Ve filmu Jedna bitva za druhou (2025) se nalézá tato konkrétní pasáž. Plukovník Steven J. Lockjaw (v podání Seana Penna) sedí na krásném pohodlném gauči. Při pozorování svalových záškubů v jeho tváři se nemůžeme zbavit ambivalentních pocitů. Ačkoliv je Lockjaw obklopen přepychem luxusně zařízeného salónku, vykazuje očividné známky nepohodlí a vnitřního napětí. Plukovník by strašně rád patřil do Klubu vánočních dobrodruhů, elitního společenství bílých rasistů. Doslova po té příležitosti prahne každou molekulou těla. Taková prestiž ale zahrnuje důkladný test způsobilosti. V okamžiku, kdy mu zasvěcený člen klubu položí otázku o sexuálním styku s jinou nežli bílou rasou, Lockjaw bez zaváhání vyřkne lež. Diváci pravdu znají a zřetelně vidí, jak se mu strach z odhalení leskne v očích. Lockjaw v tu chvíli připomíná ocelový meč s vysokým podílem uhlíku. Na pohled tvrdý, uvnitř křehký. Jde o pouhý detail. Jednu dokonalou scénku z mnoha dalších. Nepatrný střípek z multižánrové kinematografické mozaiky, kde všechny ingredience fungují ve prospěch celku. V jednotnou sílu příběhu pojednávajícím o tom, že mezi ideologickými extrémy bude nejdůležitější komoditou vždy a pouze lidskost.

Američan Paul Thomas Anderson má rád příběhy komplikovaných jedinců odvíjejících se na pozadí proměn významných i méně významných dějinných událostí. Dodal bych, že takových událostí, které mají povětšinou přímý vliv na rozporuplné hrdiny, dychtivě až agresivně hledající své místo v chladných kulisách světa. Pátrající po něčem neurčitém, co jim samotným schází. V každém filmu Andersona máte minimálně jednu po všech stránkách komplexní a významem velkolepou postavu rozežíranou nedokonalým charakterem. Ve spletitých sítích rozbitých rodinných vazeb, vztahů a náročných výzev se proplétají titánské charaktery poháněné vášněmi, extrémními posedlostmi či touhou po absolutní kontrole. Sex, bezmezná moc, práce, manipulace, bažení po kreativní dokonalosti. V naprosté většině případů končí tito hrdinové odvržení, zlomení, potrestáni sebedestruktivním stylem života.

Příkladů není málo. Naivní mladík Dirk Diggler ze snímku Hříšné noci (1997) si podmaní vzkvétající byznys pornoprůmyslu, aby ho nakonec dostihlo vlastní ego a drogová závislost. Oportunistický predátor Daniel Plainview se v závěru naftařského eposu Až na krev (2007) ocitá obklopen bohatstvím, ale rovněž paranoiou a izolací. Nit z přízraků (2017) přinesla pedantského, na striktním řádu závislého módního návrháře Reynoldse Woodcocka, který dobrovolně přistoupil na milostný kompromis v podobě perverzního vztahu, jenž dokázal tlumit jeho obsese. Ať už jde o falešný lesk showbyznysu, bezcitnou tvář kapitalismu nebo upjatý svět uměleckých elit, prvotním zájmem režiséra je studium rozervaných mužských identit definovaných vlastním úspěchem, abnormálním výkonem či křehkostí výrazně spjatou s kritickým pohledem ostatních lidí. Notoricky ohraná mantra vzestupu a pádu, kterou světová kinematografie doslova přetéká, se v podání Andersona stává vzrušující záležitostí. Režisér diváka dokáže překvapit nečekanou pointou, nabízí komplexně propracované světy a perfektně vybroušenou technickou stránku svých produktů.

