Kreativně smýšlející hudebníci podle mě musí svádět vnitřní boj mezi snahou pouštět se do nezvyklých, neotřelých postupů a obavou o jejich přijetí u posluchačů. Na druhou stranu jízda na jistotu je také nebezpečná; často totiž nudí. Veteráni NOVEMBERS DOOM jako by si obou hraničních možností byli vědomi. Jejich dvanácté album totiž přesně vystihuje podstatu hudby, která je udělána tradičně a využívá zaběhnuté šablony, přesto hýří i zdravou kreativitou. Tito Američané nikdy nebyli nějakými vizionáři a již od svých začátků spíše využívali stylová klišé. Od poněkud těžkopádného debutu "Amid Its Hallowed Mirth" (1995), kde se rvali s doommetalovou podstatou kradenou od MY DYING BRIDE, vyrostli až do barevnější a energičtější darkmetalové polohy. Kombinace death švihu, doomových nálad a osvěžujících melodických či dokonce progresivních prvků vedla k jejich silnému období na začátku milénia. Od povedené doomové tryzny "The Knowing" (2000) až po progresivně rozjuchané "The Novella Reservoir" (2007) to byla vydařená jízda. A byť by se mohlo zdát, že následně poněkud zapadli do stínu, stále si jejich alba držela slušnou úroveň. Vždyť i minulá deska "Nephilim Grove" (2019) měla své specifické kouzlo.

Aktuálním počinem "Major Arcana" jako by ale Američané trochu přisvítili. Po mnohaleté odmlce se vrátili s mladistvou energií a jejich hudba dokonce bouřlivě vybuchuje. A byť se vlastně nic nezměnilo, stále jsou to skladby střižené podle osvědčené matrice, je to perfektně vybalancovaná nálož, kde se death a doom atributy dokonale doplňují a vytváří plasticky se vlnící hudební příval. NOVEMBERS DOOM si nehrají na prospektory, místo cest za obzor se naopak pouští do prohledávání stylového vnitrozemí a snaží se ve známých a zdánlivě zcela probádaných končinách nacházet svěží a životem bující zákoutí. Dokazují tak fakt, že i z tradičně střižených vzorů jde poskládat silný výsledek.

Je až fascinující, že při zachování doomově rotujících postupů a často až dusivé atmosféry působí skladby na "Major Arcana" povětšinou jako silově se řítící střely, které odlehčují uvolněně působící kytarové party a sóla. Toho je dosaženo na death/doom relativně svižným tempem, které dává skladbám rezolutně valivý drive, a výbornou produkcí. Správně razantní zvuk bez přebuzení je masivní a současně zachovává výsledku příjemnou čitelnost, díky čemuž vyniká rezavě vrčící melodika. Skladby tak získávají až hitově působící tendence a vlastně nepůsobí ani příliš depresivně, jak by se od takto zaměřené hudby dalo čekat. Nejsou přímo vlídné, ale hezky šťavnaté a jako by vyjadřovaly i hodně nadhledu, který posluchač potřebuje při soustředění se na texty. Ty zaměřené na okultismus a věštění z tarotů totiž nesou značnou dávku klišovitosti a je třeba na ně nahlížet jako na součást aktuálního image skupiny, která jako by se chtěla odpoutat od reality současného světa a tvořit vlastní imaginární svět. Nebo se vracet do minulosti k realitě, kterou jsme snad i díky mladistvému pohledu nebrali tak tragicky. Ve skladbách pak najdeme i značnou část archaicky se tvářících pasáží, které skupina tak trochu recykluje ze svého nejúspěšnějšího období, tedy odkudsi z alb "To Welcome The Fade", "The Pale Haunt Departure" nebo "The Novella Reservoir". Ale vůbec to nevadí, protože výsledek nepůsobí jako vykrádání minulosti. Nese si pouze onu specifickou auru a je udělán s efektní grácií, při které občas až zamrazí v zádech.

Velký podíl na výsledku má zakládající člen Paul Kuhr, který svůj charismatický vokál doladil k dokonalosti. Silný až masivní hlas dokáže modulovat do chrčivě hrubých poloh stejně sebevědomě, jako si pohrávat s lehčí melodickou polohou. Vždy je to ale výrazný a dominantní vokál, který často skladby táhle jako vodící lano a ne náhodou je i zvukově vytahován do popředí. Při mixu na to bylo chytře myšleno. Dalším silným prvkem alba je konzistence a vyrovnanost skladeb, při poslechu mě ani nenapadlo přemýšlet o tom, která skladba je lepší a kde je slabší okamžik. NOVEMBERS DOOM jedou suverénně vpřed a i když se uchýlí k jednodušším a předvídatelným motivům, šikovným vrstvením dodávají výsledku pocit plnosti. Možná je to trochu monolit a tak nemá smysl pouštět se do popisu jednotlivých skladeb, nesou si hodně podobnou živočišnou auru. Nemá vlastně smysl ani vyzdvihovat nějaké silné momenty. Tohle album je prostě silné jako celek.