Jedenáctá řadovka AEROSMITH se rodila pomalu. Po předchozích peckách se nečekalo nic jiného než senzace a byli si toho vědomi všichni zúčastnění. Poctivě se skládalo, makalo se na všech detailech a hostů pro psaní písniček bylo tentokrát tolik, že si je ani nebudeme vypisovat, protože by se z článku stal telefonní seznam. Řekněme si jen, že kromě starých známých Desmonda Childa a Jima Vallance je to šest dalších lidí; mezi nimi i hvězdný muzikant Lenny Kravitz.

Obrovský přetlak

Od desky se čekalo opravdu hodně. „Permanent Vacation“ se prodalo pět miliónů, „Pump“ dokonce sedm, a protože AEROSMITH byli dokonale rozjetí, prostě se nesmělo stát, že by další album bylo slabší nebo méně úspěšné. Znovu byl angažován producent Bruce Fairbairn a kanadské studio - tentokrát se ale natáčelo také v Los Angeles.

Představa byla, že album vyjde někdy na jaře 1992. Už by to nebyla studiovka každé dva roky, ale tříletý odstup ještě nebylo žádné drama. Jenže pak si zástupce vydavatelské firmy poslechl složené skladby a ty se mu nelíbily. Chtěl něco víc hitového, nějakou novou „Janie´s Got A Gun“, prostě superbombu, která bude pokračovat v nastoleném „oslíčku, otřes se“. Kapela a hosté tedy zamakali – a výsledkem bylo 14 skladeb, které šly na album, a snad 20 dalších kousků do zálohy! Okřídlená Áčka byla v neskutečné formě, produkční tým ještě v lepší a dveře ke trůnu šoubyznysu byly dokořán otevřené.

Králové MTV

Máme první půlku nové dekády, píše se rok 1993 a AEROSMITH kralují. Kdykoli zapnete televizi a zejména hudební stanici MTV, jsou tam Tyler a jeho parťáci. Kdykoli. Ať sledujete Dallas, pořad o vaření nebo televizní hitparádu, vždycky tam taky budou AEROSMITH... nebo alespoň někde poblíž. Kapela je na svém absolutním vrcholu, nikdy už nezažije takovýhle hype. A je to celé zázrak. Partička, která před deseti lety byla odstrašujícím příkladem, jak může uvadnout velký talent, je teď vlajkovou lodí kytarové muziky a všechna ta osmdesátková monstra, která se zoufale snaží vyrovnat s novými poměry, zůstávají daleko za Áčky. V prostoru je slyšet grunge, crossover, NIRVANA, FAITH NO MORE, Redhoti … a ve vší té aktuální muzice září dinosauři AEROSMITH. V nesestřelitelné pozici!

A víte proč? Protože lidé kolem AEROSMITH pochopili, že teď je doba MTV. Nejen, že pro kapelu sehnali hromadu tvůrců, kteří věděli, co na začátku devadesátých let složit. Věděli taky, jak výsledek prodat. Že průměrný teenager či adolescent odpoledne flákne doma taškou do kouta, skočí po dálkovém ovládání, vyvalí se do gauče a zůstane tam až do večera, zatímco telka do něj bude hustit jeden videoklip za druhým. A kdo v těch videoklipech bude, ten zvítězí. No a Éra tam byla. Pořád!

Dokonalá kolekce

AEROSMITH měli velkou kliku na autora svých videí. Režisér Marty Callner se věnoval právě hudebním klipům a čtyřka prací pro Tylerovce je dost možná jeho vrchol. Už jen první z nich „Livin´ On The Edge“ jako první singl pro album „Get A Grip“. Nejen, že geniální písnička, on taky geniální videoklip – šestiminutová mozaika surrealistických obrazů, rokenrolových klišé a příběhů, které mladého posluchače chytí za srdce i za jiné části těla.

Tyler stojí na černém pozadí, do kterého se skrývá půlka jeho postavy. Z té pak vyleze zelený démon a rokenrol začíná! Skupina řádí mezi aparáty a když kamera poodstoupí, ukáže se, že scéna visí na okraji strže. Přesně, jak je to psáno v názvu skladby včetně onoho „zeleňáčka“, který se zubí z kanalizační trubky. Joe Perry hraje parádní sólo, stojí na kolejích a vůbec neřeší, že se na něj řítí těžký nákladní vlak. Nebezpečné monstrum má úplně u zadku a teprve půl vteřiny před srážkou ležérně poodstoupí z kolejí a dohraje stupnici. Ikonický okamžik! Stejně jako příběhová část, kde herec Edward Furlong ve škole teče ze sexy učitelky, popere se o ni s kamarádem a oba se pak v záchvatu nadrženosti málem zabijou v autě. Aby se ukázalo, že sexy kóča za katedrou je vlastně chlápek, co se za ni převléká.

