Nutno uznat, že příchod pěvce Willa Ramose do řad LORNA SHORE skupinu nakopl k novým horizontům. Tedy ne, že by tato americká formace do té doby žila někde ve stínu, ale řekněme si na rovinu, že v těchto žánrových vodách se prostě na vzhled a image hledí dost a při vší úctě k jeho předchůdci Tomu Barberovi je Will v tomto ohledu ještě o nějaký ten díl výraznější persona. Personální rošády vůbec provázejí existenci této skupiny už jejích počátků v roce 2009 a současný pěvec je na tomto postu už v pořadí pátým křiklounem, ale zdá se, že alespoň prozatím jde o stabilní post. 

Vždyť hlas Ramose můžeme slyšet už na druhém albu, které vychází po 3 letech od předchozí nahrávky. Přiznám se, že při posledním vystoupení americké kapely v rámci festivalu Brutal Assault 2022 jsem odešel předčasně, za což mohlo ne úplně kvalitní nazvučení. Při přehrávání letošního alba to ale Američané budou mít ještě o poznání těžší, protože toto oproti poslednímu předchůdci přináší mnohem opulentnější hudební nadílku. Deathcore sám o sobě je produkčně poměrně náročný žánr, jehož výstupy často končí u hlukových koulí s minimální dynamikou.

Podobné pocity jsem měl bezprostředně během prvního poslechu letošní novinky, ale její podrobné zkoumání nakonec odhalilo přeci jen pečlivější práci ve studiu. Otázkou pak zůstává, do jaké míry se podaří skupině zprostředkovat produkční košatost svého pátého alba. V tomto ohledu totiž „I Feel The Everblack Fastering Within Me“ doslova hýří pestrými barvami. Orchestrální složka se dostává výrazně do popředí a nezřídka přímo diktuje atmosféru a směr jednotlivých skladeb.

Klávesista Andrew O'Connor se pustil až do soundtrackových ploch, což na „papíře“ může v souvislosti se žánrovým zařazením této americké skupiny působit snad až hrozivě. Masivní klávesové party ve skladbě „Oblivion“ jsou vlastně ještě stále poměrně skromný příspěvek do postupem času čím dál masivnější symfonické mlýnice. Dynamická skladba nabírá na obrátkách právě díky O'Connorovým, jejichž poměrně jednoduchý motiv postavený na střídání dramatických tónin výrazně podpoří náladu plnou nejistoty a očekávání.

Co jde nahrávce rozhodně k duchu, je fakt, že ona symfonická složka je sice místy velmi výrazná, avšak tu hlavní práci pořád obstarávají drtivé kytarové riffy a zběsilá tempa bicích. Sype se prakticky v každé skladbě a pro tento žánr nezbytné break-downy zde neslouží jen jako taková povinná stafáž, ale Američané věnovali pečlivou přípravu i těmto pasážím. Často se v ni jde až na dřeň a zpomalení neúprosných rychlých temp často ústí v až death-doomové plazení se silným hnilobným podtónem.

Svoji nedílnou práci pak odvádí vokály Willa Ramose. Jeho growling je nabít jistotou, který mu dovoluje pak různé další eskapády čítající různé formy hrdelních ryků i „civilněji“ pojatých agresivních projevů. V takovémto nastavení dokáže do muziky LORNA SHORE poslat velmi slušnou dávku emocí a ve skladbě jako „Glenwood“ pak podává dostatečně přesvědčivý výkon na to, aby i náhodný kolemjdoucí pochopil, že se jedná o osobní zpověď.

Symfonické party netvoří solitérní část hudby skupiny, jak se to často v podobných případech děje. I zde je znát, že se o nich přemýšlelo v širším kontextu té či oné skladby. Jednotlivé motivy postupně přecházejí v jejich kytarové provedení a naopak. Schopnost balancovat na hranici kýče, jako například v úvodu „In Darkness“ anebo v refrénu „Lionheart“, kde je symfo přímo jeho součástí, jde kapele nesmírně k dobru, protože obě zmiňovaný skladby patří k tomu nejlepšímu na albu.

Mám-li však vybrat svého jasného favoritu, bude ním již zmiňovaná „Glenwood“. Rytmicky velmi pestrá skladba, jejíž páteř tvoří obligátní sypačka, ale to hlavní si v ní kromě procítěného Ramosova vokálu odpracuje hlavně kytarista Adam De Mico. S heavy metalem koketující melodie zde zní téměř nepřetržitě a výrazně definují celkovou, a nutno říci, že strhující náladu skladby. Skladby, která alespoň pro mě posloužila jako definitivní háček k celému albu.

Bude samozřejmě otázkou, do jaké míry se skupině podaří předvést skvělé písně z tohoto skvělého alba živě. Produkčně náročná nahrávka se dá ve studiu se současnými nahrávacími možnostmi ukočírovat do takto znějící podoby, ale když dojde na její „live“ prezentaci, může nastat podobná svízel jako v případě onoho zmiňovaného vystoupení v Josefově. Ponechme však tyto úvahy stranou, když z přehrávače zní nahrávka, jež poněkud vyprázdněnému žánru dává nový smysl a směr.