Anderson je pevně spojen s generací X odrostlé na vydatné konzumaci VHS kazet. Technologickém boomu podílejícím se na kulturní definici osmdesátých a devadesátých let. Podobně jako Quentin Tarantino a Steven Soderbergh se i Anderson řadí mezi pionýry zlaté éry nezávislého filmu, jehož neoficiálním symbolem se stal festival Sundance, kde tito mladí originální filmaři slavili své první úspěchy. Na rozdíl od dvojice zmiňovaných režisérů pocházel Anderson z rodiny, která měla díky jeho otci vždy blízko k zábavnímu průmyslu. Coby populární hlasatel televize ABC byl Ernie Anderson účinkům filmové magie stále na dosah ruky a syn Paul u toho nemohl chybět. Ernie Anderson byl údajně nesmírně charismatická osobnost, oblíbený showman a majitel ikonického hlasu televizních upoutávek. Pro Paula představoval otec vzor, morální maják, zdroj inspirace i někoho, kdo jeho režijní sny podporoval od úplných počátků. Smutný fakt, že zemřel jen pár měsíců před uvedením snímku Hříšné noci, Paula nesmírně ranil. Možná proto proplouvají nejrůznější varianty témat otce a potomka takřka všemi jeho filmy. A možná proto je téma otcovství výrazným elementem i v aktuálním počinu.

Kdesi v nedaleké budoucnosti někde v Kalifornii se setkáváme s uskupením French 75, krajně levicovou revoluční skupinou odhodlaných bojovníků, kteří sabotují systémy fašisticky nastaveného uspořádání USA, kde symbióza armády a policie vytvořila mocnou autoritářskou sílu. K členům patří i nadšenec do bomb „Ghetto“ Pat Calhoun (Leonardo DiCaprio) a divoká revolucionářka Perfidia Beverly Hills (animální Teyana Taylor). Během záchranné akce za osvobození imigrantů z detenčního centra hlídaného armádou se Perfidia neudrží a sexuálně poníží kapitána Stevena Lockjawa (v životní formě hrající Sean Penn). Euforie z úspěchu mise rozdmýchá narůstající vášeň mezi Patem a Perfidiou. French 75 podniká řadu dalších teroristicky laděných akcí proti systému. Plošné výpadky proudu, přepadávání bankovních poboček, destrukce politických sídel. Skupině revolucionářů se zdánlivě daří a láska milenecké dvojice vzkvétá. Při plánování dalšího útoku je však Perfidia překvapena Lockjawem, který ji i skupinu odbojářů bedlivě monitoroval zpovzdálí.

Skrze vydírání si s ženou tmavé pleti domluví sex, čímž na povrch vypluje výrazný paradox, neboť Lockjaw je z principu rasista a plně oddán praktikám policejního státu. Sexuální fixace kapitána na Perfidiu naznačuje, že i přes protichůdné ideologické smýšlení a rasové předsudky spadáme všichni pod jediné druhové označení a máme k sobě blíže, než si někteří odvažují připustit. Pat a Perfidia se mezitím stanou rodiči, ale více než mateřské povinnosti táhne ženu volání odboje. Otec zůstává doma, matka vede ideologickou válku. Během přepadení bankovní pobočky dojde k usmrcení strážníka. Perfidia je dopadena a má být souzena jako vražedkyně. Lockjaw se svého sexuálního fetiše nechce vzdát. Zařídí ženě trestní bezúhonnost a program na ochranu svědků výměnou za udání French 75. Souhlasí. Mnoho členů skupiny je zabito, mnoho jich unikne a Lockjaw je za své zásluhy povýšen na plukovníka. Stíhána pocitem viny Perfidia práskne do bot, což musí kvůli riziku odhalení učinit i Pat a malá dcerka Charlene. Mění si jména na Bob a Willa Fergusonovi a mizí do ústraní. Čas poskočí o šestnáct let dopředu. Willa (Chase Infiniti) je teď mladou chytrou dívkou, kdežto Bob paranoidním alkoholikem. Na pozadí se navíc začíná plazit zlověstný stín minulosti vrhaný plukovníkem Lockjawem.