Z hereckého obsazení klipu je jasně vidět, jaký měl tým kolem AEROSMITH obchodní čich. Chceme, aby bylo promo pořádně vidět? Tak dáme do videa filmovou hvězdu, která zazářila v Terminátorovi a kterou milují puberťačky po celém světě! Každý si video zapamatuje! A každý si pak koupí cédéčko!

Druhé video vyšlo k úvodní palbě „Eat The Rich“. Není od Callnera, ale i režisér Peter Martinez dokázal pořádně rozpohybovat obrázky a kapelu ve studiu zachytit atraktivním způsobem. Má to dobrou náladu, je to rokenrol jako kráva. Nepamatuju si, kterou skladbu jsem tehdy z alba slyšel první, ale z „Eat The Rich“ jsem se regulérně posral.

Sexsymbol devadesátek

Zpátky k Marty Callnerovi. Video s Furlongem byla trefa do černého. Ta největší bomba ale měla přijít s třetím singlem „Cryin´“. Jednak je kombinace ploužáku a ostré rockové pecky přesně to, co v devadesátkách fungovalo, ale hlavně – herečka ve videu! Jasně, nádherná Alicia Silverstone, která byla neskutečně sexy a s tak neodolatelným „fuck off kukučem“, že se do ní zabouchla celá generace teenagerů. Příběh o holce, která poznává život, občas od něj dostane přes držku, jenže se jí blýská v očích a průsery řeší jako královna ulice, se stal naprostým šlágrem a v roce 1993 nejžádanějším videem na MTV.

Pojďte zavzpomínat se mnou: Alicia si nechá tetovat dekolt. Alicia se jednou něžně líbá s frajerem a podruhé mu uštědří pořádný kopanec. Alicia sedí v piercingovém studiu, nervózně klepe nohama, až se přiblíží démonický holohlavec a zavede jí kroužek do pupíku. V dnešní době běžná ozdoba, v roce 1993 pořádný unikát. Mimochodem, právě tenhle klip zpopularizoval piercing do břicha v globálním měřítku. A dál – Alicia se tváří, že chce skočit z mostu na dálnici, přitom jde o bungee jumping. Když pak skočí a její milý zděšeně hledí do hloubky, Alicia se houpe na provaze a chlapíka s lišáckým úšklebkem fuckuje. Opět mimochodem, dal bych na to krk, že i právě bungee mělo po tomhle videu výrazně lepší prodeje. „Cryin´“ je prostě fenomén a symbol devadesátých let. Úplně jednoznačně.

Alicia podruhé, Alicia potřetí

Mladá herečka, která s AEROSMITH zažila svůj první vrchol popularity, zazářila ještě ve dvou jejich klipech. Jedním z nich je „Amazing“, kde jakýsi borec, samozřejmě zase teenager (management prostě věděl, kam zacílit), hraje virtuální realitu. Nasadí si na hlavu helmu, nakliká si motorku, nakliká si hezkou holku podle sekvencí z „Cryin´“ a začne jízda! Silnice v poušti, motostroj, divoká líbačka na kapotě a nakonec surfování s padákem, další symbol rozvolněných devadesátek. Naprosto si užívám tisíc drobných nápadů, které video oživují – Perry sóluje na silnici plné aut, tentokrát ale z osmibitové počítačové hry. Když se země roztrhne vejpůl, ukročí Joe jako minule před vlakem. Frajer s virtuální realitou se rozvášní tak, že vylije do klávesnice coca-colu a v tu chvíli rozžhavená Alicia ochladne jako led. A když to všechno skončí, zjistí se, že borec je sám součástí virtuálky, kterou má na hlavě… Alicia Silverstone. Do toho záběry na AEROSMITH, kteří šílí v jakémsi tunelu, devastují svoje nástroje, je to strašné klišé, ale sakra… ono to tak skvěle funguje!

