Boj za pravdu ve spleti konspiračních tunelů

Zátoka sviní, Warrenova komise, Kubánská krize, Clay Shaw. Pokud uvedené názvy slyšíte poprvé, pravděpodobně vám politický snímek JFK zavaří mozkové závity. Oliver Stone ve svém strhujícím vyprávění nebere ohledy na nikoho. Počítá s tím, že divák je s historicko-kulturním kontextem dostatečně obeznámen. A přesto. I připravený jedinec znající nechvalně proslulý atentát na demokratického presidenta Johna F. Kennedyho ze všech stran může být kulometným přísunem informací, hypotéz, jmen a úvah zaskočen. Vměstnat tak členitý kus historie do tříhodinového formátu je bezesporu výzva i dnes. Režisér a současně scenárista Stone proto sáhl po tom nejvíce efektivním řešení. Navzdory gigantické stopáži má film JFK místy až vražedně rychlé tempo, neustále střídá lokace i plejádu barvitých postav, které bez ustání mluví, mluví a zase mluví. Naštěstí má film ve svém středu pevně danou kotvu. Spolehlivého průvodce klikatou cestou. Tím průvodcem je předobraz skutečného amerického právníka, veterána z druhé světové války a dlouholetého státního zástupce města New Orleans Jima Garrisona (Kevin Costner).

Jak známo, atentátník Lee Harvey Oswald byl krátce po svém zadržení zastřelen na veřejnosti byznysmenem a údajným vlastencem Jackem Rubym. Předseda nejvyššího soudu Earl Warren přišel o klíčovou osobu atentátu, tudíž se v roce 1964 musel spolehnout na vlastní vyšetřování celé události. Warrenova komise tvořená dalšími sedmi členy došla po měsících práce a výslechů svědků k závěru, že Oswald a jedině Oswald byl vrahem presidenta Kennedyho. Jenže do dění nečekaně vstoupil pochybovačný element celého příběhu. Jim Garrison, houževnatý prokurátor, který se pokusil prozkoumat atentát na presidenta Johna F. Kennedyho z poněkud jiného úhlu, než oficiální vyšetřovací orgány. Hladinu pořádně rozčeřil v roce 1966, kdy poprvé veřejně oznámil, že Warrenova komise dle jeho mínění vědomě zakryla vládní spiknutí. Šel dokonce ještě dál. Sebevědomě tvrdil, že Kennedy nebyl zabit pouze osamělým střelcem Lee Harvey Oswaldem, ale že za útokem stála širší síť spiklenců, včetně lidí s vazbami na CIA, FBI, exilové Kubánce i podnikatelské kruhy, pro něž se stala presidentova politika nepohodlnou. Oliver Stone některé z jeho odvážných myšlenek, nápadů a teorií rozebírá právě ve svém provokativním snímku.

JFK je v první řadě intenzivní metaforou na důsledky jedné tragédie. Přesněji na to, jak americká veřejnost reagovala na předloženou pravdu o šokujícím atentátu a strachu, který z této pravdy vytékal. Oliver Stone si počíná chytře. Do své promyšlené fikce vkládá nemalé množství holých faktů, aby spekulativní podloží nahlodalo naše přesvědčení. Ačkoliv režisér sám v jednom rozhovoru přiznal, že dnes už s jistotou nikdo neví, co přesně se 22. listopadu 1963 stalo, nezapomněl jedním dechem zdůraznit svou nedůvěru ve výsledky oficiálního vyšetřování, což je současně důležitý aspekt, na kterém staví i JFK. Warrenova komise je trnem v oku nejen hlavnímu hrdinovi vyprávění, ale i režisérovi. Po celou dobu se Stone snaží systematicky zpochybnit výsledky komise tím, že konstruuje složitý konspirační plán, jehož myšlenky jsou zabaleny do podoby atypické leč vzrušující detektivky. Za takový přístup byl silně kritizován již tehdy. Dnes, v době deepfake, cílené internetové manipulace a jedovatých mračen nebezpečných dezinformací by byl Stone pravděpodobně rovnou ukřižován.

