Začínat recenzi řadové desky povídáním o bestofce je možná zvláštní, ale dneska naprosto nutné. Ještě v roce 1994, kdy AEROSMITH zbourali svět albem „Get A Grip“, totiž firma Geffen vydala „Big Ones“. Výběrovku dvanácti trháků z období „Permanent Vacation“ až „Get A Grip“. K nim přibyly dvě novinky a jedna věc z kompilace „The Beavis And Butt-Head Experience“. Spousta lidí už si asi nevzpomene na bizarní kreslené skeče se dvěma ujetými rockery, které vygenerovala MTV, aby mezi videoklipy měla nějaký odlišný program. Trošku stupidní záležitost, ale na kompilaci se dostaly naprosto hvězdné záležitosti – „I Hate Myself And Want To Die“ od NIRVANY, „99 Ways To Die“ z pera MEGADETH, písně od RED HOT CHILI PEPPERS, WHITE ZOMBIE, ANTHRAX nebo RUN-D.M.C. A taky od AEROSMITH, kteří tady mají flák jménem „Deuces Are Wild“.

Přestup a prachy

No, ale proč o tom mluvíme – výběrovka „Big Ones“ zastihla svět v plné aerománii, a tak se kompilace prodaly jen v USA, věřte nebo nevěřte, čtyři milióny! Obrovské číslo a pro AEROSMITH vlastně jedna z nejúspěšnějších položek v diskografii, aniž by pro to museli nějak zvlášť moc udělat. Firma Geffen si na „Big Ones“ samozřejmě namastila kapsu a byla určitě ráda, protože slípka, co nese zlatá vajíčka, se chystala opustit hnízdo.

Už někdy v době „Permanent Vacation“ totiž AEROSMITH zlanařila konkurence, respektive se ozvala stará značka Columbia, která teď byla součástí gigantu Sony Music. Vyplatila obrovskou raketu za to, že Tylerovce získá poté, co nahrají ještě dvě studiovky pro Geffen. Otázkou je, jestli se tenhle velký byznys nakonec vyplatil, protože tři nejprodávanější desky nových AEROSMITH vyšly všechny právě ještě pod Geffenem a s příchodem k Sony Music začal Aero-fenomén postupně upadat.

Jak to bude s bicmenem?

Když si AEROSMITH ladili kalendář a na jaro 1996 tam měli napsáno „příprava nové desky“, nečekali, že budou mít zásadní problém. O něco dříve totiž zemřel otec Joeye Kramera a na bubeníka to teď po skončení turné tvrdě dopadlo. Nebyl schopen pracovat, a protože termíny v šoubyznysu jsou nemilosrdné, musel se najít nový člověk k soupravě. Tím byl nakonec Steve Ferrone, velmi ostřílený borec, který hrál třeba s Tomem Pettym a jako studiová síla se podepsal pod strašně moc různé muziky.

První náběry, o kterých teď mluvíme, se odehrávaly na Floridě, kde AEROSMITH, a hlavně Steven Tyler, tvořili nový materiál s producentem Glenem Ballardem. Důležitým chlápkem, který jen o rok dřív odmakal obrovský kus práce na generačním manifestu „Jagged Little Pill“ od Alanis Morissette. A ten měl potenciál popíchnut i rokenrolová Éra a umožnit jim úspěšně proplout zbytkem devadesátých let.

Škatule, hejbejte se

To se úplně nepovedlo. Ano, vznikla spousta skvělých nových písniček, ale firmě Columbia/Sony se moc nezdálo vyznění - mimo jiné proto, že bicí nezněly jako od AEROSMITH. Šlo se tedy točit do New Yorku, dopisovaly se další skladby, kterým opět pomohli najatí hitmakeři, a hlavně – za soupravou už zase seděl Joey Kramer. Ten si v mezidobí vyřešil své věci a teď mohl opět bubnovat pro Éra, aniž by se narušila kontinuita sestavy. Kolečka se zase správně rozjela, producentskou židli obsadil Kevin Shirley, který později dělal spoustu desek třeba s DREAM THEATER, a mohlo se jít na věc!

Nekonečný booklet

Že byla kapela vyklidněná a nedělala si už úplně co chce, to dávno víme. Kdyby si totiž dělala, co chce, byla by v tuhle chvíli už mrtvá, umělecky a možná i doslova. A tak se stalo něco, co by se o dvacet let dříve zdálo nemožné – AEROSMITH na nátlak zvenčí změnili obal desky! Přitom nebyl nijak extrémní. První vydání „Nine Lives“ zdobí obrázek boha Kršny tančícího mezi hady. A protože album je věnováno kočkám, božstvo na obrázku je stylizováno jako tohle zvíře. Oblečené do ženských šatů, ve vítězné póze, vůbec nic špatného. Jenomže to pobouřilo jakési náboženské radikály, že prý je to uráží a že takovýhle obal AEROSMITH nepřipustí. No a tým okolo skupiny usoudil, že jim očekávané problémy nestojí za to, řekl „sorry“ a připravil nový cover.

