Pokud alespoň trochu sledujete tvorbu PANOPTICON, dobře víte, že v sobě spojuje dva rozdílné a na první pohled ne úplně kompatibilní světy. Prvním je atmosférický black metal a tím druhým americké country/bluegrass. Není to žádná aktuální manýra. Skladatel a současně jediná persona stojící za tímto projektem Austin L. Lunn byl takový vždycky. První brnkání na banjo či španělku zaznělo už na druhém albu „Collapse“ (2009) a pak doslova explodovalo na přelomovém „Kentucky“ (2012), kde už se black metal a bluegrass o prostor dělili prakticky rovným dílem. Stejně tak tomu bylo i o šest let později, kdy PANOPTICON vydali moji zatím nejoblíbenější kolekci, dvojalbum „The Scars Of Man On The Once Nameless Wilderness“. První část patřila kovu barvy černé a při té druhé jsme si společně sedli před stan k táboráku, vytáhli buřty a kytary a společně si zapěli smutný příběh o mladém muži, jenž zemřel na zlomené srdce steskem po své domovině, kterou kdysi kvůli práci opustil (překrásná „The Wandering Ghost“). Letos Lunn vítězný recept opakuje, znovu vydává dvě desky ve stejný den, konkrétně „Laurentian Blue“ a „Songs Of Hiraeth“. Pokud si myslíte, že jedné z nich vládne folk a té druhé zase black metal, myslíte si to správně.

Začneme s tou první, čistě bluegrassovou „Laurentian Blue“. Chtě nechtě musím jedenáct zde přítomných skladbiček porovnat s těmi na druhém disku „The Scars Of Man On The Once Nameless Wilderness“ a následně pak konstatovat, že tentokrát to tak slavné není. Jistě, jsou zde „Dialogue (I Want To Be Alone)“, „Down Along The Border“ a pak i krásně skočná „Irony And Actuality“, která jako by vypadla z útrob životem pulzujícího saloonu někde v centru Dodge City okolo roku 1870. Jenže zmiňovaná „The Scars Of Man On The Once Nameless Wilderness“ prakticky neobsahovala ani jeden slabý kus. Naopak zde byly vyloženě výrazné skladby typu „Not Much Will Change When I'm Gone” a hlavně „(Cowering) At The Foot Of The Mountain“ s překrásně vygradovaným závěrem (jakkoli už výjimečně není akustický). Položky na „Laurentian Blue“ se mi více slévají dohromady, většině z nich chybí potřebná dávka melancholie a spolu s ní i jistý punc osudovosti. Neposlouchá se to špatně, očekávání však byla trochu větší.

Teď už ale nadešel čas odložit akordeon, banjo i square neck resonator a konečně začít pořádně sypat. Předně je nutno poznamenat, že blackmetalová kolekce „Songs Of Hiraeth” neobsahuje žádný nový materiál, ale remixované a až na dvě výjimky nikdy nevydané skladby. To samo o sobě může znít podezřele. Sousloví „remix nikdy nevydaných skladeb“ může být pro mnoho z vás ekvivalentem zbytků, které zůstaly vězet pod studiovým stolem jen proto, že prostě neměly tu správnou kvalitu, aby se vešly na soupisku regulérního řadového alba. A nebo třeba alespoň na split nebo EP, kterých PANOPTICON za těch 17 let kariéry natočili poměrně dost (mimo jiné s FALLS OF RAUROS, WALDGEFLÜSTER, SKAGOS…). Obavy však byly zbytečné, Austin L. Lunn drží kvalitativní laťku vždy vysoko a nepolevil ani tentokrát. Ze „Songs Of Hiraeth“ nemám pocit, že jde o nějaké odřezky či nedopečené kousky, spíše to vypadá na poctivě složené skladby, které jen nějakou tu dobu ležely v hlubinách šuplíku a čekaly až přijde ten správný čas na jejich exhumaci. Je jich celkem sedm a až na přímočarou „Haunted America II“, kterou známe z EP „The End Is Growing Near“ jsou všechny protkané náladovými post-rockovými sekvencemi. A to je atribut, pro který já mám odjakživa slabost. Ne náhodou tedy za nejlepší kompozice desky považuji „A Letter“ a hlavně pak „The White Mountain View“, ve které se rozechvěle-melancholické pasáže nenuceně střídají se zuřivými výpady blackového šicího stroje. Vynikající, emocionálně vypjatý koktejl, na který mají PANOPTICON patent už od archivní "...Speaking..." nebo alespoň od více než deset staré skladby „Bodies Under The Falls“ ze zásadní sbírky „Kentucky“, jež vlastně definovala standardy, kterých se kapela drží dodnes.

Velmi slušný dvojboj. Austin L. Lunn znovu ukazuje, že jeho svérázný most mezi dvěma zdánlivě neslučitelnými žánry stále stojí na pevných základech. Není kdovíjak opotřebovaný, není ho třeba vyztužovat jako třeba ten na 24. kilometru D1, který bude řidiče směřující do malebné krajiny mého srdce, tedy Vysočiny, strašit až do půlky roku 2027. Ten Austinův může klidně stát nezměněn dalších deset let a jeho uživatele bude jízda přes něj bavit stále stejně spolehlivě. Závěrem přiznávám, že PANOPTICON dlouhodobě patří mezi mé vůbec největší oblíbence, a proto jsem jim ochoten ledacos odpustit. I když „Laurentian Blue“ kulhá na jednu nohu, nemohu tuhle letošní dvojitou nadílku hodnotit jinak než pozitivně. Už jen za tu odvahu experimentovat a neustále se pokoušet spojovat věci na první pohled nespojitelné.