To, co by jiným režisérům vystačilo na celovečerní film, zvládne Anderson elegantně nacpat do úvodu. Popis základní premisy zní možná rozmáchle, ale nenechte se zmást. Velmi široká expozice se ve skutečnosti postupně smršťuje, aby příběh skončil v intimních vodách o několika postavách. Právě v tom tkví nečekaně pojatá variabilita filmu. Jedna bitva za druhou je i přes svou tematickou vrstevnatost a žánrovou rozšklebenost rodinným dramatem. Je tu něco málo z akčního filmu, občas si odskočíme k thrilleru, absurdní komedii i politické satiře, ale základ zůstává ukotven v otázce rodičovské zodpovědnosti. Za pozoruhodné spíše považuji, že všechny ty dějové zvraty, decentní dávky melodramatických výjevů, kaskadérských kousků a žánrových proměn drží skvěle pohromadě.

Nemusíte se obávat ani složitých politických přednášek. Je jasné, kam režisér hledí a vůbec přitom nepotřebuje být explicitně konkrétní. Ve filmu ani jednou nezazní výrazy typu Black Lives Matter, Antifa či Donald Trump. To je velmi důležité a současně chytré, jelikož Jedna bitva za druhou sice nepopiratelně naznačuje, kde se současná Amerika nachází a kam dost možná směřuje, ale díky absenci konkrétních jmen lze snímek vnímat coby univerzální kulturně-sociální komentář, který budeme moci uplatnit i za dalších deset let. Do značné míry tomu napomáhá skutečnost, že Anderson kope bez rozdílu do obou táborů, byť zůstává zřejmé, na jaké straně barikády stojí. Doslovně řečeno si režisér dělá prču z pravice i levice, a ačkoliv je tohle rozlišovací označení politických postojů dle mého mínění zavádějící, dávno přežité a nepřesné, zde má své logické místo. Hned ze dvou důvodů. Anderson si v první řadě moc dobře uvědomuje, že skutečný problém je radikalizace. A radikalizace jakékoliv ideologické větve se dříve či později zvrtne v demagogický chaos. Takový scénář se může klidně odehrát kdekoliv na světě. Právě díky této obecné varovné depeši si film mohou užít i tací, kterým americká politika absolutně nic neříká.

No a za druhé, v satiricky nastaveném zabarvení filmu je zjednodušená poučka - krajní levice míří k utopismu a krajní pravice k fašismu - zcela funkční. Prvotní předpoklad o výpravně pojaté revoluci uvnitř totalitního režimu je nicméně pomíjivý. Film spíše ukazuje všeobecné nedokonalosti radikálních uskupení. Sabotáže naivních klaunů z French 75 nedokáží změnit absolutně nic. Připomínají drobné oblázky vhozené na zrcadlově klidnou plochu rozlehlého jezera, kde vytvoří maximálně několik malých soustředných kruhů. Autoritářský stát zase nabízí jen represe místo účinných řešení. Sleduje, pronásleduje, potírá, trestá, ale neumí vést dialog ani hledat příčiny nespokojenosti a problémů.

Postavy balancují na hraně karikatur a stejně jako satirické přísady se i ony aktivně podílejí na odhalování slabin u obou ideologických proudů. Perfidia vnímá sebe samu jako nejradikálnější členku skupiny, ale pak v plné míře projeví zbabělou tvář, když udá své soukmenovce. Bob, v kouzelné kreaci DiCapria, ukrývá realitu za kouřovou clonou marihuany a své dřívější ideály utápí v hektolitrech piva. Vizáží a chováním evokuje paranoidní kombinaci Louise Gary z tarantinovky Jackie Brown (1997) a povaleče Duda z absurdní komedie Big Lebowski (1998). Jediné, na co se zmůže, je obsedantní hlídání každého kroku své dospívající dcery. Lockjaw prosazuje antiimigrační politiku, státní autoritu, zastrašování a rasovou čistotu, ale přitom se sám chová jako ten největší pokrytec. V jeho bizarní, krajně sexualizované formě rasismu se snoubí fascinace, odpor i nenávist. Připomíná historií doložené křiklouny, kteří hlásali kázeň a pořádek, ale v soukromí, bez pátravých pohledů cizích očí, všechno porušovali. Lockjaw je takový Amon Göth pro současnost.