Tentokrát kočku, která leží na takovém tom pouťovém kole, co do něj eskamotéři vrhají nože a diváci doufají, že netrefí figurantku. Kočka na obrázku se zdá v pohodě, zapíchané kudly kolem pacek ji nijak netrápí, asi proto, že kočka má „devět životů“. K desce s názvem „Nine Lives“ tedy dokonalý motiv, ještě lepší než ten původní. Všechno dává smysl, spokojenost. Jenomže tím booklet teprve začíná!

Když otevřete knížečku, zjistíte, že na straně 3 je další obrázek. Tam jsou zubaté ryby, které se snaží sežrat kořist, kterou je ... právě ten kruh s kočkou uprostřed. Zkusíme stranu 5 a tam na dalším výjevu chodí kočičí detektiv po vykřičené čtvrti a nad hlavou mu visí obrázek s rybami, které chtějí sežrat kruh s kočkou. Pak je strana 7 a tam je kočka na poušti, vedle ní televize a hádejte, co je na programu: detektivka, kde kočka chodí po vykřičené čtvrti… a tak dále. Takhle to je celkem desetkrát, přičemž na poslední kresbě jsou znázornění AEROSMITH s modrými ksichty a v divočáckých pózách. Takhle to tedy končí? Ale kdeže… když se totiž vrátíme na obal desky, všimneme si, že kočka na pouťovém kole má na tričku právě ony AEROSMITH. Takže jsme zacyklení v kruhu a můžeme otáčet stránky znovu. A znovu. Až do úplného zblbnutí.

Tři plus jedna

Což vlastně platí i o poslechu desky. „Nine Lives“ je totiž strašně dobrá! I když trochu upozaděná. Když se řekne „druhá vlna AEROSMITH“, téměř každého napadne svatá trojice „Permanent Vacation“, „Pump“, „Get A Grip“. A pak že to šlo dolů. Nešlo, přátelé, ani náhodou!

Dvanáctá řadovka je minimálně stejně skvělá jako ty tři předtím. Asi bych měl „Nine Lives“ zhodnotit až na konci článku, ale když to ze mě leze už teď… Málokdy se člověku stane, aby si poslechl album delší než hodinu a nenašel tam jediný slabý kus. Čtrnáct skladeb je hrozně moc, přesto v každé slyším hitový potenciál. Takový ten moment, kdy odezní první nota a vy si v hlavě automaticky přehrajete celou písničku. Tahle sbírka je fakt dokonalá a kdyby mi někdo řekl, že „Nine Lives“ je nejlepší album AEROSMITH, musel bych s ním souhlasit.

Kočičí vřískot

Už ten začátek. Kočičí zavřeštění, přes něj druhé, třetí, čtvrté, a zas to neskutečně jede! Titulka a rozjezdovka „Nine Lives“ je čirá výbušnina, s kytarami ostrými jak sviň, naprosto dokonalým zvukem a těžko říct, jestli se léta Páně 1997 v dosahu nacházelo něco podobně žhavého. Pamatuju si, jak jsem si v reálném čase, omámen skvělou „Get A Grip“, koupil „Nine Lives“ naslepo a pak se trochu kroutil, aby tehdy astronomických pět stovek nevyšlo nadarmo. Ale jakmile se rozvřeštělo „Nine Lives“, bylo jasné, že investice se vyplatila!

Název alba i úvodní skladby je hodně symbolický. Strhující hudba a zvláště první skladba skutečně evokuje kočku – to sympatické chlupaté klubíčko, které když se nasere, lítají jiskry a teče krev. A za druhé … oněch „devět životů“. Kdo jiný si může osobovat právo, nazvat takhle svoji desku, než AEROSMITH? Bývalí zhýralci, kteří už mohli být tak pětkrát mrtví, ale vždycky dokázali lapnout další z těch svých „devíti životů“ a začít nový mejdan...

Michael Bay poprvé

Po úvodní náloži muselo přijít něco dobrého, aby nespadl řetěz. A přišlo. „Falling In Love (Is Hard On The Knees)“ je úplně stejná pecka na břicho. Geniálně nafrázovaná, až bych řekl napumpovaná, těžko si vybrat, jestli je víc strhující refrén, sloka, nebo to, čemu se v hudební terminologii říká „bridge“. Tři minuty, narveme to všechno ven, ať posluchač z toho štěstí lehne!