Podstatné je, že tvůrčí záměr režiséra funguje skvěle. Rafinovaný konstrukt pravdy a fikce u většiny diváků vzbuzuje pocit, že oficiálně předložená tvrzení federální vlády jsou přinejmenším nekompletní, nespolehlivá či rovnou úmyslně nepravdivá. Stone takového účinku dosáhl díky detailnímu popisu několika vedlejších dějových linií, začleněním mimořádně silných postav a až muzikálně rytmickou prací se slovem, hudbou a ukázkovým střihem, který skvostně slepuje archivní filmové záznamy s nově natočeným materiálem. Máme tu mikroskopický náhled do života Lee Harvey Oswalda (nečitelný Gary Oldman), překvapivé zkoumání podezřelých praktik jeho pozdějšího vraha Jacka Rubyho (hrubiánský Brian Doyle-Murray). Do hry dále vstupuje tajemný pan X (strhující Donald Sutherland v důležité epizodní roli), který mrazivým způsobem naznačí, že CIA i mafie sehrály významnou roli v připravovaném spiknutí. Také se dočkáme dost možná nejslavnější sekvence se zpochybněním myšlenky o takzvané „magické kulce“, nevěrohodné teorii vypracované Warrenovou komisí. To vše a mnohem víc jen proto, aby Stone přesvědčil obecenstvo o spiklenecké spolupráci několika sil, jejichž cílem měl být státní převrat. To vše ve jménu krvavé rošády, ve které byl pravý král (Kennedy) zabit a nahrazen králem falešným (Lyndon B. Johnson), jak ve filmu nejednou zazní.

Aby takový troufalý pokus o plošné zpochybnění důvěry v americké vládní špičky fungoval účinně, potřebujete mít ve středu příběhu i mimořádně věrohodného hrdinu. Jim Garrison takový je, tedy alespoň v podání Costnera. Oliver Stone dobře věděl, proč do snímku JFK obsadit právě jeho. Uvědomělý Eliot Ness z gangsterské kriminálky Neuplatní (1987) byl prototypem správňáckého poldy bezvýhradně dohlížejícího na dodržování prohibičního zákona v USA. V dobrodružném filmu Robin Hood: Král zbojníků (1991) si Costner zahrál titulní roli dalšího, po všech stránkách kladného hrdiny. Svěřit mu úlohu odhodlaného bojovníka Jima Garrisona, který ve filmovém zpracování připomíná rytířsky pojatého „Mirka Dušína“ světa vysoké politiky, dávalo po všech stránkách smysl. Připočtěme k tomu hvězdný prach získaný globálně úspěšným westernem Tanec s vlky (1990) a získáme herce, jenž si diváky dokáže podmanit pouhým lusknutím prstů. Taková volba byla jednak prozíravá, ale také mazaná.

Ve filmu i v reálných historických souvislostech vznesl Garrison značně ožehavou hypotézu o tom, že vlivný podnikatel Clay Shaw (Tommy Lee Jones s nepřehlédnutelnou parukou) byl nějakým způsobem zapleten do spiknutí a podílel se s CIA na odstranění presidenta ve jménu státního převratu. Stejně jako ve filmu, dokázal Garrison kontroverzního podnikatele dostat před soud a vzápětí prohrát. Ale pozor! Zde již dochází k dichotomii mezi realitou a fikcí, pokud se bavíme o hlavní postavě příběhu.

Skutečný Garrison se na důsledcích atentátu údajně svezl, jelikož své neortodoxní vyšetřovací metody záměrně využil k získání mediální pozornosti i kariérního růstu. Jeho důkazy bývaly často označeny za sporné, měl prý aktivně používat séra pravdy, podplácet svědky a slibovat podezřelým osobám snížení trestu výměnou za spolupráci. Skutečný Garrison si zničil své manželství milostnými avantýrami a vášní k alkoholu. Kvůli zdravotním komplikacím se soudního přelíčení (vrcholná část filmu) účastnil jen sporadicky. Stone tyto nelichotivé skutečnosti zamlčel. Vyhnul se téměř všem nehezkým etapám Garrisonova života, aby posílil třpyt idealizované hrdinné postavy. Aby bezezbytku podpořil svou vizi a získal patřičnou dramatizaci k prosazení vlastních zájmů. Samozřejmě si byl vědom sporných bodů v životě Garrisona, ale obešel je. Potřeboval mít z prokurátora symbolický americký ideál, který je natolik oddán své věci, že přehlíží manželku i děti. Položme si řečnickou otázku: „je to špatně?“ Domnívám se, že nikoli.

