Zřejmě poslední vlahý letní sobotní večer roku nesváděl právě k ponoru do hlubin zoufalství a nihilismu, ale co nadělám, němečtí DER WEG EINER FREIHEIT patří mezi moje nejoblíbenější post BM tělesa, nové album „Innern“ se povedlo a předskokany HERETOIR provází věhlasná pověst emotivní ždímačky. Takže zatímco se Pražané veselili na lodičkách a cpali si panděra na Střeleckém ostrově trdelníkem, my sestoupili do dusného sklepení důstojně zaplněného Rock Café za trochu jinou romantikou. 

HERETOIR věrni německé přesnosti startují na čas. Kapela má podobně jako headliner nové album venku přesně den a nepřekvapivě startuje právě otevírákem ještě teplé „Solastalgie“. „The Ashen Falls“ prezentuje kapelu, která se zjitřeně pohybuje mezi post rockem, post BM a sadboi gotikou v nejpřístupnější formě, kde vyniká melodická kytarová DNA a vokál Davida Conrada, střídající naléhavý čistý zpěv a emotivní křik. Na desce to funguje výtečně, jenž ouha, v Rock Café skoro vůbec. Kapela naráží na strop, a to doslova. Zvuk je přebuzený, nečitelný, vokál v něm zaniká, hudba nemá kde dýchat. Tři kytary se mezi sebou spíš mydlí, než aby se inspirativně vrstvily. 

Pomalé a střední pasáže jsou celkem v pořádku, ty výbušnější působí rozháraně, jako by se členové usilovně hledali. Najdou se až v závěrečné „Golden Dust“, která rozpačitý set hezky nakopne. HERETOIR jsou náladová kapela a náladové kapely naživo závisí na detailech. Toho večera jim nepomohl ani světelný park, který kvůli headlinerům směřuje proti publiku a mění všechno na hru siluet. Člověk si tak neužije zapálený výkon Conrada, jen ocení trajektorie jeho dredů. V mlžném protisvětle se topí celá kapela a síla jejich hudby je přítomná pouze v náznacích.  

Naděje, že si zvukař šetří „goodies“ až na DER WEG EINER FREIHEIT, padne bohužel celkem rychle. Německý kvartet má hezky dekorovaný set s dvojicí monstrancí a kulisami, které trochu připomínají samurajský obývák. Užijeme si ho ale jen během intra, protože pak zase začnou světla pálit frontálně do lidí a na pódiu se začne odehrávat stínové divadlo. Zrovna k tvorbě bavorských post-černokněžníků se tohle řešení hodí víc. Co se k ní hodí podstatně méně, je hluková koule, která se dostavuje během intenzivních pasáží. 

Za roky fanouškovství mám docela nakoukané to, co WEG umí předvést naživo. Instrumentálně jde o elitní kapelu hnanou dopředu jedním z technicky nejlepších bubeníků v černé branži, Tobiasem Schulerem. Jejich rozmáchlé kompozice jsou postavené spíš na udržování silného feelingu než na gradaci. K tomu je ale potřeba, aby se různé kytarové vrstvy neztrácely pod hromobitím. To se ten večer bohužel děje. Taková „Xibalba“ z nové desky „Innern“, kde hrají důležitou roli výrazné podkladové samply, se místy mění v hromové dunění. Milovanou „Aufbruch“ ze desky „Finisterre“ rekonstruuju hodně pracně. Problémy jsou s vokálem Nikity Kamprada, který se v té změti občas úplně ztrácí. Což je u jeho čitelné německé kadence blackového štěkotu opravdu škoda.    

Podstatně víc sluší Němcům melodické a klidnější party. Tam člověk docení křišťálové post rockové vyhrávky, ale i docela příjemný a vtahující Nikitův melodický projev (gotická šleha „Forlorn“ z novinky). Pokud jste fanoušci Schulerových bicí, nebyl večer v Rock Café rozhodně ztracený, protože jeho aparatura, brilantní přechody a precizní blast beaty byly slyšet parádně. Hypnotizující sklíčenost, tíživost riffů a elektrizující energie tremol je ale opět spíš v mlze tušená, než aby se naplno zhmotnila v sále. To odskákal třeba i můj nejoblíbenější track z novinky „Innern“ s názvem „Eos“. Jeho buildup byl perfektní, jakmile ale tenhle šrapnel exploduje v plné intenzitě, tak nastává spíš pracná rekonstrukce než plné oddání se jeho energii. 

Kdybych šel do Rock Café s reaperovskými očekáváními přelomového koncertu, byl bych kolem jedenácté lehce otrávený. Naštěstí jsem zavčasu tlumil nadšení, a tudíž odcházel v relativně dobrém rozmaru vděčný za dvě věci – že jsem konečně viděl DER WEG EINER FREIHEIT a Tobiase Schulera naživo a že jsem si koupil kvalitní špunty do uší. Repete si dám někdy s chutí. Ale jinde.