmi dobrý přístup, jak přiblížit starou tvorbu. Hrát celý večer jedno konkrétní album, jak je v poslední době zvykem, nemusí být vždy dostatečně zábavné (zvlášť pokud ona deska celý večer neutáhne). Sestava prošla v posledních pěti letech značně turbulentním obdobím, kdy z té původní zůstal už jenom Stanne a jediný dlouholetý držák klávesák Martin Brändström. Na kytaru hraje Johan Reinholdz a nováček Peter Lyse Karmark. Basu má na starosti Stannův kolega z GRAND CADAVER Christian Jansson a za bicími je usazen Joakim Strandberg-Nilsson, který přeskočil od IN MOURNING.

Jak už jsem zmínil, první třetina byla věnována několika skladbám z „The Gallery“, jejíž obal v podobě velké plachty zdobil pozadí. To by samo o sobě bylo v pořádku, byť zrovna takto dávné kořeny nemám úplně v živé paměti. Ale i kdybych měl, stejně si nejsem jist, jestli bych byl schopen jednotlivé skladby rozeznat. Koncert DARK TRANQUILLITY se bohužel odehrál za šíleně ohuleného zvuku. Jako kdyby po SOEN za mixážní pult nastoupil někdo úplně hluchý. Zcela to pokazilo celý set. Mikael Stanne je skvělý frontman, autentický, veselý. Sympaťák, co zpívá s úsměvem a neskrývanou chutí pro svou hudbu. Chladná odezva z publika během prvních skladeb ani tak nebyla reakce na něj a jeho skupinu, ale spíš výraz trpělivosti a očekávání, že někdo s tím zvukem něco udělá. Jenže neudělal. Vyhrál ten, co měl v uších špunty. Já trpěl. Časem, to je tak ve druhé polovině setu, se to trochu zlepšilo, ale to už možná byl jen symptom nastávající hluchoty. Část věnovaná albu „Character“ končila skladbou „Lost to Apathy“, která je stálicí v koncertním setlistu. Dále už následovaly známé věci, včetně „Not Nothing“ a „Unforgivable“ z aktuální desky. Samozřejmostí byla „Atoma“ z deset let starého stejnojmenného alba. Závěr patřil samozřejmě „Misery´s Crown“. DARK TRANQUILLITY odehráli skvělý set, který jsme si nicméně přes nehorázně přehulený zvuk nemohl užít. Tak snad někdy jindy.

Setlist : (The Gallery:) Punish My Heaven, Edenspring, Lethe, The Emptiness From Which I Fed, The Dividing Line; (Character:) The New Build, The Endless Feed, Through Smudged Lenses, My Negation, Lost to Apathy; Not Nothing, Atoma, Unforgivable, Terminus (Where Death Is Most Alive), Misery's Crown

Foto: autor, Setlisty: upraveny dle setlist.fm