Režisér se zachoval jako umělec, který vytváří drama s reálným základem. Nikoliv faktografický dokument. Právě tento přístup se stal později palivem pro nenávistné verdikty kritiků, jež vzápětí začaly bez rozdílu demolovat fikční i reálné základy filmu JFK. Je nad slunce jasné, že Garrison z masa a kostí byl od druhé poloviny šedesátých let štvaným jelenem pronásledovaným stínem divoké smečky historiků, právníků, vládních činitelů a dokonce i autorů konspiračních textů. Nešlo však výhradně o to, že jeho soukromý a profesní život připomínal výstřižky z bulvárních časopisů. Knihy A Heritage of Stone (1970) a On the Trail of the Assassins přidělávaly americké vládě nemalé vrásky na čele. Garrison možná podléhal kontroverzím, ale proslul především jako fanatický hledač pravdy. Právě tento charakterový rys sdílel i Oliver Stone. Režisér před natáčením provedl vlastní investigativní šetření. Chtěl zjistit, zdali Garrison opravdu využil atentátu jen k přilákání mediálního zájmu. Nakonec jej shledal jako muže, který udělal pár fatálních chyb, uvěřil špatným lidem, ale nikdy se nevzdal. Nikdy nepřestal hledat.

Z pozice režiséra šlo o risk. Plně si uvědomoval, že vsadit Garrisona do epicentra příběhu bude vodou na mlýn pro jeho odpůrce, ale odhalení pravdy zahrabané pod třicetiletým nánosem mělo důležitější význam. Filmový Garrison je pouhý symbol. Jeho epický soudní střet s Clayem Shawem je akcelerátorem, který režisérovi umožnil prozkoumat různé konspirační teorie obklopující atentát a poukázat na významné nesrovnalosti vzešlé z vyšetřování Warrenovy komise. Stone se těmito teoriemi nechává strhnout a bere sebou i diváky, ale pravdou je, že početné množství předložených otázek vede do slepé uličky a nelze je podepřít stabilními fakty. Vezměme si třeba scénu v hotelu, kde tým Garrisona poslouchá překotné vyprávění hysterického Davida Ferrieho (rtuťovitý Joe Pesci), což byl americký pilot a protikomunistický aktivista, kterého Garrison rovněž podezříval ze zapojení do atentátu na Kennedyho. Paranoidní Ferrie zmateně pobíhá po pokoji, hovoří o spiknutí, CIA, o spolupráci s Oswaldem a účasti hned několika střelců, kteří se na vraždě hlavy státu podíleli. K tomuto setkání ve skutečnosti nikdy nedošlo a Ferrie vždy odmítal přiznat, že by Oswalda znal. Garrison byl ve svých knihách ale skálopevně přesvědčen o opaku, což bylo směrodatné i pro Olivera Stona. Přesně na téhle dynamice stojí celý JFK. Každý pochybný fakt v sobě ukrývá i zrnko pravdy. Stone si jednoduše bere to, čemu Garrison věřil a získanou informaci mění v napínavé drama, které dokáže rozvířit diskusi o domněnkách i faktech okolo atentátu.

