Tak nám nicota zas obchází bytí. Co jiného má taky dělat? Při pohledu na obyčejné tváře členů německé post-blackové úderky DER WEG EINER FREIHEIT se člověku nevybaví nic tak brutalistně tíživého, co signalizují obaly jejich posledních dvou alb. Přemýšliví kluci, bubeník, jenž vypadá jako týpek, který vám po polední pauze přijde připojit tiskárnu, frontman, co během koncertů nesměle komunikuje… Když pak WEG vybalí svůj těžkotonážní sound, člověk si musí složitě spojovat všechny body téhle skládačky.
Jenže jakmile se vám to povede, máte kapelu, která dovede být agresivní, tíživá, zároveň skoro plaše civilní a introvertní ve vyznění své hudby, která skutečně vyvěrá z nitra. Odtud i název v pořadí šesté řadové desky. „Innern“ zkoumá témata duševního zdraví, potlačovaných emocí, psychické fragmentace, temnoty a bolesti, které nás rozežírají. Varuje před mlčením a dušením skličujících emocí. Vše negativní, bolestivé, musí z nitra vyvřít někdy na povrch. A může to mít přesně tu formu, kterou Nikita Kamprad a jeho band prezentují pod hrozivým červeno černým obalem, který jako by chtěl pozorovatele pozřít.
DER WEG EINER FREIHEIT jsou esteticky i stylově kapelou na pomezí. Jejich inklinace k tradičnímu black metalu je neoddiskutovatelná nejen elementy vizuální prezentace (především starších alb), ale i začleněním typických tremolových riffů a bestiálně rychlých pasáží, který udává rytmus matematicky přesný a artikulovaný projev bubeníka Tobiase Schulera. K tomu se ale přidává Kampradova záliba v post rockově trylkujících kytarách a melodických vrstvách, které se splétají v rozložitých kompozicích. Ty nemají nijak narativní a epickou stavbu, jsou spíše volně se rozvíjející emotivní vibrací, která posluchače vyzývá více k introspekci než k vytleskávání a řvaní HEJ – HEJ.
Na svých prvních čtyřech albech měla kapela blíže ke slovu black než post. Svým sonickým tlakem inklinovala více ke krajanům DOWNFALL OF GAIA a naléhavostí projevu k bohužel již zaniklým THRÄNENKIND (později KING APATHY) než třeba k plachých náladotvůrcům jako ALCEST či HARAKIRI FOR THE SKY. „Innern“ na téhle trajektorii v prvních třech skladbách tolik nemění. Pokud něco přibylo, je to snad ještě silnější důraz na úvodní budování sonické hradby, v němž hrají roli vskutku labužnické přechody Schulerových bicích a velmi zajímavé dronové samply.
Ty s apokalyptickou důstojností vyprovodí do zvukovodu tradičně eruptivní a svižný otevírák „Marter“. Ve druhém tracku „Xibalba“, který je inspirovaný mayskou mytologií, se pracuje vedle nádherně sklenutých riffových kaskád i se zvláštně zerodovaným symfonickým podkresem, jehož nálada mi evokuje soundtrack Clinta Mansella ke kontroverznímu new age eposu „Fontána“ od Darrena Aronofského (ten shodou okolností obsahuje i track stejného jména). Jedním z vrcholů nejen desky, ale i tvorby DER WEG EINER FREIHEIT je třetí „Eos“ s nádherně tenzním a zdánlivě zdrženlivějším build-upem a erupcí bestiálního blackového tremola a sonorního zaříkávání. Tady se kapela dotýká všeho, co ji za ta léta posunulo mezi stálice post-blackové scény.
„Innern“ v závěru místo zvyšování důrazu nečekaně zvolní a rozvíjí vlivy, které se v jejich tvorbě postupně proklubávají na povrch. Kamprad měl poslední roky tendence svůj nádherně úporný a srozumitelný ryk překlenovat do melodických poloh, ve kterých vynikne i jemnější kytarovková tvář kapely. Dvojice závěrečných skladeb propojených klavírním leitmotivem již třetího dílu skladby „Finisterre“ směřuje velmi jasně k odlehčenému, písničkovějšímu post-blacku, v případě závěrečné „Forlorn“ až k melancholické sadboi gotice.
I když se dramaturgicky tenhle tah může zprvu jevit sporný, koresponduje s poselstvím alba, které zdůrazňuje potřebu sdílet temnotu, zoufalství a bolest s druhými. „Innern“ není jen výkřikem žalu, je to zároveň album pojedávající o potřebě komunikace (komunity), sdílení, znovu složení rozbitých částí sebe sama. DER WEG EINER FREIHEIT se ve své hudbě snaží najít nové prvky sounáležitosti a hojivé harmonie. A poslednímu aktu desky „Innern“ se takové vyhlédnutí z dusivých oblaků deprese daří velmi dobře. Nicota může obcházet bytí, ale spojenými dlaněmi můžeme uhájit drobný plamínek naděje.