A ještě jednou naše hvězda. Tentokrát v tandemu s další kráskou, Tylerovou dcerou Liv, která nedlouho předtím zjistila, že Steven je její táta a začala nosit jeho jméno. Ve skladbě „Crazy“ Liv s Alicií zdrhnou ze školy, nasednou do kabrioletu a vyrážejí žít. Na svůj sexappeal uvaří obsluhu benzínky, vyhrajou soutěž sexy tance a dělají si srandu z každého, koho potkají. Dobrá sekvence je, když Liv u tyče dělá stejná gesta jako její taťka na pódiu, což se rychle za sebou střídá, osudy se propojují a mě u toho napadá, že mít za rodiče dekadentní rockovou hvězdu může být trochu divné. Jak asi musí vypadat rozhovor dcerky s tatínkem? Třeba takhle: „Tati, a co jsi dělal, když ti bylo jako mně? Hmm, tak to jsem fetoval. A co jsi dělal o pět let později? Taky fetoval, ale mnohem víc. A za dalších pět let? To jsem na fet málem umřel.“ … Zvláštní, co? Asi bych takové rodinné poměry úplně nemusel.

Jinak „Crazy“ je na můj vkus až trochu moc kýč a od jiné kapely bych si ho vůbec nepouštěl, jenže u AEROSMITH pracuje nostalgie, a tak video občas protočím. A hlavně – „Crazy“ i předchozí dílka ukazují, jaké byly klipy k albu „Get A Grip“ obrovský popkulturní fenomén a jak to tehdy tým kolem kapely měl dokonale v ruce.

Absolutní smršť

No vidíte, ještě jsme si neřekli nic o desce, jenom jsme probrali promo a už známe skoro půlku playlistu. On je ale mnohem barevnější. Zase se objevuje intro, tentokrát jediné a přímo pod názvem „Intro“, jde ale o samostatnou jednotku. Kapela nahazuje pralesní atmosféru, rozehrává se rytmus bubínků, Steven Tyler rapuje divoký text, podkreslí se to smyčkou z „Walk This Way“, a …

… atomový výbuch! „Eat The Rich“ je klasika a jedna z nejdivočejších Aero-skladeb ever! Přitom velkoryse vystavěná – kromě riffování spousta aranží, nástroje nejedou unisono, nýbrž každý má svou linku, takže můžete pecku poznávat z deseti možných úhlů. Hlavně je to ale neskutečná šleha! Ječící Tyler, Perry sólující jako bůh, Hamilton popírající, že baskytara je jen doprovodný nástroj a když Kramer před posledním refrénem zatříská znělku na bicí, je to takový diktát, že zapomenete na všechny Rammsteiny a Immortaly na světě. „Eat The Rich“ jednoznačně RULES !!!

„Get A Grip“. Písničkově úspornější, spíš taková spojovačka mezi dvěma výbuchy, ale zas je to výrazné, zas je to extrémně nabité energií a tematicky rámuje obnovené AEROSMITH. „Vzchop se“, nebo jak bychom mohli přeložit název skladby i desky, vypovídá o přestálých krizích muzikantů, o jejich průserech s drogami a možná i o tom, že teď i jako abstinenti musí občas navštěvovat preventivní terapie, aby je šoubyznys zase nesežral zaživa.

Ten zmíněný další výstřel se jmenuje „Fever“. Naprostá euforie, horečnatá energie převedená do rokenrolu, refrén máte v hlavě ne napotřetí, nýbrž hned na poprvé. Kytary mažou jak pendolína, tohle je prostě třetí orgasmus na třetí výstřel. Že jsem nesoudný? Jsem. Ale tahle deska formovala moje mládí. A já myslím, že vím, proč jsem si ji pustil k tělu.

Kdyby pro nic jiného, tak pro „Livin´ On The Edge“. Nebo pro „Flesh“. Čtvrtá i pátá mají opět parametry superhitů. „Edge“ se jím stala, protože klip, protože první singl a protože geniální skladba. „Flesh“ je všeobecně v pozadí, protože prostě nešla ven přes MTV, ale je to pořád tutovka se silným refrénem a skvělými sóly. Zase nekriticky vychvaluju, ale nelze jinak, protože prvních pět (s intrem šest) skladeb na „Get A Grip“ je prostě naprostá fantazie.

Trochu se uklidni, Lubore!

Dobře, beru na vědomí a dávám si malinko odstup. „Walk On Down“ je první taková jako normální skladba. Dobrá věc, ok, ale v rámci „Get A Grip“ zapomenutelná. Za ní je „Shut Up And Dance“, kde se refrény zase rozjasní a skladba byla vybrána dokonce na poslední singl k desce. A abychom nezapomněli, právě „Shut Up And Dance“ se propojuje s jiným devadesátkovým fenoménem – filmovou sérií „Wayneův svět“. Konkrétně jejím druhým dílem, kde potrhlí rockeři organizují festival a Éra tam hrají jako headliner.