Zážitek z filmu nepřekvapivě povyšuje bezchybný casting. DiCaprio dává svým výkonem vzpomenout na Vlka z Wall Street (2013). Nepochybuji o tom, že zvládá i vážné herecké party, ale osobně jej mám nejraději právě v komediálně laděných polohách. Jeho zfotrovatělý revolucionář Bob v ošoupaném županu je neodolatelný. Jakmile dějem prorostou kořeny minulosti a dojde k nedobrovolnému oddělení paranoidního otce od hrdé dcery, rozběhne se divoký a vývojem těžko předvídatelný sprint za záchranou. Budete se kocovinou otupělému Bobovi smát při výpadcích paměti, kdy si během zoufalých telefonátů na horkou linku French 75 nedokáže vybavit ověřovací heslo pro poskytnutí klíčových informací (byrokracie na všech frontách). Stejnou měrou vás zasáhne i vlna dojetí, neboť jakékoliv politické přesvědčení a sebelepší ideály musejí jít stranou, pokud je v sázce bezpečnost potomka. DiCaprio snil o spolupráci s Andersonem třicet let. Dát přednost výpravnému Titanicu (1997) před hlavní rolí ve filmu Hříšné noci vnímá herec s odstupem času jako nejtěžší rozhodnutí kariéry. Je dobře, že ze spojení DiCaprio/Anderson nezůstala jen odškrtnutá položka sloužící marketingovým účelům, ale smysluplná spolupráce.

Sean Penn je na samostatný rozbor, který s radostí přenechám erudovaným filmovým teoretikům. Steven J. Lockjaw každopádně zapadne bez problémů do kaleidoskopu monstrózních postav ve filmografii režiséra. Velikostí a rozervaností mi připomínal Daniela Plainviewa. Stejně jako bezohledný naftařský magnát je i Lockjaw pohlcen vnitřními konflikty, ale na rozdíl od něj, vzbuzuje tato militantní hříčka přírody různorodé pocity. Od opovržení, přes výsměch až po lítost. Vojenský důstojník, nacionalista a muž pevně daného řádu snášející váhu příkazů kladenou na jeho pohlaví, ale současně vystrašený jedinec, jenž úzkostlivě zakrývá potlačované touhy. Penn svými grimasami, držením těla a klátivou chůzí skvěle vystihuje plukovníkův porouchaný charakter, křehkost i vnitřní zjizvení duše, které ze symbolické roviny nakonec přejde do fyzického stigmatu. Prohlásit, že jde o čistě zápornou postavu, není přesné. Lockjaw je hrozivý i tragikomický zároveň. Opravdu mimořádná figura. Děsivá, směšná, politováníhodná. Asi jako současná politická situace v USA.

Nikdy jsem Andersona nevnímal jako režijního poloboha a pomyslnou inkarnaci těch největších velikánů Hollywoodu. Film Opilí láskou (2002) patrně nebyl určen mým očím, Mistr (2012) mi přišel odtažitý a Lékořicová Pizza (2021) do sebe zahleděná. Pokud ale režisér zasáhne cíl, účinky jsou zdrcující a jejich dozvuky vám v žilách kolují ještě mnoho týdnů po projekci. V těch chvílích mi dochází, jak precizním filmařem Anderson je. Jedna bitva za druhou splňuje ty nejpřísnější parametry. Je svižná, hravá, pulzující, překvapivá, klišé obcházející a určená všem nadšeným cinefilům, kteří budou v budoucnu rozebírat každé políčko a analyzovat jednotlivé scény. Warneři se plácli přes kapsu a těch necelých sto čtyřicet milionů dolarů je na filmu určitě vidět. Přítomnost legendární technologie VistaVision umožňující horizontální pohyb filmu a vyšší ostrost s minimálním zrnem v obrazu dodává snímku na monumentálnosti. Jde o historicky první film, ve kterém mi automobilová honička způsobovala závrať a současně euforii z nastupujícího wow efektu. Takhle má vypadat stará technologie ve službách moderní filmařiny.

