Seznam mnou přehlížených kapel je široký a každá z jeho položek má svůj specifický důvod k přítomnosti v něm. U německých NAILED TO OBSCURITY by se tyto daly shrnout jako stylové míjení se s mým vkusem, inklinace k metalové gotice, která mi nikdy moc nevoněla, a tak dále. Letošní novince jsem však z nějakého důvodu šanci dal a od té doby se album pevně usadilo v mém přehrávači, a to i navzdory původním předpokladům rychlého oposlouchání tohoto chytlavého materiálu.

Muzika je to velmi líbivá a většina skladeb působí na první dobrou, ale to je jen jedna strana této blyštivé mince. Ta druhá pak prozrazuje trvalejší hodnotu a aspiraci k opakovaným poslechům. Pětičlenná sestava z Essenu nepatří k nejpilnějším interpretům. Její vydavatelská frekvence je na průměrné hodnotě 5 let, přičemž od posledních řadovky „Black Frost“ z roku 2019 je to ještě o jeden rok více. Dost času nechat jednotlivé nápady hezky uležet a nic zbytečně neuspěchat. Na letošním a v pořadí již pátém albu je tato skutečnost hodně znát.

Žánrově se pohybujeme někde na pomezí „chytlavějšího“ doom metalu a gotického rocku. Skupina v těchto vodách plave velmi zkušeně a s přirozenou ladností. V rámci jednotlivých skladeb se přechází z hutnějších poloh do vzdušnějších, což platí hlavně pro vokály Raimunda Ennenga. Vliv severských kapel zejména v ostřejších pasážích je zde jasně rozpoznatelný, ale nikdy nepřechází hranu bezmyšlenkovitého přehrávání. Němci totiž do muziky ládují velké množství vlastních nápadů a v neposlední řadě velmi podařených melodií.

Plynulost střídání hlubokého growlingu a melodických zpěvných linek je velmi silnou stránkou nahrávky a dodává jí až na překvapivé dynamice. Překvapivé v tom ohledu, že v zásadě neslyšíme nic originálního, ale když má skupina nabito bohatým arsenálem silných melodických linek, člověk získá dojem, že vše ostatní už jde tak nějak samo. Přirozenost je asi tím správným pojmem, které bych použil v případě nutnosti popsat album jedním slovem. Skupina však dokáže být velmi přesvědčivá i ve skladbách, kde není potřeba využití kontrastních vokálních ploch. Velmi emotivní píseň „Overcast“ je čistě doomová záležitost s úderným středním tempem a podbarvená jednoduchou, ale velmi sugestivní kytarovou linkou.

Naproti tomu po ní následující „Spirit Corrosion“ je rockově nadýchaná záležitost, kterou před úplným rozletem mimo hlavní koncept nahrávky doslova drží za nohu neodmyslitelný growling a hrubé kytarové riffy. Opět povedená nosná linka, jež se na první poslech může zdát lehce krátkodechá, přesto včak ve výsledku i po opakovaném poslechu skladba stále velmi baví. Recept německé kapely je vcelku jednoduchý a přesto ne lehce aplikovatelný. Jak jsem již uvedl, na povrchu se album skutečně jeví jako záležitost několik poslechů a následného rychlého nabažení se, ale tento efekt se zkrátka ne a ne dostavit. Může za to schopnost skupiny skládat písně, které sice náleží do ranku tvrdší metalové muziky, ale přesto písně velmi chytlavé a jak se ukazuje, i písně rozhodně ne povrchní.

Nahrávka zároveň dokázala vygenerovat i několik jízlivých poznámek ohledem jisté příbuznosti soundu německých se švédskou legendou KATATONIA. Ty vtipnější navíc tvrdí, že toto album zní přesně tak, jak by zněli Švédové, kdyby nezařadili otočku ke své komplikované a pro mnohé jalové tvorbě na několika posledních albech. Ano, souhlasím, že barva hlasu Raimunda zejména v čistých polohách často upomene Jonase Renkseho, možná i ten hutný zvuk kytar je produkčně blízko vrcholným nahrávkám KATATONIe z počátku milénia a celkově to ovlivnění je zde silně znát. Kvality „Generation Of The Void“ však všechny tyto argumenty přebíjí. Je to totiž velmi svižně a lehce se poslouchající deska, která zároveň neklouže po povrchu. Ty písně baví opakovaně a nabízí vkusné propojení doom metalu a gotického rocku. Pro mě jedno z příjemných letošních překvapení.