Já osobně jsem v některých článcích opakovaně zmínil averzi vůči konspiračním teoriím. To je pravda, ale měl bych upřesnit, že mířím primárně na hloupé konspirační teorie. Takové, které stojí na cíleně negativních asociacích a jakékoliv opačné tvrzení odmítají jako paranoiu. Pokud někdo věří, že je Země placatá, přistání Američanů na Měsíci je lež a holokaust se nestal, pak je u mě takový člověk blázen. Historie nám ale ukázala i příklady zdánlivě šílených teorií, jejichž podstata se ukázala býti pravdivou. Permanentní sledování Martina Luthera Kinga Jr. orgánem FBI, aféra Watergate, utajený experimentální program MK-Ultra, projekt Manhattan nebo nikdy neuskutečněná, ovšem na papíře existující operace Northwoods, která měla spřádat inscenované teroristické akce s cílem získat podporu pro invazi USA na Kubu. Ostatně i zapovězené zákulisí atentátu na Kennedyho postupně odkrylo některé dříve utajené pravdy. Zvláštní vyšetřovací výbor (HSCA) mezi lety 1976 - 1978 případ znovu otevřel. Co zjistil? Některé materiály sice nadále podléhají utajení, ale nabídka je i tak pestrá. Výbor došel třeba k názoru, že president John F. Kennedy byl pravděpodobně zavražděn v důsledku spiknutí. Připustil, že střelců mohlo být skutečně víc (alespoň dva) a zjistil, že byznysmen Clay Shaw měl opravdu určité vazby na CIA.

Pokud přistoupíme na premisu, že konspirační teorie by neměla být ignorována jen kvůli tomu, jak často se váže na iracionální výplody fantazie, pak nemůžeme plošně zavrhnout ani film JFK. Oliver Stone dozajista nenatočil dílo čisté, stoprocentní fikce. JFK možná kličkuje, ale současně je v něm hodně pravdy a svými otázkami bez odpovědí trefně útočí na oficiální závěry o účasti jediného střelce. Proč Oswald nestřílel, když měl čistý výhled na presidentův vůz a místo toho nelogicky čekal na horší výstřel překrytý větvemi stromů? Jak dokázal v tak krátkém časovém intervalu tolikrát přebít? Proč použil nepříliš spolehlivou zbraň? Jaká byla jeho minulost? Jaké byly ve skutečnosti jeho vazby na Kubu a proč docházelo k úmrtí klíčových svědků? Náročné otázky, ale současně něco, co se nedá odbýt mávnutím ruky. Stone nás nutí přemýšlet a zároveň se ptát, jak je možné, že Warrenova komise taková závažná témata ignorovala.

Garrisonova obvinění v soudní síni jsou nakonec rozdrcena na prach a divák si naplno uvědomí dopad těžké opony, která tehdy nadobro pohřbila naději na čistou pravdu. Triumf výrazně subjektivního filmu Olivera Stona ale spočívá v hněvu a frustraci, jaká nám zůstane v ústech po naskočení závěrečných titulků. Je pouze na vás, abyste si vybrali mezi fakty a teoriemi, jak o filmu řekl sám Stone. Téměř to samé pronese i postava Costnera, když po téměř půlhodinovém (!) monologu prorazí pomyslnou čtvrtou zeď a s prosbou na rtech nahlédne do očí obecenstva. Stone sebejistě připisuje podíl viny na účet CIA, FBI, potažmo Pentagonu. Těmto institucím mělo vadit odhodlání Kennedyho stáhnout vojska z Vietnamu a nadále neeskalovat konflikt na Kubě. V rámci udržení ekonomické stability a neúnavné mašinérie vojenského průmyslu, musely válečné konflikty pokračovat, což znamenalo odstranit překážku. V devadesátých letech i současnosti, kdy vidíme, jak si USA cucají z prstu nejrůznější záminky k invazím, kontrole ropy a nerostných bohatstvích na cizích územích, se teorie Olivera Stona o připravovaném plánu na státní převrat už dávno nejeví tak fantaskně a bláhově. Nebo ano? Co myslíte vy?

Atentát na režijní vizi

Hned na okraj mohu zmínit, že JFK v kinech dokázal vydělat slušný balík, což je na tříhodinový politický thriller úctyhodný výkon. K divákům se dostal během vánočních časů (20. prosince 1991) a po pomalejším rozjezdu k sobě dokázal přitáhnout velkou pozornost. Do oběhu byla vpuštěna kino verze o délce 189 minut. Existuje ještě o něco kratší alternativní verze, ale všeobecně nejznámější je dnes režisérský sestřih, který atakuje délku 206 minut. To už vám na pár káviček vystačí. Předpoklady komerčního úspěchu ležely jednak ve jméně oscarového režiséra, v kontroverzi, která se na film začala velmi rychle nabalovat a také ve skutečnosti, že JFK je jednoduše výborně natočený thriller s precizně napsaným scénářem a plejádou známých hereckých tváří. Další superlativy jsou na tomto místě zbytečné. Celosvětových dvě stě pět milionů dolarů hovoří samo za sebe. Vlastně se dá říct, že čím více skandálních a útočných článků na film Olivera Stona vycházelo, tím více JFK plnil kapsy investorů.