Anderson a kameraman Michael Bauman konstruují víceúrovňové scény svázané do jedinečného celku. Jakmile Lockjaw kvůli vlastním zájmům spustí zátah na Boba a jeho dceru, přepne film do podoby neúnavné honičky. Od okamžiku, kdy Bob před pronásledovateli unikne tajným tunelem v domě, až po jeho neohrabaný parkour na střechách, během kterého jsme si se ženou museli utírat slzy vyvolané salvou smíchu, uplyne pocitově tak třicet minut, ale přitom jde o jediný organicky sešněrovaný úsek. Celistvost zaručuje nejen perfektní prolínání záběrů, ale rovněž originální hudební doprovod dvorního skladatele a multiinstrumentalisty Jonnyho Greenwooda. Hudební plochy aktivně pracují s tepovou frekvencí, rytmem i náladou filmu. Někdy se naráz míchá napětí, humor i drama. Ideálním příkladem je prostřední část filmu. Smyčka policejního zátahu se stahuje okolo činžovní budovy plné nelegálních imigrantů. Roztěkaný Bob propadá panice, kdežto pohodový vůdce menšinové komunity Sergio St. Carlos (Benicio del Toro) si zachovává ledový klídek zenem pohlceného mnicha, i když se schody otřásají pod dusotem desítek párů těžkých armádních bot. To se zkrátka musí vidět.

Slabiny? Možná trochu trvá, než film popadne dech. Čekal jsem intenzivnější emoční klimax v závěrečné koncovce a občas do scénáře zasáhl prvek náhody, ale jinak asi nemám co vytknout a vyložený zápor mě opravdu nenapadá. Andersonův scénář vychází z velmi volné inspirace satirickou knihou Městečko Vineland (1990) od postmoderního spisovatele Thomase Pynchona s příběhem zasazeným do alternativní reality 60. až 80. let. Anderson si vypůjčil pouze některé dílčí motivy a příběh plně přizpůsobil aktuální neradostné době. Jeho scénář překypuje vtipnými narážkami, uhozenými jmény postav i názvy organizací. Výsledkem je inteligentní příběh dělající si srandu z vážných věcí, který sice adekvátně odsuzuje, ale zároveň nemá potřebu přednášet o nebezpečí dogmatismu, radikalismu a extremismu. Smích na rtech a mrazivé pomyšlení na to, že podobní šašci vedou jednu z největších supervelmocí, se během plynutí filmu neustále překrývají.

V labyrintu žánrových skoků sledujeme příběh o násilném chování rasistů i totalitních tendencích mocenských struktur. Nahlédneme do tajné organizace dědkoidních supremacistů, kteří chtějí „očistit“ svět, a zjistíme, že krvavé útoky naivních revolucionářů bojujících za lepší zítřky vedou pouze do slepé uličky. Film neříká, že odstraněním těch zlých dojde ke zlepšení světa, ale uklidňuje nás vírou v lidskost a solidaritu. Životem strhaný Bob má celou revoluci u zadku. Tuhle bitvu sice dávno vzdal, avšak aktuální bitva za záchranu dcery smíšené rasy je v čistě symbolické rovině daleko silnější a účinnější než stovka sabotáží naráz. Ctít rodinné hodnoty a bojovat za ně. Držet pohromadě navzdory původu a věřit na naději tváří v tvář sebehoršímu totalitnímu režimu je tou nejcennější komoditou ze všech. Předat tohle všechno tak zábavnou formou je kumšt. Anderson v top formě. S novinářskými výroky o události desetiletí bych byl opatrný, ale že jsem letos lepší film neviděl, tím jsem si jist na sto procent.