Hity a písničky

No a pak nám nastává zajímavá situace. Ploužáky. Známe je z klipů, každý jsme je slyšeli, tak se teď podívejme na jejich řazení v playlistu. Kapela a produkce to pojali zajímavě – všechny oplodňováky dali na druhou stranu alba a vždycky mezi ně posadili jinou, rychlejší věc, která ovšem není tak výrazná, aby hitovky z videoklipů zastínila. Tyhle skladby by se daly s přimhouřením očí charakterizovat jako „vata“, ale na desce mají jasně danou funkci.

Takže „Cryin´“, „Gotta Love It“, „Crazy“, „Line Up“, „Amazing“. Unikátní pětka, takhle za sebou, přičemž celý mikrosvět geniálně uzavírá právě „Amazing“, která končí dlouhatánským sólem Joe Perryho – fantastickým road tripem, kdy kytara zhmotňuje svobodu ducha, pohybu i radosti z úniku od světa drog. Cítíte vítr ve vlasech, koukáte z okna vlaku nebo přes čelní sklo kabrioletu a nechcete, aby tohle někdy skončilo, protože jde fakt o jeden z nejlepších okamžiků, jaké existují. No a když je jízda přece jen v závěru, vstoupí do éteru rádio s jakýmsi prastarým šlágrem, Steven Tyler poděkuje za společný mejdan a popřeje dobrou noc!

I když ještě pořád není konec. Ještě je tu „Boogie Man“. Nedlouhá instrumentálka, příjemná melancholie, kde kytary beze stresu kouzlí a Hamilton to podbarvuje basou s tak krásným zvukem, že možná přehodnotím, který hudební nástroj mám nejraději. A pak už je opravdu konec. Nic vám ovšem nebrání, zapnout tlačítko „play again“, což také s velkou pravděpodobností uděláte.

Nadsázka a surrealismus

Pecka je i obal. Kravské vemeno s piercingem a „vypálený“ cejch s logem kapely ve své době vzbudily pohoršení. Jde ale o fotomontáž a AEROSMITH nebyli žádná čuňata, aby kvůli coveru desky trápili zvíře. Co je taky památné, jsou různé výjevy v bookletu – podivně zmutovaná hlava s nabouchanými hřebíky, chlap, co si vytahuje ksicht metr každým směrem, to a další jsou vizuály, které provázely „Get A Grip“ na desce i na singlech a pro nás devadesátkové teenagery absolutní prazážitky.

Že se albu strašně dobře dařilo, není nutné říkat. Je ale potřeba zdůraznit, že se prodávalo vůbec nejlíp v historii AEROSMITH. V Americe se sedmi milióny dotáhlo „Pump“ a zůstalo jen za nedostižným „Toys In The Attic“. Celosvětově se ale „Get A Grip“ prodalo 20 milionů, a tudíž je jasné, že dosáhlo globálně absolutního vrcholu.

DarthArt na koncertě AEROSMITH

A pak přišel květen 1994. Mladý DarthArt se uvolnil ze školní praxe a vyrazil na autobus. Z pražské Florence se prošel na Strahov, identifikoval stadion Evžena Rošického a měl dokonce takové štěstí, že chytil místo v první řadě pod pódiem. S Aero-kolegou vedle fanaticky probírali muziku a dvě hodinky do koncertu utekly jako voda. Pak zahráli EXTREME, kteří našeho hrdinu nějak zvlášť nezaujali, ale docela jim to šlapalo. DarthArt od nich znal jen ploužák „More Than Words“, což jeho metalové srdce nemohlo lapit, ale předkapela byla z Bostonu stejně jako hlavní akt, takže vlastně proč ne.

Osm večer, sluníčko v květnu ještě drží. Nad hlavou hradby Marshallů, na boku pódia prádelní šňůra a na ní spodní prádlo. Intro, řev, desítky tisíc lidí a nad hlavou Steven Tyler! Na hraně pódia, s barevným kloboukem, s těma pentlema na mikrofonu, co měl už na začátku sedmdesátek. Na jedné straně Perry s gibsonkou proklatě nízko, naproti Whitford v uměřenějším postoji, Hamiltona pak vidno, když přiběhne ke hraně pódia, Kramer je z první řady jenom slyšet. Celkově NAPROSTÁ BOMBA! Rokenrol jako kráva, jeden hit za druhým, koncert se sotva rozjede a půlka „Get A Grip“ je odbytá. Pak „Love In An Elevator“ a starší pecky. Dvě hodiny rachotu, na konci tma a rokenrol je za námi. Davy se rozcházejí, mladý DarthArt stojí pořád v první brázdě a jen tupě zírá před sebe … „ty vole, to byl nejlepší koncert mýho života!“