Z mého subjektivního hlediska patří JFK jednoznačně mezi špičku na poli děl vycházejících z reálných historických událostí. Aktuální čísla z filmových webů mi v tomto ohledu dávají za pravdu, ale v době vydání se éterem nesla docela jiná písnička. Jízlivé články od kritiků, historických badatelů i bývalých příslušníků bezpečnostních složek začaly vycházet ještě dávno před oficiálním vydáním filmu. Stačil fakt, že film točí provokatér Stone, který přeci nenávidí USA a ještě si dovolil spolupracovat s Jimem Garrisonem. Tím Garrisonem, jenž prohrál svůj nabubřelý případ proti Clayi Shawovi, v němž se snažil zneužít jeho homosexuální styky k prokázání účasti na spiknutí. Garrisonem, který napsal ty zlé knihy očerňující vládu USA z nekalých praktik.

Novináři periodik The Washington Post, The New York Times, Time či Newsweek doslova vytvořili ofenzivní zeď. Ještě před veřejnou premiérou začali chrlit útočně-varovné texty obviňující film z nebezpečné revize historie, ohýbání faktů a reprezentace konspiračních teorií v rovině takřka prokázané pravdy. Dají se dokonce dohledat i články přetřásající fráze o kinematografickém terorismu. Uznávaný historik Arthur Schlesinger Jr. film sice ocenil pro technickou preciznost, ale dodatečně ho označil za paranoidní fantazii. Státní úředníci, politici a kongresmani napadli režiséra za urážku amerických institucí, přičemž nemalá část rozhněvaných mužů veřejně vyřkla obavu, že film JFK podkope důvěru veřejnosti v oficiální výsledky vyšetřovacích komisí a soudních verdiktů. Polínko do ohně přiložili i veteráni z řad CIA a bývalí presidenti, pro které se stal Stone propagátorem lží. Štvavá kampaň nebrala konce. Publicista George Lardner považoval JFK za nejnebezpečnější dílo falešné historie, jaké kdy Hollywood vyprodukoval. Korunu všemu nasadil americký týdeník Newsweek, který režisérovi udělil titul „Goebbels Hollywoodu“.

Nenávistné krupobití a blesky vrhané na dílo Olivera Stona nejsou něčím, co by nešlo vysvětlit. Pravdou je, že JFK přišel v době, kdy ještě žilo mnoho přímých účastníků i pamětníků atentátu, a to jak ze spektra civilního, tak státního. Dozvuky nepřímé finanční a vojenské podpory Iráku ze strany USA v irácko-íránské válce zaváněly nejasnostmi. Pomalu se rovněž rozjížděla válka v Perském zálivu. Nedůvěra veřejnosti vůči vládním institucím dosahovala maxima a do toho si přijde Stone se svou tříhodinovou freskou, která razantním způsobem přehodnocovala atentát na Johna F. Kennedyho. Ačkoliv nešlo o historický dokument, kombinace fikce a faktografie v sobě skýtala nebývalé množství sugesce, na což veřejnost v té době obzvláště dobře slyšela. Režisér získal zanedlouho pocit, že se spustil pečlivě koordinovaný útok establishmentu, který měl za cíl uchovat za každou cenu oficiální verzi o průběhu atentátu. Hovořit o tom, že Stone sklidil, co zasel, však není fér. Mediální lynč si vysloužil zkrátka proto, že se odvážil rýpavě šťourat v citlivých místech americké historie.