K „Falling In Love“ vyšel první singl a taky klip. Ten je tak trochu vizuální chaos, člověk se neuvelebí v žádném příběhu, spíš jsou to divoké skeče blikající jeden přes druhý jako akční film. No aby ne, když video režíroval Michael Bay, jenž měl právě za sebou hollywoodský trhák „Skála“ a před sebou … to si ještě řekneme.

Láska je mrcha

Hned na třetím místě máme v playlistu ploužák. Tentokrát skutečně odpovídající svému zařazení – i přes relativně tvrdý zvuk je „Hole In My Soul“ typický rozněžňovák pro holky-rockerky. Zase výborně napsaný, hlavně Tylerův zpěv naprosto vládne a skladbu si pustíte nejen proto, že chcete zapůsobit na něčí srdce, ale protože je prostě hrozně dobrá. Je tu více sladkobolu než dříve, my drsní rockeři se mu okázale vysmíváme, jenže pak si vzpomeneme, jak jsme sami měli „díru v duši“ a s frajeřením je ámen. Láska umí být mrcha, a „Hole In My Soul“ to hudebně dokonale zhmotňuje.

Ke skladbě také vyšel klip, a tentokrát už cukrkandl ovládá scénu. Znovu příběh, jenže proti stories z doby „Get A Grip“ hodně nucený. Frajer chodí do školy a všichni se mu smějou. Fotbalisti že nehraje fotbal, holky že není fotbalista. Tak si vyrobí udělátko, které mu přičaruje krasavice – nejdřív Evu Mendes (ty vole!), potom další kočendu. A když si chce „vyrobit“ třetí, objeví se spolužačka, které si borec nevšímal a ve finále je ona ta nejvíc femme fatale ever. Jak říkám, kýč. A přitom klip režíroval Andy Morahan, ze kterého předtím vypadla taková mistrovství jako „Don´t Cry“ a „November Rain“ od GUNS N´ROSES. No jo, vždycky se holt nezadaří. A vyvařené ponožky taky už moc nezdobí.

Sladká chuť Indie

Tři skladby a tři pecky. Bude čtvrtá taky dobrá? No to si piště! „Taste Of India“ je svět sám o sobě, který míchá monstrózní rokenrol s indickým folklórem a strašně dobře to šlape! Jedna z mých nejoblíbenějších od AEROSMITH, možná i úplně nejvýš. Skladba má neuvěřitelné koule, přitom voní mystikou, šamanstvím, orientem … tohle je moje životní hudební láska!

Stejně jako „Full Circle“. Další kanonáda, i když hudebně odlehčený rokenrol-folk, něco, co se hraje kolem ohňů nebo na břehu u řeky. Melodie pro kytaru, do kroku na výletě nebo k uchu vaší milé, když ji budete zbavovat přebytečných oděvů. A na škále AEROSMITH další moje závislárna.

Vůbec žádná vata

Jak už jsme si řekli, tahle deska nemá vůbec žádnou vatu. A nemusí to být nutně o refrénech. Někdy je to kouzlo obsaženo v hlasu, někdy třeba v geniálním soundu nebo kytarovém drajvu. Což je přesně případ „Something´s Gotta Give“, šesté skladbě na desce a první věci, která jakože není hit. Je ale pekelně našláplá, čistý uragán pozitivní energie, což přesně se dá říct i o „Crash“, třaskavém kvapíku o tři místa dál. Mezi nimi sedí hard-rockovka „Ain´t That Bitch“ a zatěžkaná, snad až psychedelická „The Farm“, která je temná, uhrančivá a hlavně opět strašně dobrá.

Kýč? A proč ne!

Další videoklip má skladba „Pink“. Dlouho jsem ji neměl rád, protože mi přišla až moc ulízaná, ale asi to bylo spíš tématem než hudbou, protože vlastně dobře jede, má zas silnou melodii a foukací harmonika jí dává bezva volnost. A hlavně ten klip. Kapela si ze sebe dělá srandu a předvádí se v ironických pózách, kdy se kombinují hlavy muzikantů s úplně jinými těly. Záchvat smíchu nezastavíte hlavně u rachitické kostřičky s hlavou Stevena Tylera a tou jeho obrovitou hubou. Nebo u Joe Perryho, který je namíchaný s kentaurem a přes koňské tělo má přehozenou kytaru. Boží!

