Kdo alespoň po očku sledujete současnou black/speed/thrashovou scénu, tak jistě vnímáte početný zástup brazilských kapel přísahajících na časy, kdy se k životu probouzela asi nejslavnější metalová kapela z této velké země – SEPULTURA. Jednou z takovýchto partiček je i tato čtveřice, jejíž členy ještě stále můžeme považovat za mladíky. Říkají si EVILCULT a jsou tu s námi už bezmála jednu celou dekádu. Dá se tedy jednoznačně říct, že včas zachytili tento v poslední době nekompromisně vpřed pádící vlak poháněný párou z uhlí z metalových druhohor.

A jelikož se trendařům všech druhů snažíme na našem webu vyhýbat, zůstává důvod recenze třetího alba této bandy zcela prostý – pánové jsou ve svém snažení velmi uvěřitelní a neméně energičtí. Jejich deska s pořadovým číslem 3 zároveň i potvrzuje pravidlo postupného zrání a řekněme, že i zklidnění. Bavíme se však pořád o ostrém a divokém metalu ze staré školy, takže i učesanější projev má v případě takto koncipované muziky své meze. Pokud se pro vás „Triumph of Evil“ stane prvním kontaktem s tvorbou brazilské kapely, výsledný verdikt bude beztak nakonec rozhodně kroužit kolem dojmů jako neotesaný, nespoutaný a utržený z řetězu. 

Zmiňované zklidnění je tedy poněkud nadsazený výraz, který má popsat spíše kulminující proces profesionalizace produkce a implementace postupně nabývaných hráčských i kompozičních zkušeností. Povětšinou neúprosně vpřed pádící skladby dýchají košatější produkcí i četnými kytarovými sóly, které však rozhodně nehodlají zakrýt fakt, že pod nimi je to pořád patřičně neučesaná a neurvalá partička, která má ráda metal v jeho pro mnohé ryzí a „nezkažené“ podobě.

Kompoziční zrání se projevuje i znatelným nárůstem chytlavých skladeb, ve kterých nejde jen o rychlost a dravost, ale najde se v nich dost místa i pro motivy, které se pěkně usazují v hlavě. Píseň, jež dala jméno i celé sbírce, splňuje i ty nejpřísnější kritéria pro titulní kus. Rytmický cval je poháněný punkově přímočarým riffem, který postupně přibírá do party pestrou kolekci kytarových vyhrávek a sólíček. Tempo pak zpomalí v refrénu, aby dalo vyniknout jeho sborovému nápěvu. Jasný koncertní trhák, při kterém už preventivně zatínáte pěst.

Nakřáplý hlas Lucas Bittencourta de Souzy alias Lucase From Hell agilně a zároveň účelně přechází v hysterický ječák především pro podporu důrazu v některých slokách. Není to samozřejmě v jeho podání žádné novum, ale tuto techniku zvládá velmi dobře a dodává tak starou hnilobou tlejícím skladbám na ještě větší působivosti. Nejlépe to funguje právě v rychlých skladbách jako „Satanic Revolution“ s dalším nesmírně úderným sborovým refrénem, který na této desce zdaleka ne poprvé podtrhuje ono notoricky známé pravidlo o síle v jednoduchosti.

Dvojice pomalejších kusů (instrumentální „Waves Of Agony“ a v rychlejším středním tempu se valící „The Abyss“) strategicky umístěná veprostřed tracklistu dává vydechnout po úvodním náporu a zároveň připraví na podobnou nálož, jež zcela logicky přichází závěrem alba. Tedy ne v úplném závěru, abych byl přesnější. Ten totiž tvoří na dosavadní poměry skupiny velmi „experimentální“ kus „Endless Night“. Kapela zde zkouší své skladatelské a hráčské možnosti v pro ni netypickém kolbišti na pomezí hard rocku a stadiónového rocku. I to jsou osmdesátá léta, leč v poněkud odlišném balení. Pojítkem s dosavadním průběhem nahrávky zůstává nekompromisní Lucasův vokál, ale celkové provedení skladby nezapře doposud pouze dřímající hitový potenciál brazilské party.

EVILCULT se nejen finální písní jejich třetí řadovky povedlo udělat rázný krok směrem vpřed. Na otázku co ono „vpřed“ znamená, by se dalo odpovědět asi tak, že tato čtveřice zůstává i nadále neochvějně věrná všem zásadám, se kterými se v roce 2016 zformovala. V tomto svém snažení si ale s každou další nahrávkou počíná zkušeněji a profesionálněji. Přitom v tom není žádná nudná rutina. Album je to pořád dostatečně ostré a přitom zároveň i nápadité a produkčně velmi dobře zvládnuté.