Zadostiučinění

Snímek JFK samozřejmě nalezl i řadu horlivých zastánců. Tím míním amerických zastánců, jelikož ve světě byl chválen daleko více, bez jakýchkoliv předsudků. Oblíbená dvojice filmových kritiků Gene Siskel a Roger Ebert se nebála JFK patřičně vyzdvihnout a označit jej za jeden z nejodvážnějších amerických filmů své doby. Přímo Ebert zmínil, že Stone rozhodně není povinen držet se při tvorbě filmu suchých faktů. Thriller JFK přirovnal k varování, vykřičníku, nikoliv k nudné učebnici. Na 64. ročníku udílení cen Akademie získal JFK Oscara za nejlepší kameru a nejlepší střih. Skoro se mi chce napsat, že skutečné koule by Akademie prokázala, kdyby Stone získal Oscara i za adaptovaný scénář, ale zrovna tady se nedá nic dělat. Ted Tally si zlatou sošku za Mlčení jehňátek (1991) nepochybně zasloužil.

Skutečně fascinující je nicméně změna zákona, které Stone s pomocí svého filmu dosáhl. Takzvaný JFK Records Act zaručil vznik nezávislé instituce Assassination Records Review Board (ARRB), jejímž účelem se stalo shromažďování a postupné zveřejňování materiálů o atentátu, včetně dokumentů FBI, CIA, policie i armády. Klobouk dolů, pane režisére. Do 25. října 2017 měly být veškeré zbývající dokumenty zveřejněny v plném rozsahu. Jenže ouha. S odvoláním na národní bezpečnost a ochranu zpravodajských zdrojů dal úplnému zveřejnění stopku Donald Trump, kterou později potvrdil i nastupující Joe Biden. A dnes? Cirka 95 % všech materiálů je veřejně dostupných. Zbylých 5% (zhruba tisíc stránek dokumentů) zůstává veřejnosti zapovězena. Dle oficiálních zdrojů je za důvodem, proč tyto dokumenty zůstávají nadále utajované, snaha chránit identitu důvěrných zdrojů a konkrétních lidí, kteří jsou stále naživu.

Možná se teď ptáte, co tedy vlastně odhalená část dokumentů obsahuje. Z těch opravdu zajímavých věcí mohu vypíchnout následující: Lee Harvey Oswald krátce před atentátem navštívil Mexiko City a snažil se získat víza na Kubu i do SSSR. Navštívil kubánské i sovětské velvyslanectví a měl kontakty na KGB. Rovněž se potvrdilo, že CIA měla Oswalda na mušce už dlouho před atentátem. Ukázalo se, že Warrenova komise pracovala s neúplnými informacemi, přičemž CIA a FBI jí zatajily některé důležité materiály o Oswaldových aktivitách (možná omylem, možná záměrně). Výsledky lékařských pitev na těle presidenta Kennedyho potvrdily vstupy po výstřelech z několika různých úhlů. Tato skutečnost definitivně potvrzuje přítomnost více než jednoho střelce na místě činu.

Nejdůležitější film Olivera Stona

JFK zůstává nadále strhujícím filmovým dílem. V zásadě nezestárlo ani o den. Oliver Stone se strašně snažil, aby si jeho diváci uvědomili, že z historického hlediska se Spojené státy americké nikdy neštítily drsných akcí, které bez mrknutí oka dokáží nahradit jednu vládu za vládu druhou. JFK je živočišným, naléhavým a agresivním odrazem nedůvěry americké kultury k vlastní vládě, neboť většina diváků se po odchodu z kina utvrdila v tom, že teorie osamělého střelce byla bláhovou zástěrkou zakrývající něco daleko většího. Je jedno, jestli si během sledování vybereme jen jednu z široké škály konspiračních teorií nebo přijmeme pouze strohou skutečnost, že Warrenova komise byla velmi nedbalá (v horším případě ulhaná). Film je důležitý tím, jak rozdmýchává naší touhu zjistit, co se vlastně stalo. V JFK zazní citát básnířky Elly Wheeler Wilcox: „Zhřešit mlčením, když bychom měli protestovat, z nás dělá zbabělce.“ Trefné a platné v každé době. Oliver Stone natočil troufalý, formálně působivý film, který nás každou minutou podněcuje k tomu, abychom nikdy nepřestali hledat pravdu a v případě nutnosti se nebáli nahlas ozvat.