Většinou si pod označením "to je zlé" představíme něco negativního, nepovedeného a špatného. Někdy ovšem může být ono zlo něčím nádherným, něčím, co si člověk vychutnává a tetelí se u toho blahem, jak zlé a strašidelné to je. Mezi posluchači tvrdé hudby a mezi fanoušky hororů naleznete takových jedinců bezpočet. 

Letošní album "Fire" od švédských ORDOS je přesně takovým případem. Nejsem takový zasloužilý matador jako někteří, hlavně starší, členové redakce, ale troufám si říci, že už jsem v mém životě slyšel nemalý počet nahrávek a opravdu si jen tak nevybavuji, že by na mě některá působila takovým bezútěšným a apokalyptickým dojmem. Přitom kapela si nepomáhá žádnými lacinými texty o strašidlech nebo vraždách. Její tvorba přesně ladí s motivem na obalu - vše je ztraceno, otevřou se všechny boláky země, vyvalí se vroucí láva a všichni skončíme v zapomnění pod vrstvami prachu a magmatických hornin. Ale než k tomu dojde, tak nám na rozloučenou zahrají právě ORDOS a dovolí nám vychutnat si jejich skvostnou nahrávku.

Stylově nám tito mladí reprezentanti skvostné tvrdé scény tří korunek nabízí temný doom metalu syrovějšího pojetí, jaký předvádí třeba jejich krajané, legendární CANDLEMASS, a je zde patrná i stoner rocková inspirace. Nenaleznete zde ovšem žádné líbivě hravé nebo dokonce rozjuchané a skočné pasáže, vše je nekompromisně vážné a přísné. Asi jako kdyby náš redakční kolega Reaper přednášel na vysoké škole o death metalu. Zvukově je nahrávka bez chyby, těžké kytary a hromovládné bicí se na nás valí v několika vrstvách, ale na dynamickou stránku věci je pamatováno bohatě, kapela vždy dopřeje nějaký čas na oddych, než se do posluchače opět pustí.

Speciální zmínku zaslouží vokál Emila Johanssona, který bych se nebál označit jako bestiální až nelidský. Jeho řev zní nespoutaně a maximálně intenzivně, ale přitom ho za každých okolností plně kontroluje a nikdy nesklouzne ke skřehotání nebo nesrozumitelnému growlingu. V čistých polohách se nabízí vzdálená podobnost s Ozzym či někdy i Jazem Colemanem, ale asi je zbytečné za každou cenu hledat nějaká srovnání.

Všechny tracky se nesou v klasickém "sabbatovském" tempu, nikam se nespěchá (stopáž jednotlivých písní se pohybuje v rozmezí 8-9 min.) a kapela nám dává dostatek času si dostatečně užít její tvorbu. To ovšem neznamená, že by se něco otravně opakovalo, nebo že by byl posluchač znuděný. Kluci pečlivě dbají na stavbu a strukturu, všechny písně jsou takové malé příběhy s potřebnou gradací a strhujícím finále. Těžko hledat favorita, když jsem přemýšlel, kterou píseň bych vypíchl jako nějaký vrchol alba, tak jsem postupně skákal od jedné ke druhé a nemohl se rozhodnout. Klidně si pusťte desku od začátku ve stanoveném pořadí a určitě tím neuděláte sebemenší chybu. 

Ač je tento rok docela bohatý na povedené nahrávky (i od renomovaných kapel), tak zatím mám "Fire" jako hlavního adepta na desku roku a velmi bych se divil, kdyby v mém konečném žebříčku skončili ORDOS bez medaile.