Památná je taky „Kiss Your Past Good-Bye“. Je to balada? Není to balada? Právě že tak napůl. Ve sloce jsme skoro v country, Tyler si vyklidněně „pobrukuje“, ale v refrénu vybuchne do strhující melodie, až si málem urve hlasivky. Co má ten chlap v krku, to člověk jenom kroutí hlavou…

Trochu jsme přeskakovali pořadí, ale nevadí. Zbývají nám tři skladby do čtrnácti a zas je to silné. Refrén „Falling Off“ je vysloveně hitový, „Attitude Adjustment“ si taky zafixujete nejpozději napodruhé, a když si pak poslední „Fallen Angels“ v pohodovém rytmu šlape osm minut šestnáct vteřin, baví vás to natolik, že byste zvládli dalších dvacet.

Úspěch nebo neúspěch?

No jo, jenže s takovýmhle popisem nás nutně napadne otázka: Proč tedy „Nine Lives“ každý nezná a proč není tak slavná jako dejme tomu „Pump“? Mám tři teorie. Za prvé – možná už těch AEROSMITH bylo moc. S „Pump“ a „Get A Grip“ byli úplně všude, kde zaznívala nějaká hudba, a i ta nejlepší pochoutka se jednou přejí. Lidstvo nechtělo poslouchat do konce světa jenom Áčka, a tak byť sebelepší deska prostě v danou dobu musela „zapadnout“.

Za druhé - konkurence. Jenom v roce 1997 vyšli superúspěšní THE OFFSPRING, kultovní žluté album BLUR, novátorské U2 „Pop“, revoluční „The Fat Of The Land“ od THE PRODIGY, na vrchol se drali FOO FIGHTERS, prostě bylo toho moc. A Éra už si svých pět minut slávy vybrala plnou náruč.

No a ten třetí důvod – deska prostě byla příliš dlouhá. V éře cédéček se na nosič najednou vešlo mnohem víc hudby než na elpíčko, a než se s tím kapely, producenti a manažeři srovnali, rvali na nosiče všechno, co se dalo. Kolik skvělé hudby dojelo na absenci nůžek ve studiu. Co bylo platné, že každá skladba byla skvělá, když se dohromady nedaly uposlouchat na jeden zátah. A to se možná vymstilo i AEROSMITH.

I když vlastně ... skutečně neúspěch? Dva miliony prodaných „Nine Lives“ jen v USA není žádná „tragédie“, jen po předchozích rekordech to byl prostě pokles. Nevím, jak se tvářili kravaťáci v Sony Music, zvlášť když za kontrakt s AEROSMITH vysolili takovou raketu, ale moc lahví šampaňského na oslavu asi nebouchlo...

Michael Bay podruhé

Jenže pozor, to ještě není konec! Svět se posunul o rok dál a Michael Bay se dotkl hvězd s novým filmovým trhákem „Armageddon“. Pravda, nic pro mě ... klišé na klišé, americké vlajky ve stejné kadenci jako záchrany v poslední vteřinu, líbačky pod smrtícím asteroidem, slzy štěstí i bolesti v jednom proudu … klasický filmový bulvár. Jenomže penízky se sypaly jak Niagarské vodopády a AEROSMITH z toho dokázali slíznout nejsladší smetanu.

Hlavní holku v „Armageddonu“ totiž hrála Liv Tyler. No a to nešlo nevyužít. AEROSMITH natočili doják ve formě balady „I Don´t Want To Miss A Thing“, a přestože skladba byla původně zamýšlena pro Céline Dion, Éra si z ní udělali svůj největší úspěch vůbec. Půl milionu prodaných singlů, to připomíná spíše časy padesátkových rokenrolů, než dobu, kdy vinyly prakticky vymizely a CD-singly byly spíš takový dočasný úlet.

Film „Armageddon“ mě opravdu nenadchl, video s AEROSMITH do něj ale dokonale zapadlo. Kapela hraje na pódiu, za ní obří startovací rampa, všude okolo billboardy NASA. Když řídící středisko v Houstonu čumí na obrazovky, jestli raketoplán v pořádku přistál, nejsou na nich kosmonauti, nýbrž rockeři s kytarami. Když raketa při startu vypustí tuny kouře, zmizí v ní hrající AEROSMITH. A když uplakaná Liv Tyler kouká na monitor, nevidí tam filmového taťku Bruce Willise, který zachraňuje planetu a přitom umírá, nýbrž skutečného taťku Stevena Tylera, který dokončuje písničku, má vysušenou tvář od dávného fetování a vypadá, že taky právě vypouští duši. Kýč? Ano, příšerný. Ale kapitola v dějinách popkultury to prostě je!

Tato recenze na kočičí album AEROSMITH je věnována kočičímu princi Bohoušovi, který právě opanoval severní království. Tak ať prospívá a drží svoje panství pevně v tlapkách!