Devastující půlhodinka v postapokalyptické noční můře. I tak lze jednou větou shrnout aktuální novinku „Megamantra“ (2025) od původně jednočlenného hudebního tělesa BLACK MAGNET. S vizí o svébytné prezentaci industriálního metalu, založil multiinstrumentalista James Hammontree z Oklahoma City projekt BLACK MAGNET v roce 2018. A skutečně. Na debutu „Hallucination Scene“ (2020) si vzal Hammontree pod palec vše. Kytary, vokály, syntezátory, programování bicích a samplerů. S vervou šíleného inženýra, který ve své špinavé manufaktuře programuje bojové roboty, nastoupil na scénu a začal bořit. Ostré kytarové drhnutí strun, vrčivé hučení elektromotorů a roztančené samply respektující osmdesátkové postupy EBM spolků z Belgie. Výsledná forma nabízela blikavými stroboskopy ozářený parket v podzemním klubu i otevřené bojiště nevázaného moshpitu, kde není nouze o ostré lokty. Touha hrát své industriální peklo naživo, dohnala Hammontreeho k sestavení regulérní kapely. Do útrob výrobní linky nastoupil kytarový soustružník Ryne Bratcher, expert na mlácení do škopků Jared Branson a vrchní programátor Eric Gorman. Právě tahle sestava dala vzniknout i ambiciózní, v pořadí již třetí desce „Megamantra“.

Mohu bez ostychu prohlásit, že novinka je z celé diskografie zaručeně nejvíce kytarová, a tudíž i nejtvrdší. Ale pozor! Kapela si dala záležet na tom, aby metalová řež a elektronické ingredience tvořily rovnocenný partnerský svazek. Černočerný kus hudby vyválený v kovových pilinách tedy připomíná hrubě opracovaný ingot, který může oslovit jak drsněji založené depešáky, tak tvrdé metalisty. Inspirační vlivy jsou jasně rozpoznatelné už při prvním poslechu. Oprýskané syntezátory starých NINE INCH NAILS, morbidní taneční linky vypůjčené od SKINNY PUPPY, špinavost debutu MARILYN MANSON. Zkuste si vybavit MINISTRY v dobách alba „Houses of the Molé“ (2004), kde by však elektronika hrála vyšší ligu, a dostanete slušnou představu o zvuku uskupení BLACK MAGNET. Důležité z mého pohledu ale je, že Hammontree i zbytek jeho mechanizované jednotky využívá energii zmiňovaných hudebních ikon k vytvoření vlastního projevu. Jiskřivá fúze moderního zvuku, industriální automatizace a tepající rytmy elektronických smyček. To vše navozuje dojem apokalyptického šílenství. Neútěšného koloběhu, jehož vzorce se opakují jako válečné, psychické a technologické defekty moderní civilizace.

„Megamantra“, to je opancéřovaný buldozér vybavený lasery, kulometnou věží a po stranách umístěnými plamenomety, který se valí radioaktivní krajinou zdecimovanou nukleární bouří. Nepotřebuje zrychlovat, ale rozhodně nemá v úmyslu zastavit. Rzí a hlubokými rýhami ozdobená radlice zboří jakoukoliv zeď. Pásy zvládají zdolat toxické močály, suť i hromady šrotu. Jakýkoliv nepřítel na obzoru je okamžitě eliminován.

Začátek je vskutku zničující. Zvolna rostoucí noisový šum „Wound Signal“ se záhy překlopí do nelítostné palby „Endless“. Animální řev prohnaný přes efekt, destruktivní kytary a kanonáda kopáků, pod kterou se bortí základy výškových budov. Následující „Better Than Love“ lze vnímat jako nejvýraznější šlehu na albu. Industriální singl s velkým hitovým potenciálem. Pochodový rytmus a cyklicky se opakující smyčka ze sekvenceru, připravují prostor houpavým slokám, v nichž James Hammontree připomíná vyšinutého rapera. V explozivním refrénu si od pultíku zakřičí i elektronický alchymista Eric Gorman, přičemž hrdelní dvojspřeží pohání bez ustání zkreslené kytary. Ve „Spitting Glass“ dostávají poprvé větší prostor syntezátory a samplery, ale jednolitý, zastřený zvuk dělá z tracku neoddělitelnou součást celku. Elektrickými výboji oživený stroj „Coming Back Again“ pro změnu zaujme hypnotickým refrénem s plazivou kytarou. Z opravdu zajímavých položek bych ještě rád zmínil závěrečnou metalovou tancovačku „Smokeskreen“, kde vyčnívají vrstvené kytarové plochy, nad kterými se vznáší vůně vzdáleného orientu.

„Megamantra“ nedá posluchači nic zadarmo a já osobně bych uvítal ještě alespoň jednu či dvě skladby s magnetickou silou zmiňovaného singlu „Better Than Love“. Deska zkrátka chce svůj čas. Veškeré beaty, rytmické samply a kytarové záseky se permanentně recyklují, zhušťují a zase rozpínají v jediné nekonečné smyčce. Megamantra je jako naprogramovaný armádní dron, který nepřítele neúnavně ostřeluje, dokud mu někdo neodpojí zdroj napájení. Ideálním příkladem je v tomto ohledu nejdelší položka na albu „B I R T H“. Postupné zapínání obvodů, nahození strojového tempa, rostoucí kytarové stěny, syrový vokál oproštěný od lidskosti. Celý track se zvolna roztáčí, aby v závěru vytvořil černou díru, která svým gravitačním polem způsobí zhroucení všech zvuků do sebe. Mrazivé, tvrdé, promyšlené.

Závěrem asi tolik. S trochou trpělivosti může deska oslovit příznivce NINE INCH NAILS i GODFLESH, k nimž má BLACK MAGNET asi nejblíže. Repetitivním opakováním určitých pasáží jsem si při poslechu několikrát vzpomněl i na našlapaný soundtrack ke hře Quake II (1997), od německého skladatele ukrytého pod označením SONIC MAYHEM. Je trochu škoda, že odtažitá, striktně sevřená kompaktnost nahrávky nenabízí větší množství záchytných bodů, ale pokud vám industriální metal není cizí, bez obav si tento černý monolit dopřejte.